Jak jsem potkal bizony

Když jsem se toho mrazivého únového dne vracel z práce, netušil jsem, že mne čeká takové překvapení. Měl jsem sice od rána jakousi předtuchu něčeho nezvyklého, ale to, že mne osloví agenti BIS, by mne ani ve snu nenapadlo.

Nejprve se pokusím nastínit situaci: Pracuji poměrně daleko od svého bydliště a cesta z práce mi trvá zhruba 40 minut městskou hromadnou dopravou (s jedním přestupem). Nemám pevnou pracovní dobu a domů tedy chodím velice nepravidelně. Některý den již ve 14, jiný třeba v 21 hodin. Tehdy jsem končil zhruba kolem 15. Vydal jsem se na cestu k MHD. Většinou jezdívám z práce přímo domů, ale tentokrát jsem se ještě potřeboval někde zastavit a cosi vyřídit. Proto mi cesta domů trvala podstatně déle než obvykle.

Když jsem vystoupil na autobusové zastávce nedaleko svého bydliště, zamířili přímo ke mně dva urostlí pánové ve věku 30-35 let a se slovy - „Dobrý den, pane Krychtálek, my jsme z Bezpečnostní informační služby a potřebovali bychom si s vámi o něčem promluvit“ - mi ukázali průkazy BIS. V patnáctistupňovém mrazu jsme vyrazili směrem k nedaleké kavárně. Při šálku kávy mi tito pánové velice mile přednesli výhody, které by měla má spolupráce s nimi. Mluvili dosti obecně a snažili se ke mně chovat jako staří dobří přátelé, kteří mají na mysli jen a pouze mé dobro. Z čisté zvědavosti jsem se zeptal, o co konkrétně by se mělo jednat. „Šlo by o získávání informací o jedné amatérské kapele,“ zněla odpověď. Pak následovala krátká specifikace „úkolu“ a vysvětlení, že samozřejmě nejde o nic špatného, ale pouze o „běžné preventivní monitorování“. Zestručním-li to, měl jsem začít jezdit na koncerty této skupiny, vetřít se do přízně hudebníků a do bonzbloku si poznamenávat vše, co by mohlo pány agenty zajímat…

Se slovy, že mě velice těší důvěra, kterou by ve mne chtěl tento stát vložit, avšak o jakoukoli spolupráci v tomto ohledu nemám zájem, jsem se s nimi rozloučil. Dali mi vizitku s tím, že pokud bych si to náhodou rozmyslel, ať se jim ozvu. Pak následovalo méně přátelské varování, že vše, co právě proběhlo, podléhá utajení a nesmím o tom za žádných okolností s nikým mluvit. „To, že máme prostředky, jak si zjistit, že jste o tom někomu řekl, si určitě dobře uvědomujete. Nechceme vás nějak strašit, ale pokud byste svou mlčenlivost porušil, mohlo by to pro vás mít velice nepříjemné následky…“

S hlavou plnou myšlenek jsem se vypravil domů. Několik následujících dní jsem přemýšlel o významu celé události. Kdybych neměl onu vizitku, pravděpodobně bych si začal myslet, že šlo jen o podivný sen.

Mohl bych o tomto příběhu zbaběle mlčet. Tak, jak bezpochyby mlčí naprostá většina těch, kteří byli tajnou službou takto osloveni. I ti, kteří mají dostatek charakteru a spolupráci na špiclování (jiné slovo pro tuto činnost nenalézám) odmítli. Mlčí a tváří se, že se nikdy nic nestalo. Já ale mlčet nechci, a i přesto, že by mi to, co jsem právě napsal mohlo přinést asi nemalé nepříjemnosti, rozhodl jsem se tento příběh prostřednictvím Zvědavce zveřejnit. Nechť poslouží jako studená sprcha pro ty, kteří se naivně domnívají, že všudypřítomná StB ukončila svou činnost v roce 1989.

Dnes už se neptám, proč oslovili zrovna mne. Ptám se na jiné věci: Co je to za systém, který analyticky shromažďuje informace o každé amatérské hudební skupině? Co je to za systém, který verbuje obyčejné občany k tomu, aby šmírovali a udávali jeden druhého? Co všechno se v tomto státě „preventivně monitoruje“, kolik agentů a „spolupracovníků“ je placeno ze státních financí?

Tento systém nemá již nic společného se svobodou. Až děsivě nápadně se totiž začíná podobat světu Winstona Smitha s Orwellova románu 1984.