Definujme české národní zájmy

Vše nasvědčuje tomu, že český stát opět stojí na geopolitickém rozcestí. Těžkopádnost rozbíhající se občanské debaty o tzv. "Smlouvě o ústavě pro Evropu" je nelichotivou vizitkou nejen pro politiky, ale i pro nás, občany. České republice dlouhodobě chybí vize - přesná definice českých národních zájmů a strategický plán, jak tyto vize proměnit ve skutečnost.

Politici jsou všude, státníci chybí. Poslední muž, který před 67 lety odvážně definoval svou vizi byl Jan A. Baťa v legendární knize "Budujme stát pro 40 milionů lidí". Jak jsme na tom dnes? Dnes se debata na toto téma prakticky nevede, protože se má chybně za vyřešenou věc. České národní zájmy se totiž často automaticky a bez přemýšlení ztotožňují pouze s členstvím v Evropské unii.

Přitom by národní zájmy České republiky měly být definovány nezávisle na formě vlády, momentálním členství v evropských a dalších mezinárodních institucích. Českým národním zájmem číslo jedna je především zajištění kontinuity státu se všemi jeho typickými atributy jako základního předpokladu zachování českého národa a jeho rozvoje. Jde o věc, kterou nemůže spolehlivě zajistit žádný jiný stát nebo organizace.

Žijeme v proměnlivém světě. Instituce vznikají a zanikají, stejně tak koalice států. Historie jasně ukazuje dočasnost účelově vytvořených struktur. Jediný systémový koncept, který dlouhodobě potvrzuje svou přirozenou kvalitu a trvanlivost, je koncept státu vybudovaného na národním základě. Sovětský Svaz byl pokusem samozvaných elit potlačit tento princip a nahradit jej uměle vytvořenou filosofií internacionálního komunismu. Tento pokus naštěstí selhal, ovšem s tragickými důsledky a to nejen pro ruský národ.

Obávám se, že také evropského kormidla se zmocnily pochybné elity a tak jako v případě Sovětského Svazu vtiskly přirozené evropské spolupráci obdobně zvrácený ideopolitický a nátlakový rozměr. Útok na národní státy vedou systematicky a chytře prostřednictvím klíčových médií, která kromě standardního mávání vějičkou konzumu začínají v poslední době vytvářet atmosféru strachu z přirozeného nacionalismu a evropské nestability způsobené “nerozumným“ rozhodováním občanů a jimi zvolených politických reprezentací. Poselství centra je jasné: přijměte Smlouvu o ústavě pro Evropu a předejte správu svých národních záležitostí a svobod osvícené nadnárodní administrativě.

Protože jde o masivní a komplexní zásah do stávajícího uspořádání jednotlivých států, Smlouva o ústavě pro Evropu není krátkým ideovým dokumentem, jak by tomu za jiných okolností mohlo být, ale logicky monstrózním právním elaborátem vzbuzujícím odpor napříč celým politickým spektrem.

Evropští úředníci jednotlivé státy neustále ujišťují, že přijetím dokumentu neztratí nic ze své státní suverenity, ale pochybnosti veřejnosti rostou. Na podezřelost podobného chlácholení máme v české kotlině vypěstován obzvlášť silný šestý smysl. Bruselu jistě nebude vadit, rozhodneme-li v referendu zároveň o dvou otázkách: Souhlasíte s přijetím Smlouvy o ústavě pro Evropu? Přejete si, aby Česká republika nadále existovala jako nezávislý národní stát?

Zklidnění situace nepřispívají ani komentáře některých eurokomisařů a europoslanců, označující vlastenectví a národní cítění za přežitek, nebezpečnou fóbii nebo dokonce za hlavní důvod vzniku evropských konfliktů. Podobná zjednodušená tvrzení jsou velmi znepokojivá, ale v zásadě nepřekvapivá. Nezapomínejme, že tyto osoby se považují za novou evropskou elitu, ve které je samotný hovor na téma národní příslušnosti považován za společenskou lepru. To, že svým zemím opravdu nedělají dobrou vizitku, zvláště pokud se takto vyjadřují v roli hosta, jsem nedávno považoval za nutné sdělit agitátorce Margot Wallströmové.

