Bezzubý a vyhaslý kjótský protokol

17. listopadu 2004 odevzdalo Rusko orgánům OSN ratifikační dokumenty Kjótského protokolu a začala běžet 90 denní lhůta pro jeho účinnost. 16.února 2005 vstoupil Kjótský protokol - po více než sedmi letech od jeho přijetí - konečně v účinnost. Po celém světě se konaly oslavy a v médiích vycházely optimistické komentáře. Je optimismus skutečně na místě?

Ještě minulý rok v účinnost protokolu příliš lidí nevěřilo. Vše záviselo na rozhodnutí Ruska. To ratifikaci několikrát odmítlo, zpravidla s odkazem na "ekonomické zájmy". Nakonec se nechalo přesvědčit, a to výměnou za slib Evropské unie, že podpoří vstup Ruska do Světové obchodní organizace (WTO).

Jak známo, Kjótský protokol odmítly ratifikovat Spojené státy, největší světový zněčišťovatel ovzduší a po jejich vzoru také Austrálie (přestože jí povoluje Kjótský protokol emisní nárůst o 8%). Jeden obyvatel USA produkuje v průměru asi dvacet tun emisí, asi dvakrát více než obyvatel např. České republiky a desetkrát více než obyvatel Číny. Přesto byl jeden z argumentů USA pro odmítnutí ratifikace právě skutečnost, že stranou Kjótského protokolu není Čína nebo Indie.

Skutečností je však úzké provázání ropných a energetických společností na vládnoucí americkou administrativu. Condoleeza Riceová by předtím, než ji Bush jmenoval poradkyní pro otázky národní bezpečnosti deset let členkou správní rady ropného gigantu Chevron Texaco. Dick Cheney byl ředitelem gigantu Halliburton, největšího dodavatele služeb pro dobývání ropy, která proslula mnohonásobným předražováním svých služeb pro americkou armádu v Iráku. Donald Evans, bývalý ministr obchodu a texaský přítel Bushe, šéfoval plynárenskému a energetickému konglomerátu Tom Brown. Gale Nortonová, ministryně vnitra, jako advokátka zastupovala ropné společnosti, které ji dosadily na pozici předsedkyně koalice republikánských právníků zabývajících se životním prostředím.

Dále nic nemůže přinutit průměrného Američana, aby se omezoval ve spotřebě ropných produktů. Spojené státy spotřebují spolu s Kanadou nejvíce ropy na celém světě - v roce 2004 to bylo více než 25 milionů barelů. A hlad po ropě stále stoupá. Hrozivý potenciál v sobě skrývá Čína, která ač je zatím na asi 6 milionech barelů ropy ročně, i její poptávka silně stoupá. Ropa začíná být skutečně určujícím faktorem politiky a dobyvačné války, které kvůli ní již vedou (a připravují) USA, to jen potvrzují.

Vraťme se ale ke Kjótskému protokolu. Za porušování a nedodržování ustanovení Kjótského protokolu neexistují žádné sankce. Snížení emisí je minimální, jedná se asi o pět procent v porovnání s rokem 1990. Efektivitu Kjótského protokolu výrazně oslabilo vyjednání započítávání tzv. propadů (schopnost lesů a půdy absorbovat oxid uhličitý z atmosféry), což v praxi znamená, že velké země své povinnosti z velké části splnily, aniž by cokoliv udělaly.

Přestože není Kjóto řešením, můžeme ho označit za určitý mezinárodní symbol vůle pokoušet se zabránit zničení přírody a životního prostředí. Odmítavý postoj USA jej však velmi degraduje. Současná americká politika je vedena v agresivním a válečném duchu, nikoli v duchu ochrany životního prostředí.