Chcete se schovat před komunisty?

Česká politická scéna má nové téma. Soudruh Grebeníček, zasloužilý vůdce českých komunistů, oznámil svůj úmysl odebrat se na odpočinek. Událost natolik dramatická a zpravodajsky cenná, že jí česká média neváhají věnovat první stránky a Česká televize prime time svého diskusního pořadu.

Už jsem si zvykl, že jsou do hlavních diskusních pořadů našich tří televizí pravidelně zváni komunisté z KSČM. Zvykl jsem si, že jim je dáván v rámci naší demokratické soutěže politických stran prostor, aby náležitě zkritizovali panující pořádky a řekli nám, jak by to řešili oni, po komunisticku a sociálně.

Také jsem si zvykl, že většinou stisknutím dálkového ovládání televize dokážu komunistickým řečníkům uniknout. Poslouchám sice třeba také (bývalé) komunisty, ale alespoň vystupujících pod hlavičkou jiné politické strany.

Uplynulá neděle mne však přinutila televizi rychle vypnout. Česká televize, médium placené z povinných koncesionářských poplatků, pozvala do svého politického diskusního pořadu Otázky Václava Moravce rovnou dva komunisty, oba členy nejužšího vedení KSČM. Téma bylo zásadní: Kdo bude novým předsedou ÚV KSČM?

Nevím, kdo o obsazení podobných pořadů rozhoduje. Jisté slovo bude mít určitě moderátor Václav Moravec. Ten tento rok již zaujal svým zásadním (a pochopitelným) prohlášením, že „nechce ztrácet víkendy něčím tak iracionálním, jako česká politika“. Po prázdninách najednou ale pan Moravec otočil o 180 stupňů a česká politika ho nejednou znovu zajímá a opět uvádí svůj staronový pořad. Změnila se prý dramaturgie pořadu a má „volnější ruce“. Hmm.

Z nedělního pořadu na veřejnoprávní České televizi, kde se měla rozebírat situace panující v ÚV KSČM před chystanou výměnou předsedy ÚV, jsem zachytil jen vtipný úvod. Komunistický europoslanec Ransdorf v něm jízlivě poznamenal, že je vidět, že pan Moravec již nemá koho zvát, a tak pozve dva komunisty.

Více jsem z „politické diskuse“ neviděl. Neslyšel jsem tedy nic od stalinisty Exnera, ani liberálnějšího komunisty Ransdorfa. Jen jsem se utvrdil v pocitu, jak se komunisté pomalu, plíživě stávají pevnou, stabilní a naprosto legitimní součástí našeho pokřiveného politického života. Slovo „komunista“ již dávno nemá jednoznačně pejorativní nádech. Řekneme-li „komunista“, „občanský demokrat“, „sociální demokrat“, „lidovec“, hovoříme zkrátka o našem politikovi, kterého jsme zvolili a platíme. Všichni spolu diskutují v televizi, sedí vedle sebe v parlamentu a vládnou. Často když se na ně dívám, úplně ztrácím přehled, kdo je kdo. Teprve titulek na obrazovce mi sdělí, za jakou partaj tam vlastně onen politik je.

Zprostředkovaně jsem se dozvěděl, že pan Moravec se v neděli obou komunistů nedočkavě tázal, kdy konečně přestanou trucovat a aspoň oficiálně (naoko) se distancují od své krvavé stalinistické minulosti, abychom je mohli konečně vidět kráčet do Strakovy akademie předními dveřmi. Oba soudruzi Ransdorf s Exnerem prý panu moderátorovi však radost neudělali a tvářili se, že otázku přeslechli.