Sonda do života mých chlupatých a opeřených kamarádů
Článek na Zvědavci (https://zvedavec.news)
URL adresa článku:
https://zvedavec.news/zvirata/2000/10/136-sonda-do-zivota-mych-chlupatych-a-operenych-kamaradu.htm
Vladimír Stwora
Už dlouho jsem o svých zvířecích kamarádech nepsal. Dnes tedy mezeru zaplním. Možná víte, že máme dva psy, Barta a Sabu, kocourka Toma a andulku jménem Borůvka.
Bart je hrubosrstý jezevčík střihnutý vlčákem (neptejte se, jak došlo ke spojení, nebyl jsem u toho).
|
|
Saba už dosáhla věku stařenky. Je jí dvanáct a je to na ní už vidět. Dělá mi starosti. Špatně se jí chodí, po rovině kulhá, ale ještě jakž-takž to jde, do schodů se spíše vysoukává, přičemž táhne břicho po hranách schodů. Posledních deset měsíců se objevil problém s ledvinami. Neudrží moč, takže ráno co ráno měla pod sebou mokro. Doktor nám při poslední návštěvě dal pilulky, které trošku pomohly, ale varoval mě, že lepší už to nebude a že bych měl připravit rodinu na to nejhorší.
Když se tak dívám do těch jejich mírných a vždy přátelských hnědých očí, je mně jí líto. Co vše jsme spolu zažili, kolik her máme za sebou, společných výletů, dlouhých cest autem, kolik mých návratů z cest, kdy mě vítala, vždy šťastná, že mě vidí, lhostejno s jakou náladou jsem se vracel. Stala se součástí naší rodiny, někdy ji už ani nevnímáme, ale přeci je tady a já si nedovedu představit den, kdy nebude. Obdivuji její smysl pro hru i v tak pokročilém věku. Třebaže jí zřejmě často není do skoku, stále si ještě ráda hraje svou oblíbenou hru - přetahování klackem. Když byla mladší, vybírala si klacek pořádně silný, takový, který se hned nepřekousne. Postupně přecházela na klacky stále tenčí a tenčí. Dnes už to jsou spíše větvičky. Zřejmě už nemůže sevřít čelisti tak pořádně jako kdysi, zuby má z velké části ulámané, a ty, co zbývají, ji patrně bolí. Když se jimi pokusí sevřít klacek , stiskne, ale hned ho také pustí. Nesmím příliš tahat, takže spíše jen předstírám, že táhnu. Pak povolím, Saba ho popadne a běží s ním ještě padesát metrů, vrtíc ohonem, aby mi ukázala své vítězství. Nakonec ho upustí, ani se po něm neohlédne a jde dál spokojena, že vyhrála. Je zvláštní, že tuto hru hrajeme při našich procházkách vždy na stejném místě.
|
Na procházky chodíme pravidelně na pozemek torontské college. Je to jakýsi lesopark na konci Erindale parku v Mississauge. Jinak také jediné místo, kde nebývá příliš mnoho lidí a psů a kde mě neobtěžují úřednáci místní Animal Control kvůli mým volně pobíhajícím psům. V Mississauge (jako asi ve všech kanadských městech) je zakázáno volné pobíhání psů, na což dohlížejí právě úředníci Animal Control. Osobně jsem toho názoru, že
- zákon by neměl být uplatňován plošně, protože psi jsou různí. Někteří by na vodítku být měli a jiní ne. Jakožto majitel samozřejmě zůstávám za ně odpovědný a mou povinností je dohlédnout, aby někoho nepokousali.
- psi (jako všechna zvířata) se rodí svobodná a chtějí svobodná zůstat - v mezích možností. Snažím se jim na procházce poskytnout co největší svobodu pohybu. Mám je jako kamarády - a kamarádi se přeci na vodítku netáhnou.
Saba si tedy chce hrát v okamžiku, kdy dojdeme na konec lesní stezky ve zmíněném lesoparku a obracíme se k návratu. Nikdy ji nenapadne hrát si cestou tam, ale až cestou zpátky. Opět jeden neměnný zvířecí rituál.
