Příběh Omana

Oman je přistěhovalec. Přišel do Velké Británie před deseti lety. Dnes má dům a velmi solidní živobytí. Přesto není spokojen. Jak je to možné?

Čekání v taxíku bývá nudnou ubíjející záležitostí. Není tomu však vždy, narazíte-li na zajímavého taxikáře. Oman je asi pětatřicetiletý černoch z Rwandy. Živí se jako taxikář v Londýně. Diskuse s ním byla velmi zajímavá, je totiž příkladem afrického přistěhovalce ve Velké Británii.

Oman se rád pochlubí. První co mne zaujalo, bylo prohlášení, že „může jít do práce, kdykoli se mu zachce“. Když nechce, prostě nejde. „Někdy pracuji jen dva dny v týdnu“, dodává. Jindy třeba šest dní v týdnu. V průměru vydělá prý 800 liber týdně.

Jeho životní příběh je zajímavý. Před deseti lety utekl z Rwandy. Na otázku, před čím utekl a jaká byla tamější situace, odpovídá: „Před nacisty“. Po chvíli, kdy tupě zírám, dovyvětlí, že nacisti se do Rwandy dostali s německou kolonizací kdysi dávno. A Němci jsou nacisti, to přece každý ví. Podle mého přízvuku mne má za hloupého Američana. „Ale nacisti snad již neexistují, byli poraženi...?“ ptám se nechápavě. „Ne, ne, ve Rwandě jsou“ poučuje mne Oman. Na více se neptám.

Po opuštění Rwandy se Oman vydal se autem do Jihoafrické republiky a odtud letadlem do Londýna. Na letišti prý strávil jedenáct hodin, poté byl odvezen do hotelu. Druhý den jej vyzvedl imigrační úředník s realitním agentem a začal si vybírat dům, ve kterém bude bydlet.

Je otázkou, zda-li v tom hrálo roli to, že se Oman prohlásil a ostatně prohlašuje i nyní za „pronásledovaného rwandského politika“. V každém případě si nakonec vybral dům se dvěma ložnicemi, který prý „nebyl nic moc“. Dnes již žije Oman v lepším, a ve svém.

První rok obýval Oman pronajatý dům, který platila vláda a dostával kapesné asi padesát liber týdně. Dále mu byla placena škola, aby se naučil anglicky. Po roce začal pracovat a skončil jako taxikář. Přijela za ním jeho žena, se kterou má již tři děti. Na otázku, plánuje-li další, odpovídá s úsměvem: „Why not?“.

Má další otázka na to, co dělá jeho žena, vzbuzuje jeho absolutní nepochopení. „No, myslím, kde pracuje?“ upřesňuji. Oman se na mne podívá jako na pitomce: „Jak by mohla pracovat? Má tři děti. A dostává imigrační dávky spolu s přídavky na ně. Nemůže pracovat.“

Oman si nedávno koupil na hypotéku dům za Londýnem. „Moc bílých tam nežije, jen Pákistánci a lidi z Rwandy“, popisuje čtvrť. Není však spokojen. Potřebuje prý větší dům pro děti.

Oman i jeho žena mají status „permanent resident“, tj. pobyt na dobu neurčitou. Jejich děti jsou Angličané. Oman je členem Conservative Party, kde již působí jako lokální funkcionář. Jeho politické názory jsou prý „konzervativní“ a ve straně hájí zájmy imigrantů.

Do vlasti se Oman vrátit nechce. Prý jsou tam „nacisté“. Tvářím se stále jako přitroublý Američan, přičemž přitroublý výraz v tomto případě ani nemusím předstírat. Existence nacistů na počátku 21 století ve Rwandě je pro mne cosi revolučního.

Nejzajímavější odpověď dává Oman na otázku, jak se mu zde líbí. Dozvídám se, že se „nemá špatně“, ale je třeba „toho ještě hodně udělat“. Znovu nechápu. „Jsou tu stovky tisíc Rwanďanů a kolik je z nich poslanců a kolik ministrů?“ zvyšuje hlas Oman. Držím se své role přihlouplého Američana, ale neubráním se úsměvu: „To je rasismus!“ „Ano, to je rasismus!“ přitaká vážně Oman.