Rozhodneme-li se věřit průzkumům veřejného mínění, zdá se, že ani výše uvedená fakta a způsob argumentace evropských úředníků zatím nepřesvědčily nadpoloviční většinu občanů, aby hlasovala proti přijetí tohoto dokumentu. To ovšem nikterak nebrání žádoucímu rozproudění celonárodní debaty, která může vyvolat tolik potřebnou renesanci aktivního postoje občanů ke správě veřejných věcí. Bylo by nanejvýš rozumné přestat směšovat otázku přijetí Evropské ústavy se současnou nebo budoucí vládou a oprostit se od negativních emocí vůči politikům a jejich postojů v kauzách minulosti. Chápat přijetí nebo nepřijetí tohoto dokumentu jako trest nebo signál politikům a jejich špatné práci, by bylo nešťastné. Nyní jde především o republiku a svobody jejích občanů.

Zastánci přijetí Smlouvy o ústavě pro Evropu by konečně měli začít předkládat argumenty na nepříjemné otázky odpůrců a přestat střílet slepou municí z bruselských propagačních skladů. Pokud se ovšem tyto argumenty ponesou v duchu europoslankyně Hybáškové, která v České televizi nedávno prohlásila, že pokud nepřijmeme tuto socialistickou ústavu, Německo s Francií předloží ještě horší komunistický scénář, bude faktická diskuse velice obtížná.

Jsem přesvědčen, že zastánci dokumentu nemohou nesouhlasit s tvrzením, že vysoká míra nezávislosti státu v rozhodování o vlastních záležitostech je rozhodně spíše žádoucí než nežádoucí. Lze jistě připustit a fakticky zdůvodnit určitou míru dobrovolně postupované závislosti státu vůči třetím stranám existující ku prospěchu jeho občanů, ale pokud toto vzdávání se správy vlastních věcí přesahuje rozumnou mez, jde o patologický jev, v horším případě záměr. I přes všeobjímající bezpohlavnost a pseudohumanistické proklamace většiny médií jsme totiž stále svědky toho, jak jednotlivci, skupiny, národy a státy tvrdě hájí svoje zájmy na úkor ostatních. Pro řadu snílků je to ošklivý svět proti kterému je třeba bojovat, nicméně jejich vzdor je nesmyslným bojem proti zákonům přírody, za jejíž součást se ve své naivitě nebo nadutosti zřejmě již nepovažují.

Pokud chceme jako stát skutečně dospět, nečekejme na francouzské, britské nebo jiné signály. Nejsme malá, ani nevýznamná země, jak nám často připomínají někteří naši spoluobčané se slabšími nervy. Počtem obyvatel, strategickou polohou, úrovní hospodářství a vzdělaností patříme k vyspělým státům Evropy střední velikosti. Přes přetrvávající vnitřní problémy a špatné historické zkušenosti, které náš vývoj zásadním způsobem zbrzdily, můžeme být na svůj stát právem pyšní.

Nikdy se nebudeme vznášet v geopolitickém vakuu, ale přílišné spoléhání se na cizí síly není cestou, kterou by měla Česká republika dlouhodobě kráčet. Maximálně kooperujme v hospodářské sféře a budujme přátelské vztahy se svými sousedy, ale nepřijímejme nekriticky vše, co je nám předkládáno. Zvolme proaktivní přístup. Jinými slovy dělejme důsledně to, co ti chytřejší již dělají – využívejme unii jako nástroj k důraznému prosazování svých ekonomických zájmů. Unie totiž nic jiného než dočasný ekonomický nástroj není a ani být nemůže.

Přestaňme se podceňovat a dívejme se s důvěrou do budoucnosti. Zúčastňujme se voleb, alespoň jednou za rok zavolejme nebo se zastavme u svého poslance a senátora. Ale hlavně – využijme rozbíhající se občanskou debatu a přesně definujme české národní zájmy v evropském prostoru a prostřednictvím svých politiků převeďme tyto vize do konkrétních strategických plánů a důsledně je prosazujme. V rámci Evropské unie nebo mimo ni.