Velká hororová show Ariela Sharona

Celý svět měl možnost vidět tu hrůzu v televizi: Na zemi leží v bezvědomí palestinský chlapec. Nad nim se nejistě sklání izraelský voják. Z pozadí se blíží osadník a hází kameny, míří na chlapcovu hlavu. Druhý osadník přijde až do těsné blízkosti a hodí na chlapce velký kámen. Blíží se třetí osadník, vousatý medik. Zůstává nerozhodně stát a nakonec odchází, aniž by chlapci pomohl, provázen pokřikem dětí osadníků: „Nech ho, ať umře! Nech ho, umřít!“

Než k výše popsané scéně došlo, obsadili osadníci opuštěný palestinský dům v pásmu Gaza. Zřídili si tam základnu. Byl to celkem úplně nový, třípatrový dům, do kterého se majitel ještě nestačil nastěhovat. Na vnější zdí se skvěl nápis: „Mohamed je svině“. Míněno Prorok.

Mezi přilehlými domy se rozpoutala bitva kameny mezi okupanty a Palestinci. Několik vojáků se dostalo do křížové palby. Stříleli do vzduchu nad hlavami Palestinců, nevěděli,jak se mají přesně zachovat. Ale neudělali nic, aby potyčku zastavili.

Před dvěma dny dorazil vojenský buldozer, aby strhl několik prázdných opuštěných budov, postavených před dávnými věky ještě Egypťany. Skupinka izraelských dětí extrémní pravice se vyšplhala nahoru na buldozer, demolovala, co se demolovat dalo, a pak začala kopat do hlavy vojáky, kteří se je pokoušeli sundat. Přitom klela a posmívala se vojákům, kteří bezmocně stáli v okolí. (Před dvěma roky zahynula pod pásy izraelského buldozeru třiadvacetiletá americká aktivistka Rachel Corrieová, když se vlastním tělem pokoušela zabránit zničení palestinského domu.)

Nepokoje vyvrcholily minulou středu poté, co osadníci opět zablokovali hlavní křižovatky v izraelských městech. Večer předtím vystoupil v televizi jeden z organizátorů nepokojů Šabtai Širan, který sám sebe představil jako náčelníka severního křídla chuligánů. Poskytl interview v přímém přenosu jako vážený host. Vydával do kamery příkazy k paralyzování země jakoby to byl vládní mluvčí. Nikdo jej ve studiu nezadržel, neobvinil z terorismu, ze spiknutí, z navádění ke kriminálním činům. Právě naopak, pozvali jej, aby se vrátil příští večer k oslavě jejich „vítězství“.

To ráno našla policie na dálnici číslo jedna (hlavní dálnice spojující důležité tepny Jeruzaléma s Tel-Avivem) na vozovce vylitý olej s železnými hřeby na proděravění pneumatik. Na této dálnici je maximální rychlost 110km/hodně, ale mnozí řidiči ji běžně překračují. Lze hovořit o zázraku, že nedošlo k vážné dopravní nehodě. Ale celá země se už poddala terorismu. Kdo mohl, zrušil ten den plánovanou cestu, takže silnice byly volné jakoby byl šábes.

V průběhu dne pak osadníci zablokovali silnice na mnoha místech. Policie je rozháněla holýma rukama. Pouze jednou bylo použito vodní dělo, ale pramen vody byl natolik slabý, že nedokázal spláchnout ani jednoho protestujícího. Ale to nevadilo, hlavně že to v televizi vypadalo velmi dramaticky.

Ani v jednom případě při rozhánění nepokojů nepoužila izraelská policie metody a zbraně používané proti nenásilným levicově orientovaným demonstrantům: Žádné kyje a palice, žádné gumové kulky, ani nově používané kulky se solí. Mohu ze své vlastní zkušenosti z demonstrace potvrdit, že po vypálení bomby se slzným plynem nikdo nedokáže zůstat tam, kde byl.

