Cesta do hlubin politicky korektní duše

V rubrice Ve zkratce za zprávičkou o kontroverzním videu pro prvňáčky se v mini diskuzi rozproudila (podle mého názoru) zajímavá debata mezi čtenářem podepisujícím se jako Trodas a mou maličkostí. Šlo o to, zda povolit sňatky teplých. Pan Trodas zastává moderní liberální názor, že samozřejmě ano. Uvádím podstatnou část z naší diskuze:

Trodas:

To, že se lidé přeci naučí trošku toleranci k ostatním (eg. jinak sexuálně založeným) přeci nemůže být špatné.

IMHO být normální je kvantitativní pojem. Přeloženo do srozumitelného příkladu, jakmile bude 51 % mužů na muže, tak budu zase v něčem nenormální.

Co je ta tzv. normálnost, kterou se tady oháníme? Je nezbytné, být normální? IMHO ani náhodou. Žádný význačnější myslitel či člověk nebyl normální.

Normální je průměrný, šedivý normálňak. Neexistuje nic horšího než normálnost. Dav. Stádo. Sami normálové žijící a v alkoholu utápějící tu děsivé nesnesitelnou "normalitu" svých životů. Brrr. Děs a hrůza mě obchází jen z představy, že bych měl být normálním! :(((

Já:

Vy jim tu propagandu taky žerete i s navijákem. A zřejmě při tom máte pocit, že jste moderní a že jste in. Nejste ani jedno, ani druhé. Jen jdete s davem.

Trodas:

Hmmm, já nemám tedy dojem, že jdu s davem...

...ten dav není moc tolerantní a homosexuály by nejraději ušlapal... :-/ Já si jen myslím, že se nedá dělit svoboda na svobodu pro normály a svobodu pro homosexuály. Česky řečeno - jestliže mohu vstoupit do svazku manželského já, tak proč by nemohli jiní? (podle jejich představ.)

A ano, přílišná propagace homosexuality (stejně jako dalších úchylek, já bych ovšem neměl propagace lesbiček asi nikdy dost :))))))))))) škodí. Ale proto, že se ta propagace přehání ještě nemusíme přibíjet homosexuály na stromy, nebo ano?

Já:

Říkáte: "Česky řečeno - jestliže mohu vstoupit do svazku manželského já, tak proč by nemohli jiní? (podle jejich představ)".

Ale to přece mohou! Nikdo jim v tom nebrání. Ale s opačným pohlavím. Nelze přece trvat na tom, že jim vyhovuje oddávat se mezi sebou, a proto my, zbytek společnosti, musíme změnit definici manželství. Co když já budu trvat na tom, že si chci vzít svoji fenku, nebo třeba květináč za manželku, a když mi to většinová společnost nebude chtít dovolit, budu to označovat za diskriminaci? Bude to diskriminace nebo ne?

Trodas:

to vaše "ale" je stejně ale, jako když se v USA všem dostane stejných práv - ALE kromě těch, kteří jsou nařčeni, že jsou teroristy.

Neexistuje žádné ale. Manželství budiž svazkem lidských bytostí a basta. Z toho důvodu je ale bohužel nemožné, abyste si vzal vaší fenku či květináč. Osoba vstupující do svazku manželského musí být schopna vykonávat povinnosti a v nemoci se postarat o druhého, což fenka ani květináč nezvládnou. Nejde o "nuceni většiny" ke změnám, jde o přiznání-si reality špatně definovaného manželství a v prvé řadě a v podstatě o ukončení diskriminace jinak sexuálně orientovaných jedinců. A v diskriminaci neplatí žádné ale, jinak řečeno jsem připraven se bít za právo květináče či fenky pana Stwory na právoplatné manželství s ním, jestliže dotyčný květináč/fenka bez pomoci zvládne vyřídit třeba pohřeb ;)

Já:

Tak to tedy ne. To je diskriminace. Vy jste vymezil hranice, mantinely, co ANO a už NE. Jakým právem? Já chci svůj květináč za manželku. To nevadí, že mi nemůže vystrojit pohřeb. Kdo tvrdí, že to vadí, je xenofob a nerespektuje dostatečně moje práva menšiny. My se máme rádi a hotovo.

