Když lososi táhnou

Tak nám začala sezóna. Poznám to neomylně podle toho, že parkoviště v Erindale Park, kam denně chodím se svými psy, je v průběhu týdne téměř plné. Sportovní rybáři se sem sjíždějí ze všech koutů Mississaugy za jediným účelem: lovit lososy. Nastala totiž doba jejich tření. Tyto velké ryby táhnou z jezera Ontario proti proudu Credit River - poslušný hlasu přírody, který jim velí podniknout cestu, na jejímž konci je přirozená smrt. 

Tedy byla by to přirozená smrt, kdyby do toho nezasáhl člověk. Dokonale vybaven lovicím nářadím, v neoprenových kalhotách a gumových botách stojí buď přímo v řece, nebo na břehu a na svou udici odchytává kus po kuse. Chyceného lososa si ale domů vezme málokdo. Prý nemá dobré maso. Většinou ho rybář zabije na místě, pak nechá ležet na břehu nebo přímo v řece. Někdy ho dokonce ani nezabije a jen pohodí do trávy. Je-li člověk "dobrák od kosti", jen mu vytáhne háček z tlamičky (co na tom, že mu ji přitom poraní?) a zase ho pustí. Musí to být úžasný, vzrušující pocit, tenhle boj kdo s koho. Co na tom, že je trošku nerovný, vůči lososům malinko unfair; co na tom, že lovená strana na to doplácí svou smrtí. Je to přece sport, hobby, kratochvíle.

Argument rybářů: "Však oni (lososi) stejně v krátkosti zahynou." Ano, lososi po splnění svého poslání umírají přirozenou smrtí. Znamená to ale, že můžu zabíjet, protože zabíjený stejně zemře? Všichni přece jednou zemřeme. Jediný rozdíl je v tom, že v případě lososů to bude zítra, v případě našem nevíme kdy. Může to být za dvacet let, ale možná také zítra. Nevím, jestli by nějaký soud uznal obhajobu vraha postavenou na tvrzení: "Vždyť on stejně zemře". Případem lososů se ale nikdy žádný soud zabývat nebude. Vždyť to jsou "jenom" ryby. 

Nejsem vegetarián, rybu si klidně dám. Nevadí mi lov za účelem obživy. Vadí mi zabíjení ze sportu, z nudy, pro pobavení.