Malá retrospektiva: Před pěti lety se skupinka Arabů pokoušela zablokovat několik silnic na severu Izraele. Bylo to na protest proti zabití Palestinců v kostele na chrámové hoře. V zájmu „zajištění plynulosti dopravy“ zahájila na ně policie palbu. Zůstalo třináct mrtvých. Ale to byli jen Arabové.

Zastavit nepokoje tento týden by bylo velmi snadné, být k tomu vůle. Tam, kde se v ojedinělých případech orgány rozhodly nepokoje ukončit, se to podařilo bez větších problémů.

Například den potom, co se banda chuligánů pokusila lynčovat palestinského chlapce (momentálně se z toho vzpamatovává), je policie vyhnala z blízkého hotelu. Protestující se zapřísahali, že se to povede jen jen přes jejich mrtvoly. Akce proběhla ve třiceti minutách aniž by byl někdo zraněn. Jejich vůdce zmizel i se silnými slovy ještě dřív, než akce začala.

Proč policie nezakročila tam, kde to bylo třeba? Objevuje se jediné možné vysvětlení: Ariel Sharon to prostě nechtěl. Naopak. Je v jeho zájmu, aby televizní obrazovky v Izraeli a v celém světě ukazovaly divoké nepokoje. Jen tak se mu podaří zasít do hlav diváků otázku, kterou mi položil řidič taxíku v Tel-Avivu, a která byla následně opakována všemi žurnalisty zpovídajícími mě tento týden: „Jestliže vystěhování těch několika osadníků bylo spojeno s tak rozsáhlými nepokoji a ničením, jak můžeme doufat, že se nám podaří provést naplánované vystěhování mnohem větších osad ve West Bank?“

Tatáž otázka se nyní vrací v souvislosti s cenou, kterou za vysídlení musíme zaplatit. Ministr financí hovořil o částce osm miliard šekelů. To v přepočtu znamená pět milionů šekelů – asi 1,1 milionu dolarů - na jednu vystěhovanou rodinu. A téměř den po dni vymáhaná částka roste. Pozemek. Nová vila. Než bude postavena, pojízdná vila, která po přestěhování do nové vily zůstane v majetku rodiny. Kompenzace za ztrátu plnohodnotného života. Finanční pomoc při stěhování. Větší pozemek na pěstování ovoce a zeleniny – dva až třikrát větší než ten, který museli opustit.

Ať to bereme z kterékoliv strany, kdyby osadníci dostali jen to, o co doopravdy přišli, i kdyby to bylo desetkrát tolik, byla by to pořád jen malá částka z těch požadovaných nákladů.

A tohle vše je slibováno osadníkům, kteří se mají usadit v Izraeli jen nějakých 30 kilometrů od svých současných obydlí. Tento týden jim byl slíbeno ustanovení samostatné oblastní správní rady. Nejen že by šlo o výhradně regionální správní radu vytvořenou po jednotné ideologické linii, ale také by to znamenalo výnosný státní úřad pro několik desítek osadníků tam zaměstnaných. Mnoho osadníků ve West Bank, včetně téměř všech jejich vůdců a mluvčích, žije z našich peněz – jde o fiktivní zaměstnání v regionálních úřadech.

A nevinný občan si klade otázku: „Jestliže přestěhování 1700 rodin nás stojí 8 miliard šekelů, kolik nás bude stát přestěhování 40 tisíc rodin z West Bank?“

Vystoupení konané tento týden je pouze generální zkouškou na velké hororové show, připravované na svou premiéru za sedm týdnů. Tehdy má dojít k plánovanému stěhování 40 tisíc rodin z West Bank.

Už bylo oznámeno obrovské nasazení sil, akce se zúčastní 3000 reportérů z celého světa. Celá událost bude prezentována jako mimořádně rozsáhlá operace. Ariel Sharon bude působit jako jeden z největších historických hrdinů, který v sobě spojuje historické postavy Herakla a Samsona. Konec konců kdo jiný by se ujal tak gigantického úkonu, jakým je vystěhování osadníků z West Bank?

