Oslavy pod srpem a kladivem

Oslavy konce druhé světové války nepřinesly žádná překvapení. Většina státníků předstírala, že ztratila paměť a neváhala oslavovat Rudou armádu, symbol útlaku a ozbrojenou složku komunistického režimu. Našli se však i tací, kteří slavit odmítli.

Nejhonosnější slávu zažila Moskva. Za přísného dohledu po zuby ozbrojených vojáků a policie se konala okázalá přehlídka, kde nechyběli státníci z celého světa. Pohled na rudé vlajky se srpem a kladivem a uniformy Rudé armády pochodujícímu okolo Leninova mauzolea připomínaly doby nedávno minulé a vyvolávaly mráz po zádech. K vidění byla i choreografie znázorňující šťastný život za Stalina v třicátých letech.

Vojákům pochodujícím pod srpem a kladivem mával i český prezident Václav Klaus. Zřejmě zapomněl, kolik lidí v Čechách tito vojáci pod svým bolševickým velením zavraždili, a kolik lidí padlo za oběť sovětské okupaci Československa.

I slovenský prezident, který kynul z tribuny rudým vlajkám zapomněl, jak oddíly NKVD po osvobození odvlekly tisíce Slováků do gulagů a nikdo o nich již neslyšel.

Našli se však i tací, kteří oficiální povolený výklad historie nepřijali a do Mosky nejen že nepřijeli, ale odmítli slavit úplně. Byli to zástupci zemí, pro které vítězství Sovětského svazu znamenalo začátek teroru a útlaku, který trval půl století. Litevský prezident Valdas Adamkus oznámil, že „zůstane v Litvě se svými spoluobčany a bude uctívat hrdiny a oběti války“. Nemohl uctívat bolševickou armádu, která povraždila a odvlekla do gulagů téměř půl milionu Litevců. Učinil tak i přes výhružné reakce moskevské vlády, které hrozila zmrazením hospodářských vztahů mezi oběma zeměmi. Výmluvně postoj Litevců vyjádřila litevská historička Ruth Leiserowitzová, když prohlásila, že „Litevci trpěli výrazně víc po válce než za války“.

Stejný názor vyjádřil i prezident Estonska Arnold Rüütel a moskevských oslav se neúčastnil. Lotyšská prezidentka Vaira Vikeová-Freibergová jela podle svých slov proto, aby „zdiskreditovala myšlenku osvobození pobaltských zemí sovětskou armádou“, neboť nelze zaměňovat pojem „osvobození“ a pojmy jako „teror“ nebo „okupace“.

S rozhodnutím „jet či nejet“ uctít vlajky se srpem a kladivem do Mosky chvíli otálel i polský prezident Alexander Kwašniewski. Nakonec však jako (bývalý) komunista neodmítl a společně s generálem a posledním komunistickým prezidentem, resp. diktátorem Wojciechem Jaruzelskim odcestovali pozdravit své soudruhy. Jaruzelski byl vždy sovětskému režimu velmi loajální, což dokázal v 80.letech v Polsku, když vyhlásil výjimečný stav a brutálně potlačoval stávky a odpory Solidarity. Od bývalého důstojníka KGB, nyní ruského prezidenta obdržel pamětní medaili.

Smutné je především to, že polský prezident zřejmě zapomněl na to, že armáda, kterou jede uctívat, přepadla v roce 1939 Polsko a provedla bestiální masakr polských důstojníků v Katyni. Jak se mohou cítit příbuzní a pozůstalí deseti tisíců polských vojáků a důstojníků, zavražděných v Katyni a jinde? A kolik dalších masakrů, „spáchaných nacisty“ (kdo jiný by je taky mohl spáchat) spáchala ve skutečnosti Rudá armáda? Kwašniewski se sice vyjádřil, že „slavit Jaltskou konferenci by určitě nejel“, nicméně zapomíná, že Jaltská konference de facto výsledek poválečné uspořádání předurčila a západní mocnosti spolu se Sovětským svazem schválili ovládnutí poloviny Evropy komunismem. Jaltská konference tvoří tedy nedílnou součást výsledku války a „osvobození“ poloviny Evropy v režii bolševiků.

Polský spisovatel Adam Krzeminski shrnul postoj části polské inteligence tak, že „Polsko ztratilo suverenitu v roce 1943, když se ukázalo, že západní spojenci neumějí nebo nechtějí reagovat na odhalené sovětské zločiny proti polské inteligenci (masový hrob v Katyni). A ten samý rok konference v Teheránu ztrátu polské suverenity definitivně zpečetila." Nelze tedy hovořit o roku 1945 jako o osvobození. Krzeminski dále poukázal, že zatímco německá strana je nucena se omlouvat dnes a denně, sovětská strana nejen, že mlčí, ale podíl na jakýchkoli masakrech odmítá a nedávno vydalo ruské ministerstvo zahraničí prohlášení, kde se praví, že „Polsko by mělo být vděčné za Jaltskou konferenci“, tj. sovětskou okupaci a nastolení komunistické diktatury.

Oslav se odmítl zúčastnit i gruzínský prezident Michail Saakašvili, jehož země je stále okupována ruskými vojáky, kteří odmítají odejít a zrušit své vojenské základny.

Co říci na závěr? Zatímco denně čteme o nacistických zločinech, zločiny bolševismu a západních spojenců zůstávají tabu. Konec druhé světové války znamenal pro některé osvobození, pro jiné utrpení. Zatímco např. židé byli osvobozeni, Litevci začali trpět. Není však třeba vykládat historii jednostranně a jednobarevně. Nebylo by na místě konečně zaujmout korektní a nezaujatý pohled?