Tom roste a sílí. Z malého chundelatého a hebkého klubíčka se stává sice stále ještě hebký, ale už kocourek - výrostek. Začíná se nám poslední dobou toulat a to se mi nelíbí. Řešíme nyní otázku, zda Toma nechat vykleštit, nebo ne. Nejsem zastánce této operace u domácích malíčků, byť se tvrdí, že je nutná, mimo jiné kvůli přemnožení. Přemnožení koček a psů samozřejmě existuje a je vážný problém, ale domnívám se, že hlavní část viny na tomto stavu nesou obchody se zvířaty. V USA i Kanadě existují specializované farmy, kde se pěstují psi a kočky určené pro petshopy. Obchod s domácími mazlíčky je totiž velký business. (Někde jsem četl, že jen do samotné provincie Ontario je dodáváno každý měsíc 1700 psů ze Spojených států. Samozřejmě velká část z nich následně končí v místních útulcích, kde rozmnožují řady nechtěných psů.)
|
Ti z vás, kteří čtou rubriku Zvířata, vědí, že Tom je kotě z místního útulku, přinesli jsme si ho, když mu byly čtyři měsíce. Teď má už sedm, povyrostl a osamostatnil se. Rituál krmení a rituál spaní už je ustanoven, stejně jako mnoho dalších zaběhnutých denních návyků.
Tom se probouzí ještě za tmy a většinou se dožaduje puštění ven. Nerad to dělám, stále se o něho bojíme, ale nakonec Tom vždycky zvítězí. Pootevřu dveře, Tom vyběhne a usedne na terase. Chvíli jen tak kouká do řídké tmy, pak si krátce olízne kožíšek, jakoby si najednou uvědomil, že není dostatečně čistý, načež vykročí k brance. Podleze pod vrátky a je pryč. Několikrát jsem se snažil zjistit, kam chodí. Dále, než deset metrů, se mi ho nepodařilo sledovat. Pravdou ale je, že často sedí v křoví před sousedovým domem (nechápu, proč ne před naším - máme úplně podobné křoví) a sleduje ruch na silnici. Zatím to vypadá, že silnici samotnou ještě nepřekročil, ale bojím se, že je jen otázkou času, kdy i k tomu dojde. Samozřejmě že mu hrozí nebezpečí, a to nejen od projíždějících aut.
Vrací se kolem devíti hodin, nasnídá se (pošťourá se v jídle) a pak by si chtěl hrát. Jeho oblíbenou hrou je běhání za provázkem, k čemuž ovšem potřebuje někoho, kdo ten provázek bude před ním tahat. Málokdy to vydržím déle, než sedm minut. Když provázek schovávám, Tom žalostně kouká a už několikrát se pokoušel provázek najít a pozřít. Nutno dávat pozor, aby se mu to jednoho dne nepodařilo.
Odpočinek na terminalu počítače |
Je-li na blízku Bart v hravé náladě, většinou dojde ke hře mezi nimi. Hra je to velice jednoduchá, spočívá v tom, že Tom prchá a Bart ho pronásleduje. Po dostižení Bart Toma povalí na zem, rozevře svou velkou tlamu, chytí Toma za hlavou a vláčí ho po zemi. Tom se packami brání, po chvíli Bart povolí stisk, Tom vyskočí a znovu prchá. Kdyby Bart chtěl a stiskl více, bylo by po Tomovi. Jsem si jistý, že Bart to ví a ví to i Tom, přesto tuto hru hrají, aniž by pes kocourovu ublížil. Ostatně, chcete-li se podívat jak takový boj vypadá, zde je krátký film Tom a Bart spolu bojují. (Pozor, velikost přes deset megabyte.)
Oba psi i kocour chodí v průběhu dne ven a dovnitř podle libosti. Máme otevřené okénko na terasu, toto zavíráme jen při velmi nepříznivém počasí nebo na noc. Tímto řešením jsme usnadnili rozhodování hlavně Tomovi, který, jako každá správná kočka (a podle definice kočičího chování) chce ven, je-li uvnitř a chce dovnitř, je-li venku, ale nejraději obojí současně.
Spát chodí Tom s námi. Už na začátku jsme si domluvili několik pravidel. Jedno z nich je, že přes noc bude Tom zůstávat doma, jakkoliv uznáváme, že je svou přirozeností noční zvíře a tudíž mu, do jisté míry, činíme násilí. Ovšem v noci je oblast kolem našeho domu kočkám opravdu nebezpečná. Nejde jen o možnost přejetí, ale také o mývaly, skunky a jiné noční lovce, a to nemluvě o jiných kocourech, kteří se nějak zatoulají na Tomovo území. Ostatně oba naše předchozí kocourkové přicházeli po ránu velmi často zle pokousáni právě následkem nočních rvaček s jinými kocoury. Oba na to také později doplatili. Takže marná sláva, Tome, v noci budeš doma.
