Zpráva ze země, kde jsou si všichni rovni, ale někteří jsou si rovnější

Nejdříve něco málo z historie. Smlouva, kterou se dnes Indiáni ohánějí, (Treaty of Peace and Friendship) byla uzavřena 10. března roku 1760 v Halifaxu. Smlouvu podepsali Paul Laurent, náčelník kmene Mi'kmaq a britský guvernér Charles Lawrenc, zastupující anglického krále Jiřího Druhého. Umožňovala Indiánům kmene Mi'kmaq skromnou obživu lovem ryb a zvěře a omezený prodej přebytků. Ve smlouvě se Indiáni zavazují, že nebudou volně obchodovat, pouze v omezeném rozsahu a jen se zástupci jmenovanými guvernérem.

Kanada tehdy ještě neexistovala, stejně jako neexistoval sociální systém podpor, bezplatná zdravotní péče, bezplatné školství a další vymoženosti současné společnosti. Co ale existovalo, bylo moře plné ryb a lesy plné zvěře. Termín "doba hájení" tehdejší lidé neznali, protože darů přírody bylo tolik, že to nikomu ani na mysl nepřišlo. 

O 240 let později vypadá obrázek přírodních zdrojů podstatně jinak: množství ryb, humrů a zvěře je na hranici, kdy se jen stěží stačí reprodukovat.Příroda není nafukovací a množství toho, co se z ní dá vytěžit, má svůj limit. Kanadská vláda zavedla striktní kvóty vůči vlastním rybářům, umožňující vylovit jen omezené množství ryb a humrů. K tomu přibyla nutnost respektovat dobu, kdy se příroda regeneruje. 

Přesto Nejvyšší soud Kanady 17. září rozhodl v duchu politické korektnosti, že smlouva z roku 1760 je platná, (ačkoliv ji Kanada nikdy nepodepsala) a stále umožňuje Indiánům, kteří mají na svůj původ bumážku (tzv. status natives) lovit kdykoliv, kdekoliv a cokoliv bez ohledu na sezónu. Následkem toho Indiáni s bumážkou, i ti, bez bumážky (non-status natives), položili minulý týden kolem jihozápadního pobřeží Nove Scotie tisíce humřích pastí. 

Indiánům nepřijde divné brát finanční podporu spolu s desítkami dalších výhod od státu, jehož zákony odmítají respektovat. Chovají se způsobem "po nás potopa". Tlučou se do prsou a volají: "MY jsme v právu, jsme v právu!" Docela jako ten diktátor v Čapkově Bílé nemoci. 

Ostatní rybáři, kteří mají tu smůlu, že se narodili už jako non-natives, jen bezmocně a se skřípěním zubů přihlíželi. Pro ně totiž začne sezóna až koncem listopadu. 

Rybáři z pobřeží Nove Scotie se ovšem nemíní tak snadno vzdát. Protestní akce přerostly v otevřený konflikt poté, co non-natives rybáři vypluli na moře a odřezávali šňůry vedoucí k pastem (mimochodem, humři chyceni do těchto pastí, se už ven nedostanou a čeká je pomalá smrt hladem), nebo pasti vytahovali a ničili. Bylo zapáleno několik domů, vyhořelo několik aut. Policie udržuje klid s vypětím všech sil a devótní politici nabádají k rozvaze, aniž by se ovšem pokusili řešit jádro problému. Poslední zprávy hovoří o tom, že Indiáni souhlasí s dočasným, třicetidenním příměřím, a po tu dobu zastaví lov. To je sice kladná zpráva, ale obávám se, že to neřeší podstatu věci. 

Jakkoliv zřejmě původní smlouva měla smysl v roce 1760, kdy moře i řeky byly plné ryb, domnívám se, že trvat na její platnosti i o 240 let později, je zcestné. Je s podivem, že nikdo z právníků nevznesl námitku na revizi této smlouvy. 

Je udivující, že v zemi, která údajně skoncovala s rasismem, existují zákony, které legálně umožňují skupině občanů získat výhody nad ostatními občany na základě své rasy. Ještě více je zarážející, že to vlastně nikomu (kromě hrstky rybářů, kterým jde o chleba) moc nevadí.