Kdo vězní novináře v Iráku?

Američané se snaží vyhnat z Iráku nezávislé novináře. Snad to dělají proto, aby bylo co nejméně svědků - vzpomeňme, jak zničili město Falludža. Jednou z metod, jak toho docílit, je nadělat z nich (z novinářů) rukojmí muslimských teroristů.

Když byl v Iráku zavražděn italský novinář Enzo Baldoni, k jeho popravě se přihlásila neznámá skupinka "Irácká islámská armáda". Svou krutostí vyvolala po světě rozhořčení tím spíš, že Baldoni byl proti válce. Stále více se domnívám, že tato skupina je ve skutečnosti řízená agenty CIA nebo Izraele.

Koncem srpna 2004 tatáž "Irácká islámská armáda" zajala dva francouzské novináře (Malbrunot a Chesnot) a včetně jejich iráckého šoféra al Jundima.

Irácký loutkový premiér Allaoui kvitoval událost se špatně zakryvaným uspokojením. Řekl něco v tom smyslu, že Francii je houby platné, že byla proti válce, a že jí to stejně nepomohlo. (Už myšlenka na zisk (co mi to vynese?) , je spíš typická pro jiný národ, než arabský, ale pojďme dál...)

Okamžitě se ozval celý islámský svět, jak Šijíté, tak Sunnité, a žádali svobodu novinářů. Do Bagdádu jezdily delegace muslimů, snad i fatwa byla na únosce vyhlášená, k propuštění však nedošlo. To by naznačovalo, že únosci zřejmě nejsou muslimové.

Starý francouzský poslanec Julia, dobrý známý Saddama Husseina, kontaktoval přes Sýrii bývalé členy irácké armády, vlastence, dnes ve válce s Američany - rovněž neúspěšně. Dá se usoudit, že novináře nedrží ani povstalci.

Kdo tedy zbývá ? Bandité, kteří zabíjejí pouze pro peníze? Ale to by lehce vyřešily peníze vyplacené prostřednictvím výzvědné služby! Stačí nebýt skoupý, život novinářů stojí nějakých těch pár milionů... Jenže ani tohle nepřineslo řešení.

Chirac zřejmě ví, kdo je vězní, ale nemůže to říct veřejně. My můžeme pouze usuzovat z chronologie faktů: Washington začal ostrý verbální útok vůči Sýrii, ta na oplátku rozšířila pověsti o tom, že Putin slíbil Sýrii dodávku raket schopných zničit Izrael.

Izrael ve snaze diplomaticky oslabit Sýrii mimo jiné požadoval zakázat ve Francii libanonský televizní kanál Al Manar, avšak Francie žádost zpočátku zamítla. Později po vyjednávání o osvobození novinářů, přesně 14. prosince bylo Izraeli vyhověno a kanál byl opravdu zakázán.

Den poté, zahraniční ministr Barnier letěl na návštěvu do USA v naději, že nic už nebrání propuštění novinářů. Jenže pro vyděrače to bylo najednou málo. Tehdy Francie změnila taktiku.

Šoférovi dvou zajatých novinářů al Jundimu se podařilo únoscům uprchnout, byl ale následně asi týden tajně držen Američany, nakonec uprchl znovu a sám se dostal na francouzské vyslanectví v Bagdádu. 17. prosince prohlásil, že ho Američané mučili, a že na ně podává žalobu. Podle principu "sliby neplníš, tak tady to máš".

Taktika to byla kupodivu úspěšná: O dva dny později šofér al Jundi oznámil, že se žalobou zatím počká, a že se uvidí, jak bude. A skutečně se uvidělo. 21. prosince byli novináři volní.

Pan al Jundi ale zlobil stále. Nedbaje na francouzské sliby, 4. ledna znovu zažaloval Američany za mučení. Hned následujícího dne, 5. ledna, zajala "Irácká islámská armáda" další francouzskou novinářku, Florence Aubenas . Vyjednávání o propuštění bylo dodnes neúspěšné, navzdory tomu, že se Chirac snaží seč může, aby si Bushe a Sharona už nepozlobil. Mimo jiné zavedl cenzuru na antisionistické zprávy na internetu.

Tatáž "islámská" armáda zajala italskou novinářku, za kterou Berlusconi zaplatil vysoké výkupné. V případě paní Sgrena se Američané obávali toho, že paní novinářka ví až příliš mnoho podrobností o svých únoscích, a tak po kontrole u letiště se rozhodli "omylem" ji zastřelit v autě za bílého dne. Místo ní však zabili pracovníka italské rozvědky.