|
Borůvka je andulka, kterou jsme asi před pěti lety dostali od naší zubařky. Tehdy při návštěvě ordinace mě upoutala klec s modrým ptáčkem. Na můj dotaz mi bylo vysvětleno, že andulku (původně pojmenovali jako Blueberry - Borůvka) koupila paní doktorka svým dětem, ale ty se o ni brzy odmítly starat. Andulka doma vadila natolik, že se paní doktorka rozhodla přenést si ptáčka k sobě do ordinace. Protože ale musí být přes víkendy v ordinaci sama, hledá paní doktorka někoho, kdo by si ji vzal. Neměl jsem s ptáčky žádnou zkušenost, ale nakonec jsme se domluvili. Borůvka skončila u nás v jídelně. Nakoupil jsem si literaturu a zjistil, že andulky jsou společenští tvorové, doporučuje se chovat nejméně dvě. Do klece tedy přibyla druhá andulka, krásně žlutá. Bylo to jediné zvíře, které jsem kdy koupil v petshopu. Abychom dodrželi pravidla přidělování jmen, nazvali jsme ji Citrónek. Ovšem Citrónek dlouho nevydržel. Asi po dvou letech společného pobytu jsme jednou při návratu domů našli Citrónka ležet na dně klece. Už nedýchal. Říká se, že tihle ptáčkové mívají sklon k infarktům. Nikdy jsme to nepotvrdili, Citrónka jsme pohřbili, aniž bychom nechali provádět pitvu, ale domnívám se, že by to mohla být příčina jeho smrtí. Vždyť Citrónku tolik ještě nebylo...
Borůvka v kleci osaměl, ale nezdá se, že by mu to vadilo. Klec má v průběhu dne stále otevřenou. Občas se vyškrábe ven a proletí se napříč jídelnou a kuchyní, usedne na dvířka kuchyňské linky nebo na ledničku a po chvíli se vrátí zpátky do klece. Samozřejmě, je-li na blízku Tom, musíme dávat velký pozor. Borůvka Toma přímo fascinuje. Dovede modrého ptáčka sledovat dlouhé minuty s vyvalenými kukadly. Několikrát se už Tom pokoušel dostat se do klece. Ta je naštěstí dosti vysoko, zavěšena u stropu, takže Tom na ni nedosáhne. Jen jednou se mu to povedlo. To bylo při malování, tehdy byla klec snesena a postavena u mě v pokoji na kopírce, necelý metr nad zemí. Něco jsem v kuchyni dělal, když jsem uslyšel ránu. Běžel jsem do pokoje. Klec ležela na zemi, uvnitř poděšeně pípal Borůvka a Tom - vědom si toho, že ho nepochválím - se pokoušel proběhnout kolem mě a ven.
Oblíbenou činností Borůvky je prokopávání se (přesněji prozobávání) skrz zeď. Nevím, je-li to následkem četby Hraběte Monte Christa, pravdou ale je, že už několik roků pracuje Borůvka vždy na stejném místě s vytrvalostí, kterou bych mu mohl závidět. To místo je na severní straně pokoje, přímo nad garnýží. Borůvka přeskočí z klece na garnýž, která - tvořena širokou lištou - mu musí připomínat silnici. Na této silnici se tedy Borůvka usadí a pak zobáčkem klove a klove do zdi. Prokloval se už omítkou i sádrokartonem. Museli jsme díru zamazat sádrou, vlastně jsme to udělali už několikrát, ale Borůvka se nevzdává. S umíněností vězně, který ví, že se mu to jednou podaří, vždy znovu a znovu začíná zobáčkem hloubit nový důlek na čerstvě zasádrovaném a zamalovaném původním.
Je s těmi mými potvůrkami v domě veselo. Každý je jiný a přece mají něco společného: nezáludnost, přátelskost, dobrou náladu. Tu dokážou zvířata nejen mít, ale i přenést na člověka. Za to jsem jim vděčný. Co na tom, že je kolem nich spousty práce? Že když chceme na dovolenou, je to téměř neřešitelný problém? Že nám postupem času zničili zeď, nadělali díry do gauče a do koberců? To není důležité. Důležité je, že jsou s námi, učí nás trpělivosti, odplavují stresy, a já jen doufám, že i oni se s námi cítí zrovna tako dobře jako my s nimi.
Článek byl publikován 25.10.2000
Článek je možno dále šířit podle licence Creative Common.