Komentář ke kauze bankovních poplatků

Že v oblasti účtování bankovních poplatků v ČR existuje cenová svévole a drobní zákazníci jsou vůči bankovním gigantům v podstatě bezbranní není nic nového. Při účtování těchto raubířských poplatků prokazují peněžní ústavy udivující vynalézavost. Tu shrábnou peníze za každý platební převod, tam zase naúčtují základní poplatek, jednou nabídnou paušál za svou službu, podruhé zase kombinaci všech tří způsobů. Důvod je však jediný: klient nemá mít možnost ceny služeb porovnat, nesmí mít možnost si sám vybrat nejvýhodnější nabídku.

Po přečtení vyjádření představitelů ČSOB k této kauze ve deníku Právo dne 14. června 2005 musím reagovat na neuvěřitelně arogantní a současně trapné výroky pánů Jana Lamsera a André Bergena z ČSOB. Jejich výroky potvrzují, že míra jejich hrabivosti, cynismu a arogance vůči zákazníkům nezná mezí a už se dokonce začínají chovat jako „vrchnost“. O tom, že si z takto nabytých peněz sami vyplácejí nemravně vysoké platy už ani nemluvím. Že zřejmě nemají čisté svědomí potvrzují podrážděné výroky Jana Lamsera, který jakoukoli snahu o kontrolu nad bujícími bankovními poplatky považuje za projev „degenerovaného sociálního inženýrství“. Lidé by si měli opravdu velmi rozmyslet, jestli právě lidem jako je pan Lamser budou dále chtít svěřovat své peníze.

Za naprostý vrchol absurdity a záměrnou dezinformaci však považuji výrok generálního ředitele KBC a vlastníka ČSOB André Bergena, který říká: Lidé často nerozumějí , proč by měli platit za to, že bance svěřují své peníze. Když ale svěřují svůj vůz autoopravně, už jim placení za „jejich vlastní auto“ divné nepřipadá.

Vážení spoluobčané, navrhuji vzít pana Bergena za slovo. Pojďme si všichni vzít od jeho banky úvěry s tím, že podle jeho teorie nebudeme platit žádné úroky a naopak budeme požadovat od ČSOB poplatky za to, že nám svěřila své peníze.

Peníze jsou zdroj jako každý jiný a za právo s tímto zdrojem po určitou dobu disponovat se platí tzv. cena peněz neboli úrok. Ten od nás také banky vždy nekompromisně požadují, pokud od nich chceme úvěr. Peněžní ústavy, sdružené v oficiálně nevyhlášeném Klubu zlodějů ale mají tu drzost, že peníze na běžných účtech klientům skoro vůbec neúročí a přitom jim stále zvyšují poplatky.

Kdyby ale banky určovaly poplatky za vedení běžného účtu na základě řádně provedené kalkulace, musely by klientům na proti-účtu vykázat své obrovské příjmy z úroků svých peněžních operací na mezibankovním trhu s obnosy, které na účtech klientů zůstávají jen zdánlivě bez pohybu. Pouze z těchto příjmů by si banky snadno uhradily náklady za peněžní styk a nemusely by ho účtovat klientům.

Bankovnictví je v podstatě jen půjčování peněz druhých lidí třetím lidem. Bohužel se přitom většina bank chová podle zásady “Zisky pokud možno připíšeme sobě a co nejvíce nákladů naúčtujeme klientům“. Běžní klienti jsou proti tomu bezbranní. Pokud bankám takto schází cit pro míru, samy si svou chamtivostí a nesolidností po zásluze koledují o zvýšení regulace bankovního sektoru.