Drobná překážka na nastoupené cestě

Evropa je groggy, Chirac je k.o., Francie, děkujeme!, to jsou jen dva z mnoha podobných titulků v dnešním tisku. V tom druhém článku z webové stránky Národní strany se dokonce vyskytují věty jako: „Dnešní den je začátkem konce celé Evropské unie.“ Na MSNBC komentovali francouzské NE ústavě jako devastující políček Chiracově politice a potenciálně fatální ránu myšlence společné Evropy.

Na straně euronadšenců lze v mnoha případech vidět emocionálně stejně vysoké rozladění. Na iDnes.cz jsem si přečetl, že nový dokument by vznikal léta a že odmítnutí bude znamenat vážnou politickou krizi v Bruselu.

Nechápu to. Copak si ještě nikdo nevšiml, jak moloch zvaný EU funguje? Copak nikomu nedochází, že EU je jen předstupeň před konečným řešením – New World Order – Nový světový pořádek, který bude znamenat jednu světovou vládu? A konečně, copak nevidíte, kdo stojí za sjednocováním Evropy? Záleželo snad někdy skutečným loutkařům na mínění lidí dole? Vlastně ne, otázka je špatně položena. Měl bych se zeptat, ovlivnily někdy zástupy dole chod dějin? Stalo-li se tak, pak vždy jen proto, že loutkáři za scénou si to přáli. Lidé byli vždy manipulováni - tu k poslušnosti, tu k revoltě, ale vždy s nenápadným postrčením odněkud. Dějiny nepíšou masy.

Evropská ústava se drobně pozmění, provede se několik bezvýznamných kosmetických úprav a referendum se zopakuje. Je to tak těžké? Stejně, jako se opakovala referenda u „zlobivých“ zemí, které v prvním kole do EU nechtěly. Proč by to mělo trvat mnoho roků?

Všechny podstatné a rozhodující kroky ke společné Evropě už byly učiněny. Společná měna, společná vláda, zrušení hranic, společné plánování, společná zahraniční politika, stovky, tisíce a deseti tisíce svazujících opatření a omezení. Není už nic, co by mohlo nastoupeny směr změnit. Musí to vyhnít samo.

Čtu zajímavou knížku: Antonín Tryb: Císař chudých. Je z období vlády císaře Diocletiana (vládl 284-305 n.l.). Schylovalo se k přechodu starověku do středověku. Křesťanství už zapustilo pevné kořeny a nevyhnutelně vytlačuje řeckou a římskou kulturu, jejich pojetí světa a víry. Je pravdou, že historikové označují teprve letopočet 476 (sesazení Romula Augusta a proklamace Odoakera za krále) oficiálním přelomem starověku a středověku. Ale v knize je dobře popsáno, jak už v době Diocletiana jsou vidět prvky rozpadu společnosti – v podstatě tytéž, které zažíváme dnes: Ztráta kořenů, ztráta pevných hodnot, zmatené hledání v co by se dalo věřit, když staří římští bohové byli najednou příliš jasní a čitelní a přestali přitahovat, statisícové migrace obyvatel z méně vyspělých zemí, vysoké daně a rozsáhlý byrokratický aparát státu, sabotáže, podkopávání a rozvrácení římského systému ze strany nové církve, obsazování klíčových míst ve státní správě křesťany, špehování a pronásledování zastánců starých pořádků, hlásání obecné rovnosti všech, vyžadování tolerance k novým náboženstvím aniž by ovšem zastánci nových směrů byli ochotni tolerovat existující náboženství, celkové zmatení a matení pojmů, zkrátka, je to jako bych četl dnešní zprávy. Diocletian byl dobrý státník a rozumný muž. Viděl vše, chápal proces změn. Uvědomoval si rozkladnou a zločinnou politiku nové církve, její pokrytectví, kdy pod rouškou milosrdenství a odpuštění se brousily dýky a kovaly meče. Pokoušel se formou císařských ediktů rozpad zpomalit a částečně se mu to i povedlo. Ale zvítězit nemohl.

Římskému (starověkému) systému ovšem trvalo ještě 160 let, než se konečně položil. Dnes žijeme rychleji, nemyslím si, že máme ještě 160 let existence této civilizace. To, že Francouzi odmítli ústavu, je jen ukročením z vytčeného směru. Konečný cíl to ale ovlivnit nemůže.