Evropská unie: Hluboká krize

Do Bruselu dorazila ozvěna francouzského a holandského NE denacionalizované a multikulturní Evropě, spolu s ekonomickou stagnací velkých evropských zemí. Na bruselském summitu se státníci dožívajících národních států nedohodli, kolik by měli do bruselské kasy platit. Všichni by sice ochotně strčili hlavu do bruselského chomoutu, ale jak začalo jít o peníze, byl konec.

Český premiér Paroubek se vrátil z Bruselu a ihned zapapouškoval, že za krizí EU stojí jistý „národní egoismus“. Z jeho úst jsme tedy mohli slyšet německého kancléře Gerharda Schrödera, který tento výrok pronesl o několik hodin dříve. V Bruselu však o žádný „národní egoismus“ vůbec nešlo. Šlo o peníze.

Summit se přenesl i do osobní roviny, a to zejména do střetu mezi francouzským prezidentem Chiracem, zdeptaným několika vnitropolitickými debakly, a britským premiérem Tonym Blairem, naopak povzbuzeným nedávným opětovným zvolením. Vynořily se i obavy, aby se osobní antagonismus negativně neprojevil na blížícím se summitu zemí G8, kde se má vedle globálního oteplování řešit oddlužení a ekonomická pomoc africkým vládám, které jí vzhledem ke své zálibě ve válčení a korupci velmi potřebují..

Ale vraťme se do Bruselu. Poslední ze série návrhů rozpočtů odmítla v sobotu Británie spolu s Holandskem a Švédskem, později se připojily i další státy. Británii, která měla podle představ Francie a Německa znatelně zvýšit příliv peněz do bruselské kasy, vadila zejm. rozhazovačná politika Bruselu. Např. 40% z rozpočtu Unie se rozpustí v dotacích na zemědělství, většina z toho ve Francii.

Za politickou krizí je však něco většího. Je jím krize ekonomická. Největší přispěvovatel do bruselské kasy, Německo, je nemocným a chřadnoucím ekonomickým obrem. Zmítá jím nezaměstnanost, schodek rozpočtu a veřejných financí. Od Německa se již nakazila Francie, zachvácená v letošním roce sérií stávek. A ekonomická pravidla platí pro každého, naštěstí i pro pány z Bruselu. A nová dojná kráva, Británie, odmítla. A k tomu bude navíc od července celé Evropské unii předsedat.

Předem nalajnovaná a připravená cesta k Evropě s potlačenými národními státy a svázané přísnou a mocnou bruselskou administrativou se tedy poněkud zadrhává. Německý kancléř Schröder označil současný stav za „jednu z největších krizí v dějinách Evropy“. Tony Blair se na tiskové konferenci vyjádřil, že „Evropa dosáhla momentu, kdy je třeba zásadních změn a reforem“.

Komentátor Anatolij Kaletsky v britských Timesech přiřadil ještě k ekonomické krizi také krizi legitimity evropských výkonných institucí (tj. orgánů Evropské unie), které nejsou volené, ale pouze delegované, a to na velmi nedemokratických principech. Zkrátka Evropská unie se stává něčím nekontrolovatelným, neprůhledným a stále mocnějším, co má pohltit nejen Evropany, ale i evropské národní státy.

V krizi není jen Evropská unie. V krizi je Evropa samotná. A žádá si řešení.