Konec Stanislava Grosse

Stanislav Gross vhodil ručník do politického ringu. Nevydržel tlak spolustraníků ani tlak médií. Poslední ranou pro něj byla potom aféra s jeho údajnou korupcí při privatizaci Unipetrolu. Nezbyla na něj ani žádná politická trafika. Stanislav Gross, před rokem na vrcholu kariéry, dopil svůj pohár hořkosti až do dna. A na dno také dopadl.

Již 29.6. t.r. jsme na Zvědavci psali, že Grossovi již nezbývá příliš času. Postupně ho opouštěli všichni jeho věrní a ti doposud neutrální se stavěli proti němu. Gross ochutnal všechny intriky a plody nenávisti, ve kterých byl mistrem v uplynulých letech.

Aby předešel potupnému vyslovení nedůvěry a sílícím atakům na svou osobu, vyklidil pole. Nejednalo se o taktický ústup, ale spíše o poraženecký úprk. V případě taktického ústupu by na Stanislava přece jen někde nějaké to křeslo zbylo. Nyní mu však již nebyl dopřán důstojný odchod a místo v čele nějakého státního úřadu nebo polostátní firmy. Na diplomatickou trafiku vzhledem ke své jazykové negramotnosti bohužel nemá.

Konec Stanislava Grosse byl hořký. Podráželi mu nohy i ti, kteří mu vděčí za svou kariéru. Lidé, kteří ač byli zdiskreditováni komunistickým režimem, dokázali za pomocí Grossovy ochranné ruky udělat solidní kariéru. Typickým příkladem může být bývalý komunistický dozorce ve věznici, absolvent VŠ SNB, fakulty veřejné bezpečnosti Petr Ibl, který to pod Grossovým patronátem dotáhl na šéfa poslaneckého klubu ČSSD a náměstka ministra vnitra. Petr Ibl přitom nedávno vyzval veřejně Grosse, aby zvážil vhodnost své kandidatury v čele ČSSD do sněmovny. „I Ty, Petře?“ mohl se ho zeptat Gross.

Grossovo vhození ručníku do ringu nelze nespojovat s aférou okolo privatizace Unipetrolu. Polské orgány činné v trestním řízení mají poznatky, že došlo k uplácení české vlády, která o privatizaci rozhodovala a jejímž čele stál Gross. Jeden z prostředníků celého obchodu, polský lobbista Jacek Spyra v této souvislosti veřejně obvinil Grosse z braní úplatků.

Grossův nástupce Jiří Paroubek spokojeně označil Grossův konec za „osobní oběť“ a „výzvu k jednotě a akci“. Je otázkou, zda-li onou „akcí“ myslel spolupráci s KSČM, nicméně podle jeho dalších výroků se to zdá být velmi pravděpodobné. Z Paroubkových výkřiků od pultu s rudým plátnem v pozadí o „prosazení zákonů pro dobro lidu s komunisty“ jde vskutku mráz po zádech.

Titulek článku hovoří o konci Stanislava Grosse. Mám tím na mysli jeho konec politický a konec ve vysokých politických funkcích. Kontakty pana Grosse do ekonomické sféry jsou stále velmi dobré. Prozatím.

Závěrem nutno varovat před podceňováním našeho Stanislava s dětskou tváří. Mnozí, kteří jej podceňovali, na to těžce doplatili. Takový Vladimír Špidla nebo Miloš Zeman by mohli vyprávět. Vzhledem k příslovečné zapomětlivosti českých voličů, chronickém nedostatku výrazných osobností v sociální demokracii a Grossově touze po moci je Grossův návrat otázkou několika let. První příležitost může dostat, bude-li porážka ČSSD v příštích volbách větší, než dle očekávání. Máme se na co těšit. My uvidíme a mnozí v sociální demokracii poznají, jak chutná msta zrazeného Stanislava s dětskou tváří.