Okradli mě - konečně!

V souvislosti s pádem železné opony se v posledních letech často hovoří o nárůstu kriminality v bývalých zemích socialistického tábora. Skoro každý má nějakou tu zkušenost s nenechavci všeho druhu. Tomu ukradli kolo, onomu zase peněženku, jinému se vloupali do zaparkovaného auta. Při každé cestě domů slýchávám takovéto příběhy a vždy jsem přitom varován, ať proboha nic nikde nenechávám volně, ať si dávám pozor na své věci apod.

Musím se přiznat, že při všech mých návštěvách doma jsem měl se zloději štěstí. Nebo smůlu? Jak se to vezme. Nikdy nikdo mi nic neukradl. Ve světle zlodějských historek jsem si skoro už začínal připadat méněcenně. Jakpak to, že mě zloději a zlodějíčci přehlížejí? Nejsou jim mé věci dost košér? Copak se oblékám jako šupák? Není snad tohle (mé) zboží značkové? Není tenhle kufřík skoro nový? Tak proč mi ho konečně někdo neukrade, abych i já mohl přispět svou historkou, až přijde příště řeč na zlodějny všeho druhu v Čechách?

Nu, při mé poslední cestě se to konečně stalo. Okradli mě - a dokonce dvakrát. Poprvé mi na poště, zatímco jsem lepil známky, šikovně ukradli deštník.. Říkám šikovně, protože museli být dva: zatímco mě jeden obtěžoval a odváděl mou pozornost, druhý rychle a nepozorovaně vzal můj deštník. Když jsem na to o minutu později přišel, nejdříve jsem se rozčílil, ale pak se mi rozlilo v srdci blaho: "tak už i já jsem přišel o panictví..."

Podruhé mi vykradli zavazadlo při mém návratu do Kanady. Zjistil jsem to až po příjezdu. Škoda nebyla velká. Knížek za skoro 3000 Kč si zloděj nevšiml (zřejmě nečte - jeho škoda a mé štěstí, vezl jsme opravdu dobré knížky), zato ho zaujal kartón cigaret. Choval se ale při krádeži solidně. Spravedlivě se se mnou rozdělil: sobě pět balíčků, mně pět balíčků. Možná neměl dostatek kapes a více si netroufal vzít, aby na letišti na sebe neupoutal pozornost.

Nestěžuji si. Konečně se cítím jako normální plnohodnotný občan. I já jsem byl okraden jak se sluší a patří. Až přijde příště ve společnosti řeč na krádeže a zlodějnu vůbec, mám už také právo říkat takové ty banality, jako že je to nepořádek, a kam že to spějeme, když si už ani na poště nebo v letadle není jeden jistý... Od ostatních očekávám, že budou přikyvovat a říkat: "Tak, tak, to dříve nebývalo, a nic si z toho nedělejte, mně ukradli minulý týden ze sklepa pět lahví okurek..." Konečně doma, konečně mezi svými.