Sharon sám se nikterak netají se svými záměry. Opak je pravdou. Vyhlásil je veřejně ve dvou projevech tento týden, ale média byla tak fascinována jeho odsouzením chuligánů, že jim ušla klíčová slova jeho projevů.

Sharon řekl, že vystěhování osadníků z pásma Gaza je nutné proto, abychom mohli koncentrovat hlavní síly k zajištění dominance „v Galilee, Negev, Greater Jerusalem, v blocích osad a v bezpečnostních zónách“. (Omlouvám se za nedokonalý překlad, nedovedu přeložit místní zeměpisné názvy, pokud znáte správné české ekvivalenty, dejte mi vědět. Pozn. vydavatele.)

K tomu, abychom pochopili celý obrázek, je nutno vyhledat těchto osm hebrejských slov na mapě.

Galilee a Negev mají pouze dekorativní význam. Jsou součástí Izraele v podstatě od jeho založení a kampaň za „judaizaci“ celého území probíhá už několik desítek let. Přibližně polovina obyvatel těchto oblastí tvoří Arabové.

Pojem „Greater Jerusalem“ obsahuje nejen východní arabské sousedství města, ale také ilegální osadu Ma'aleh-Adumim a území mezi touto osadou a městem. Často bývá tato oblast označena E-1.

To, co nazývá Sharon „bloky osad“, zahrnuje nejen bloky Gush Etzion, Ariel, Upper Mod'din, Betar a Ma'aleh-Adumi, ale také oblasti, které mohou být pod tento pojem zahrnuty v budoucnosti, jako např. Kiryat Arba a oblast jižního Hebronu.

Ale to nejdůležitější v Sharonově seznamu je to, co nazývá „bezpečnostními zónami“. V Sharonově slovníku to znamená nejen celé údolí Jordánu a pohoří za ním (východní svahy centrálního palestinského pásma pohoří), ale také osy východ-západ a sever-jih, ve kterých on sám podporuje osadníky řadu let.

Toto poslední prohlášení potvrzuje v plné míře Sharonova předchozí prohlášení, mnohokrát opakována: Že má v úmyslu zabrat 58 % území West Bank, takže palestinský stát, bude-li vůbec někdy, se bude rozkládat na 10 % původního území státu Palestina před rokem 1948.

Poslední televizní show byla vytvořena jen proto, aby podpořila jeho vizi, které zasvětil celý svůj život. Ti osadníci, kteří mu spílají a vyhrožují, že ho zabijí, jsou pouze herci hrající své role. Role, které jim on sám přidělil. Od samotného začátku své kariéry byl Sharon přesvědčen, že mu Bůh nařídil vykonat tento historický úkol.

Úlohou mírového izraelského hnutí je nedovolit Sharonovi jeho Bohem nařízený úkol provést. Využitím dynamiky této krize musíme otevřít cestu k řešení konfliktu. Osadníci jsou hlavní překážkou k dosažení kompromisu mezi oběma národy. Nebýt Sharonova záměru, jeho hororová show by otevřela Izraelcům oči a veřejné mínění by se od osadníků odvrátilo. To by znamenalo izolaci celé osadnické komunity. Musíme se postarat o to, aby se tahle vlna nespokojenosti neotupila a nerozmělnila, až vystěhování z pásma Gazy skončí. Naopak, musí růst a sílit, dokud nesmete celou infrastrukturu okupace West Bank a Jeruzaléma.

Podaří-li se to, bude mít nakonec tahle velká Arielova hororová show pozitivní výsledek. A bude to výsledek úplně jiný, než ten, který plánoval Ariel Sharon.

Článek Arik's Horror Show vyšel 2.7. na serveru Gush Shalom .