Uvědomujete si teď, jak jste se chytil?

Původní definici manželství jste zavrhl jako špatnou. Přišel jste s novou definicí. Jako prosťáček jste napsal: "Osoba vstupující do svazku manželského musí být schopna vykonávat povinnosti a v nemoci se postarat o druhého, což fenka ani květináč nezvládnou."

Domníváte se, že tím jste je uspokojil?

Jen do té doby, než přijdou další vychcánkové a budou požadovat další změny. A já se znovu ptám: KDE JE HRANICE? Dnes vám vyhovuje tato definice, co když někdo přijde zítra a bude chtít další změnu, sebe nesmyslnější? Budete muset ustoupit. Znovu.

Proč si myslím, že čtenář Trodas nemá pravdu

Pan Trodas to myslí dobře. V podstatě mu jde o svobodnou společnost, kde si každý může dělat cokoliv. Aniž si to možná uvědomuje, vychází přitom z předpokladu, že všechno je relativní - včetně definice manželství.

To - ta relativita každého soudu - je základním stavebním kamenem politicky korektní filozofie. (Odkazuji na skvělý článek Proč nemůže být politická korektnost korektní Marca Berleyho zde ve Zvědavci.) Na tomto základě byla postavena ideologie, podle které např. umění má takovou cenu, jakou mu člověk přisuzuje. Tedy Shakespeare už není nejlepší básník všech dob, protože takový soud je relativní, a někomu se třeba líbí úplně jiný básník. Tudíž každý soud o kvalitě něčeho je špatný.

Jakmile člověk přijme tuto myšlenku, začne ji rozšiřovat i mimo umění. Třeba na legislativu. Třeba i na to manželství (nebo jak se v Čechách říká) registrované partnerství homosexuálů.

Připomeňme, že myšlenkový směr zvaný dnes politická korektnost vznikl v sedmdesátých létech v intelektuálních kruzích na západních univerzitách.

Myšlenka, že každý soud je relativní, a proto se ho musíme vystříhat, je pro intelektuály nesmírně přitažlivá. Apeluje totiž přímo na jejich intelekt. Podporuje jejich hloubavost. Člověk se zamyslí, poškrábe se za uchem a řekne si: no jo, vždyť to je vlastně pravda...

Ale je to slepá ulička.

V Sokratových dobách se Řeckem toulaly armády sofistů. Byli to potulní, často nedostudovaní filozofové zběhlí v rétorice, ve schopnosti vytvářet složité úvahy, ovládali umění klást logické otázky a nalézat logické odpovědi takovým způsobem, že jste nevěděli, zda je noc či den. Mimochodem Sokrates sám, ač sofistik, se o nich vyjadřoval velmi pohrdlivě. Možná právě v té době začaly vznikat krátké příběhy, kterým se dnes říká logické paradoxy. To jsou myšlenkové postupy, které - ač se zdají logické a nevyvratitelné - vedou ke zcela zcestným závěrům.

Známý příklad takové logiky: Běžec Achilles závodí se želvou. Podle sofisty Zena ji nikdy nemůže dohonit. Na začátku závodu dá Achilles želvě náskok - řekněme, že počká, než želva urazí jeden metr. Označme tuto vzdálenost S. Achilles vyrazí, ale když doběhne tam, kde byla želva, želva se už dostala do vzdálenosti S+kousek. Achilles ji doběhne, ale mezitím želva opět urazila kousek. Atd. atd. Zkrátka lhostejno, jak rychle Achilles běží, nikdy nemůže želvu dohnat, protože v okamžiku, kdy ji dožene, urazí želva zase kousek navíc.

Tento příklad je primitivní a mnohokrát popsaný v každé příručce logiky jako klasický příklad paradoxu. Všichni víme, že to je samozřejmě nesmysl.

