Zaslíbené 11. září

Od dnes již symbolického data 11. září 2001 uběhlo už více než tři a půl roku a je tedy fakticky možné retrospektivně hodnotit, jaké mělo toto datum, respektive události, které ho provázely, reálný dopad. Některé deníky vyšly 12. září 2001 s titulky, že "svět již nikdy nebude jako předtím". Je tomu skutečně tak? Komu 11. září pomohlo a komu uškodilo?

Začněme u těch, pro které bylo 11. září vskutku zaslíbeným datem a kteří by potřebovali takové 11. září pravidelně opakovat. Z hlediska ekonomického znamená 11. září zásadní obrat ve světovém zbrojení. Úpadek a recese zbrojního průmyslu před 11. zářím dělala zbrojařským gigantům velké vrásky a někteří z nich byli když ne před krachem, tak alespoň před markantní restrukturalizací. Avšak exploze, které otřásly dvojčaty v New Yorku, pro ně byly učiněným požehnáním. Hodnota akcií amerických zbrojařských gigantů vzrostla od 11. září čtyřikrát a stabilně roste. Objem armádních zakázek nebere konce. Začalo se válčit a zbrojaři rozjeli válečnou výrobu. Nikoli výrobu na sklad, jako před magickým datem. Stovky miliard dolarů se roztočily a s nimi i spirála astronomických zisků pro zbrojařské firmy.

Pokud se nad uběhlými lety zamyslíme z hlediska geopolitického, významně se zlepšila a posílila vojenskopolitická situace a postavení Izraele. Mnoho lidí začalo pod vlivem "války proti terorismu" nenávidět Araby, především Palestince. To dává Izraeli výbornou příležitost svézt se na vlně "války proti terorismu" a s Palestinci pořádně zatočit. Spojené státy v zuřivém tažení proti "terorismu" zlikvidovaly úhlavního nepřítele Izraele, Irák Saddáma Husajna. Na "obnově osvobozeného Iráku", resp. na správě okupovaného dobytého Iráku se podílejí izraelské firmy. Další dva nepřátelé Izraele, Sýrie a Írán, jsou pod stále větším tlakem USA. Záminka se vždy najde. U Íránu je to údajný vojenský atomový program, u Sýrie podpora "terorismu" a aktuálně přítomnost jednotek Sýrie v Libanonu. V případě Iráku to byly zase zbraně hromadného ničení. Proti Izraeli se již ostře nevyhrazuje ani diktátorský režim v Egyptě ve strachu, aby se i on nedostal do Bushova hledáčku. Vybavuje se mi jeden humorný dotaz mého anglického kolegy, který se mne jednou zeptal, zda-li vím, jak se jmenuje ten Velký Izrael mezi Mexikem a Kanadou.

Stále markantněji je upevňováno cosi, co lze pracovně nazvat "nový světový pořádek". Pokusme se tento pojem trochu naplnit. "Nový světový pořádek" je systém zaváděný USA, a to vojensky, politicky a mediálně. Státy, které se odmítají podvolit vůli USA, jsou napadeny a okupovány (Irák). Na jiné je vyvíjen nátlak a je jim vyhrožováno agresí (Írán). Mediální kampaň skloňuje ve všech pádech symboly zla "terorismus" a "extremismus", na opačnou stranu je stavěna "demokracie" a "svoboda". Tato "demokracie" a "svoboda" má v podání "nového světového pořádku" stále jasnější kontury počínající diktatury. Omezování a potlačování svobody slova, nedotknutelnosti soukromí, zvyšování pravomocí policie a bezpečnostních složek, vytváření nových bezpečnostních úřadů, jejichž náplní je špehování občanů, jednostranné a jednotvárné mediální zpravodajství. Systematické a důkladné vymývání mozků. Odolávají zpravidla jen vzdělaní a inteligentní lidé.

A kdo byl tím, který po 11. září nejvíce ztratil? Jednoznačně arabský svět. Americká ofenzíva nebyla jen vojenská, ale i kulturní a politická. Arabové mají plné ruce práce s tím, jak odolat či se vyhnout americké ofenzívě na všech frontách. Američané to nazývají "prosazováním demokracie" či jen "demokratizací". Nezáleží, jak bude "demokracie" prosazena. Prostě bude. Buď po dobrém, nebo po zlém (pozn. - je tu na hony cítit filosofie člena izraelské vlády a šedé eminence americké administrativy Natana Ščaranského, jehož knihu Obhajoba demokracie Bush považuje za druhou Bibli a které se budeme věnovat v některém z příštích článků) . A když už "demokracie" amerického střihu prosazena nebude a bude se dále v rámci diktatury jako řemen mučit a popravovat, je třeba se alespoň s Američany kamarádit. Vládnoucí feudální dynastie v Saúdské Arábii to pochopila již dávno, že nejde o demokracii, ale o ropu a peníze a s Američany se kamarádí. Stejně tak to pochopil komunistický, respektive nyní již "demokratický" diktátor Turkmenistánu (Komunistickou stranu Turkmenistánu, které vládne již přes dvacet let přejmenoval v roce 1992 hbitě na Demokratickou stranu Turkmenistánu) Separmurad Nijazov a dále nerušeně provozuje svůj brutální režim s feudálními prvky. Může si to dovolit, s Američany se kamarádí a Izraeli (zatím) nevadí, protože je (zatím) daleko.

Izraelci mají tak pokoj od svých zlých arabských sousedů a mají konečně čas a prostor si to vyřídit s těmi palestinskými "teroristy", co se nechtějí vystěhovat a uvolnit místo pro rostoucí židovský stát. Palestinci mohou jen nečinně čekat, až je Izraelci vyhladí nebo deportují do pouště. Zatím kolem nich jen zlověstně staví zeď a budují velký koncentrační tábor. Když se některý ze zoufalých Palestinců vyhodí do vzduchu spolu s několika izraelci, je na světě další důkaz o teroristické povaze všech Palestinců. A v důsledku toho i mandát k dalšímu ničení palestinských teroristických domů a vůbec k likvidaci všech těch odporných teroristů.

Odkaz 11. září je zatím stále živý a bojovníci za "demokracii" a proti "terorismu" se na něm stále vezou a válčí v jeho jménu. Pro Georga Bushe a jeho kliku znamenalo 11.září polití živou vodou. A když vážně hrozilo, že nebude napodruhé zvolen v prezidentských volbách, těsně před nimi se objevila nahrávka se zlověstným vzkazem Usámy bin Ladena, aby řadoví Američané věděli, koho zvolit. Zkrátka co by byl Bush bez bin Ladena a bin Laden bez Bushe? A kdyby se to zadrhlo? Že by nějaké další září?