Íránská past

Spojené Státy přitvrzují ve svých výhrůžkách Íránu a otevřeně hrozí použitím síly. Sami pracovníci amerického ministerstva obrany však varují, že ozbrojená akce proti Íránu může mít dalekosáhlé důsledky.

Ač je obecně známo, že se americké obviňování Iráku z vlastnictví a vývoje jaderných zbraní, které sloužilo jako záminka pro jeho okupaci, nepotvrdilo, používá americká administrativa stejné argumenty proti Íránu, který prý vyvíjí jaderné zbraně. Americkou píseň potom ochotně zpívají američtí evropští a další spojenci.

Pokusy vytvářet z Íránu „nepřítele západního světa a demokracie“ jsou přitom absolutně nesmyslné. Írán jaderné zbraně nevlastní ani je prokazatelně nevyvíjí a jeho zahraniční politika není nikterak agresivní, na rozdíl od Spojených států. V minulosti byl íránský jaderný program podroben opakovaně inspekci inspektorů z Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE), a to bez potvrzení těchto obvinění. Nenašly se žádné důkazy o íránském vojenském jaderném programu.

Na rozdíl od Íránu jadernými zbraněmi disponuje např. Severní Korea, nikterak to nepopírá a naopak otevřeně hrozí, že je připravena je použít. Severní Korea je však pro neocons nezajímavá, není v ní ropa. Proto se americká zahraniční politika omezuje na nekončící jednání a vzájemné výzvy k nim.

Stejně tak disponuje blíže neupřesněným počtem jaderných hlavic Izrael. Nepodrobuje se v této souvislosti jakékoli mezinárodní regulaci a představa inspektorů MAAE v izraelských vojenských zařízení je absolutně nemyslitelná.

Neocons potřebují z Íránu udělat nepřítele za každou cenu. Potřebují totiž jeho ropu. Írán je také poslední suverénní a silnou arabskou zemí, na kterou nemají USA vliv a představuje proto potencionální nebezpečí pro Izrael.

Agresivitu neocons stupňuje zvyšující se ropná krize. USA potřebují ropu k umoření své mohutné spotřeby. Neocons vědí, že v křeslech je drží i zanedbatelné ceny benzínu v USA (v přepočtu v průměru cca 14,- Kč za litr), na které jsou Američané zvyklí a považují je za samozřejmost. Konzumní americká společnost bude sedět u televize do té doby, než se jí sáhne na základní životní standardy.

V Íránu nyní znovu působí inspektoři Mezinárodní agentury pro atomovou energii, která má 3.září zveřejnit další zprávu o íránském jaderném programu. Ač Írán neodmítá spolupracovat, neváhá mu prezident Bush přímo vyhrožovat vojenskou akcí. Stejný tón nasadil letos i jeho věrný spojenec Tony Blair, který obvinil veřejně Írán, že „podporuje terorismus“. Oproti němu se zásadně proti jakékoli vojenské akci postavil německý kancléř Gerhard Schröder. Jeho odpor k americkému válečnému tažení je však jen populistický a přestože nejsou přítomny v Iráku, německé jednotky aktivně pomáhají americké okupaci Afghánistánu.

Prezident Bush a jeho neocons nepřestávají štěkat a po jejich vzoru se přidávají i velká světová média. Karty jsou však rozdány a to pro USA velmi nevýhodně. Vojenský zásah by z velkou pravděpodobností neprošel Radou bezpečnosti OSN, kde by jej zablokovala vzhledem k rozvíjejícím se obchodním vztahům s Íránem Čína a zřejmě i Rusko. USA by určitě neváhaly zaútočit i bez souhlasu OSN, takový útok by však mohl být veden úspěšně jen a pouze ze vzduchu.

Profesor Michael Mazarr z U.S. National War College uvádí, že by se jednalo pravděpodobně o omezené údery na íránská jaderná zařízení. To by považoval Írán, jak se vyjádřil jeho ministr obrany Ali Shamkhani v prosinci 2004, za „útok proti zemi jako celku, který by následoval mohutný protiúder“. Írán by zjevně nemohl zásadně odpovědět letecky, avšak jak uvádí profesor Mazarr, mohl by využít blízkosti amerických vojsk, které se nacházejí v sousedním Iráku. Začal by jednak otevřeně podporovat irácké povstalce, tak by se jeho oddíly mohly zapojit do válečných operací. To by pro Američany znamenalo jeden obrovský Vietnam, který by nemuseli ufinancovat, ani vojensky ustát z dlouhodobého taktického hlediska..

V únoru letošního roku se v tomto smyslu vyjádřil jasně sám náměstek ministra zahraničí okupovaného Iráku Hamid Al Bayati: „Bude-li Írán napaden, může to udělat z Iráku peklo pro Spojené státy.“ Írán může dále zastavit export ropy ze Saúdské Arábie, a to jak námořními a leteckými útoky, tak zaminováním strategického Hormuzského průlivu, kudy denně proplouvají tankery s patnácti miliony barelů ropy. Tím by došlo k velké ropné krizi s nevypočitatelnými dopady na západní ekonomiku.

Profesor Mazarr varuje i před podceňováním elitních íránských oddílu, Revolučních Gard. Na rozdíl od bývalých iráckých Republikánských Gard mají silnou ideologickou základnu a jsou velmi dobře vyzbrojeny a vycvičeny. Jejich nasazení v Iráku by pro americkou armádu mohlo znamenat krvavou lázeň.

Všech těchto skutečností je si íránská vláda v čele s prezidentem Ahmadinejadem dobře vědoma. Je otázkou, nakolik si je připouštějí washingtonští jestřábi.