Dobře, ale co když přijde sofistikovanější logika, která nebude lehce vyvratitelná? Např. že vše (umění, legislativa, definice manželství) je relativní? Je-li to pravda (a není pochyb, že ano), pak se opravdu musíme zdržet každého soudu.

O všem pochybovat je ovšem správné. Je to základní vlastnost každého intelektu. Čím větší intelekt, tím více pochybností. Jen primitivům je všechno jasné. Proto je politická korektnost tak chytlavá - zejména mezi intelektuály. A proto je neléčitelná. Jakmile upadnete do jejich osidel, neprohlédnete. Protože to nejde. Nelze logicky vyvrátit, že každý soud je relativní, takže to musí být pravda.

Existují vyléčení feministé a feministky (už jsem o tom psal), protože ideologie feministek je primitivňoučká a dříve nebo později ji člověk prohlédne. Ale prohlédnout politickou korektnost, odhalit její škodlivost a zhoubnost z vnitřku není možné.

Aby se člověk dostal ze slepé uličky politické korektnosti, musí mít jednu vlastnost navíc. A tou je ten nejobyčejnější, jednoduchý a přízemní selský rozum. Takový rozum, jakým disponoval Honza v českých pohádkách. A ten ovšem mívá jen málo intelektuálů. Nebývá pro ně přitažlivý.

Co by udělal český Honza, kdyby mu někdo tvrdil, že homosexuální manželství je jako každé jiné, a že na tom není nic špatného? Nejspíše by se zasmál, mávl rukou. Nepokoušel by se to vyvrátit logicky, protože nějak instinktem vycítí, že to vyvrátit nejde. Ale kdyby přišlo k hlasování, jeho instinkt by mu velel hlasovat proti. Aniž by o tom příliš přemýšlel.

Definice manželství, milý Trodasi, není produktem žádného náboženství. Je ovšem pravdou, že všechna (doufám, že se nemýlím) náboženství světa instituci manželství podporují a vnímají ji jako spojení muže a ženy. To není proto, že náboženští myslitelé byli tmáři a hlupáci. Opak je pravdou. Většina náboženských filozofů byli nesmírně vzdělaní lidé, kteří se s pokorou obraceli k přírodě a od ní se učili. To, co vtělili do svých nauk, je v souladu s přírodou, se zákonem života, se zákonem přežití společnosti. Jsou to postupy vyzkoušené ne tisíce let, ale stovky tisíc let.

Myslím, že už jsem tady něco takového jednou psal. Jen bych chtěl dodat toto: Nejlepší obranou proti politické korektnosti je důvěra ve vlastní instinkty. Příliš mnoho lidí na toto nejjednodušší pravidlo dnes zapomíná. Zapomíná naslouchat vlastním instinktům. Ke své škodě. Instinkty vznikaly stovky tisíc let a umožňovaly nám přežít. Kdyby lidé dnes méně poslouchali informační šum, tu obrovskou řeku zcela nedůležitých informací, a více poslouchali vlastní já, nemuseli bychom se v tom tak plácat. Instinkty málokdy selžou. Jestliže potkáte člověka a budete mít pocit, že není dobrý, aniž by vám něco provedl, můžete se vsadit, že se nemýlíte. Je to iracionální, já vím, ale funguje to. Ne vše lze vysvětlit rozumem. A to platí i o politické korektnosti a mnoha jejich odnožích.

Můj instinkt, Trodasi, mi říká, že manželství mezi stejným pohlavím je špatná věc. Nechci se už o tom hádat a snášet další, zdánlivě logické argumenty. Nedokáži už vymyslet nic nového. Tak nějak pouze cítím, že to je zhoubné. Iracionálně.

Jsou věci, se kterými není radno hýbat, protože jsou prověřené stovkami tisíc let evoluce, a pokud by byla jiná možnost, příroda by ji našla. Jednou z nich je definice manželství jako spojení dvou osob rozdílného pohlaví. Není žádnou diskriminací toto tvrdit. Každé jiné řešení je proti zákonu života. Můj instinkt domluvil. Howgh.