Klausova justiční vize

Václav Klaus se rád prezentuje jako pravicový, konzervativní politik. Jeho PR je v tomto ohledu často úspěšné, ačkoli je skutečné činy jsou diametrálně dlišné od skutečné pravicové či konzervativní politiky. Dokazuje to i poslední událost s nominací komunistické soudkyně na pozici v Ústavním soudu.

Ve skutečnosti Václav Klaus není o nic více pravicovější než Miloš Zeman, Václav Havel nebo Jiří Paroubek. Jeho pravicovost byla vždy spíše rétorická, ve snaze nabalit na sebe pravicové voliče a rozložit tak síly na politickém spektru.

Zvláštní byla vždy jeho slabost pro komunisty a socialisty. Jeho vlády byly vždy plné bývalých komunistů (bylo jich nepřeberné množství, Dybou a Kočárníkem počínaje a Stráským a Dlouhým konče). Stejně tak se uměl Klaus briskně domluvit se socialisty (postkomunisty) Miloše Zemana a umožnit jim vládu, přestože ještě pár dní předtím proti nim horlivě brojil. A nakonec si vzpomeňme na úzkostlivý strach o komunistické hlasy při volbě prezidenta před dvěma lety, Klausovo vystrašené a opatrné našlapování okolo KSČM a pohrdlivé výroky o „prázdném a siláckém antikomunismu“.

Zkrátka Václav Klaus jednal vždy jinak, než hovořil a sliboval.

Samostatnou kapitolu tvoří Klausovy nominace na ústavní soudce. Zde Klaus opět prokázal, kdo je mu sympatický. Nominace Pavla Rychetského, bývalého předsedu Legislativní rady vlády v letech 1990 – 1992, který je přímo zodpovědný za právní džungli a pokračování neokomunistického právního řádu, to jasně ukazuje. Ale „pravicový“ Václav Klaus neváhal při nominacích sáhnout k těžšímu kalibru. Nominoval fanatickou zastánkyni pozitivní diskriminace cikánů a bojovnici proti rasismu Kláru Veselou-Samkovou, která neváhá využít každou příležitost, jak žalovat Českou republiku za „rasismus a diskriminaci romů“ (např. případ rodiny Červeňákových v Ústí nad Labem před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku). Sympatická Klausovi byla i státní zástupkyně Jaroslava Novotná, která vstoupila do KSČ ve svých osmnácti letech a vyšvihla se do vysokých funkcí. I ona podávala obžaloby na lidi, kteří se provinili kritikou komunistického režimu. Nyní zastává funkci viceprezidentky Unie státních zástupců České republiky.

Poslední případ soudkyně Vlasty Formánkové, která jako věrná služebkyně komunistického režimu zavírala lidi do vězení za výroky o „komunistických šplechtech“ (za to udělila deset měsíců nepodmíněně, radši nedomýšlet, kolik by bylo za výrok o „komunistických prasatech“), jen dokazuje Klausovy politický a morální postoj. „Prezident je přesvědčen, že její rozsáhlá zkušenost s prací obecných soudů bude pro Ústavní soud přínosem“, komentoval jeho postoj mluvčí Hradu Petr Hájek. Hodně také ukazuje skutečnost, že se Formánková stala po „revoluci“ v roce 1989 předsedkyní Okresního soudu Plzeň-město. Zkrátka za zásluhy se povyšovalo.

Z hlediska toho, že naše justice je doslova neokomunistická a vedle bývalých členů KSČ v ní působí i lidé, kteří nemají klasické právnické vzdělání, ale jen komunistické (politické) vyšší školy, snad ani toho Klausovi nelze příliš vyčítat. Drží se jen trendu nastoleného na počátku devadesátých let. Jest výstižným obrazem justice, když podle údajů ministerstva spravedlnosti v ní působí tři soudci, absolventi Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti – SNB, tj. školy pro komunistické represivní složky, pět soudců s (polo)vzděláním na tzv. Právnické škole pracujících a třicet (!) soudců, kteří absolvovali „právnické studium – justiční směr Živohošť“. K tomu je většina ze soudců bývalými členy KSČ. Bylo by proto zvláštní a nesystémové, kdyby na Ústavním soudě seděli jen lidé nezkompromitovaní komunistickým režimem.