Na něco zapomínáme

Osmdesát procent území, kde býval New Orleans, je stále pod vodou. Bude trvat měsíc nebo víc, než vodu odčerpají. A mnoho měsíců, než bude lidem dovoleno se vrátit. Obrázky z postižených míst ukazují stále totéž: Lidé na střechách domů, vrtulníky je sbírají jako jahody jednoho po druhém. Tak nějak nechápu jednu věc. Hladina vody je klidná, ulice jsou splavné, což dokazuje tu a tam člun a dokonce jsem viděl i vodní skútr. Je tak hloupý nápad spustit několik pramic a objíždět jeden dům po druhém a naloďovat postupně trosečníky? V čem je problém? Proč musí každého jednotlivého uvězněného nakládat do vrtulníku? Že by čím dražší záchrana, tím lepší? Že by si zase někdo na tom namastil kapsu? Proč nelze použít vrtulníku jen tam, kam se pramice nedostane? Ale uznávám, že tam nejsem a možná existuje důvod, který odsud nevidím.

Ale o tom jsem psát nechtěl. Vlastně jsem chtěl psát o něčem, co zase vyvolá plno záporných reakcí od čtenářů, kteří se domnívají, že v případě katastrofy, jako je tato, jsou lidé jediní živí tvorové, které je nutno zachránit. Ano. Chci psát o kočkách a psech a další drobné zvířeně, která je dosud uvězněna v zamčených a nakvap opuštěných bytech. A kteří zvolna umírají, zatímco čtete tyto řádky...

Jen si to představte: Jste pes. Nebo kočka. Vaší páníčkové z důvodu, který nechápete, spěšně odešli a vás nechali uvnitř. Klimatizace nefunguje. Venku je kolem 35°C. Kolik je v zavřených bytech, nechci hádat, ale méně než 35°C to nebude. Protože lidé opustili své příbytky ve spěchu a protože předpokládali, že se budou moci brzy vrátit (to je vždycky ten nepodložený optimismus), jen málokdo připravil svým zvířatům zamčeným doma dostatečně velkou zásobu vody a jídla.

Po prvních deseti hodinách jsou misky prázdné. Ploužíte se po rozpálených bytech. Trpíte hladem, ale především strašnou žízní. Marně se snažíte přivolat pozornost. Není nikdo, kdo by vám pomohl. Jak dlouho může trvat, než upadnete do milosrdného kómatu? Dva dny? Tři? Pět? Pes zavřený v autě na parkovišti před hlavním nádražím umíral déle než 14 dnů.

Ti šťastnější v místech, kam dosáhla voda, se možná už utopili. Ale co ti zamčení v bytech ve výškových budovách, kam voda nedosáhla?

New Orleans měl milion a půl obyvatel. Skoro všichni město opustili. Pokud to stihli po vlastní ose a včas, měli možnost vzít si své čtyřnohé tvory sebou. Myslím, že uprchnout stačilo asi 60-70% obyvatel. Ti ostatní buď zůstali ve svých domovech, odkud jsou nyní postupně sbíráni vrtulníky ze střech, nebo byli přemístěni na stadión Superdome (tenhle megalomanský národ se bez předpony super- prostě neobejde) a do Convention Center. Pro ty posledně jmenované platil zákaz vzít si s sebou svá zvířata. Nicméně Guradian uvádí, že rodiny evakuované autobusy mohli zanechat své psy národní gardě, která je dopravila na vymezené místo a poskytla jím vodu a potravu. Ale co se záchrany vrtulníky ze střech týče, neviděl jsem jediný záběr, že by někdo zachraňoval zvíře. Když jde o neštěstí jako toto, jsou lidé jedinou komoditou s právem na záchranu. Ostatní druhy nechť zhebnou. A lhostejno, jak strašnou smrtí. Za předpokladu, že každý pátý obyvatel měl nějaké zvíře, o které se staral (což není nikterak přehnaný odhad), to dělá 300 tisíc psů a koček. Z toho snad polovina byla včas odvezena. Ze zbývajících 150 tisíc se další polovina stačila včas utopit a už to má (doufejme) za sebou. Ten zbytek pomalu umírá v krutých mukách. Statistiky se nikdy nedovíme, neboť takové prkotiny nikoho nezajímají.

Zdroje

Pets and other animals are Hurricane Katrina’s victims