Proč se Jaroslav Žák a jeho dílo nedostane do povinné četby?

Pokaždé, když si čtu ve skvělých knihách J. Žáka, zmocní se mě pohoda, optimismus a žasnu nad bohatostí slovní zásoby a skvělém načasování humoristických zápletek, kterými jeho knihy bohatě oplývají. Tento skvělý autor je českému čtenáři veskrze neznámý a pokud už něco o jeho díle ví, tak se tyto vědomosti omezují na úzký okruh jeho tvorby, zaměřený na známé téma - Študáci a kantoři - jak se ostatně jmenuje i jeho nejznámější, zfilmovaná kniha. Skoro nikdo však neví, že stěžejní prací tohoto humoristy byly tři knihy - Ve stínu Kaktusu, Konec starých časů + Na úsvitě nové doby. Ve stínu Kaktusu, které vycházelo na pokračování na stránkách Svobodného slova do února 1948, mělo za následek vyloučení Žáka ze Svazu spisovatelů, ukončení jeho kantorské profese a doživotní zákaz publikování. Další dvě jmenovaná díla, respektive rukopisy těchto děl, předal svému příteli Chvojkovi, který ho v krušných dobách perzekuce podporoval a vyšly až po Sametu - v tichosti a v malém nákladu a od té doby již nikdy. Každý, kdo si tyto tři útlé knížky doplněné Nepraktovými humornými kresbami přečte, pochopí proč.

Chtěl bych Vás seznámit s několika mými oblíbenými úryvky z knihy Na úsvitě nové doby, popisující únorové události 1948 a humorně líčí činovníky převratu i jejich odpůrce. Jsem zvědavý na Vaše reakce.

...Za těmito dveřmi byl skutečně sám veliký Leneček. Byla to jeho oblíbená komnata a říkalo se jí čínský salónek. Byla smělou kombinací čínské čajovny, jak si ji představuje podnikavý kavárník, pirátské krčmy, kterou zařizoval pražský továrník na matrace podle své dětské četby a budoárku choti velkouzenáře. V této nádheře si hověl tajemný soudruh Leneček zahalený v orientální župan. Seděl u malého stolku, srkal koktajl White Lady a kouřil Chesterfieldku. Naproti němu seděla v pohodlném ušáku s perskými vzory znamenitě konzervovaná osmačtyřicátnice v sobolím kožíšku: ve vlasech leskle černých měla modrou mašličku, kouřila z půlmetrové špičky a upíjela Portské. Byla to paní Gréta Kombercová.

Jiří Leneček, jak z náznaků patrno, byl muž, jenž v okrese kněžehradském tahal za nitky, na nichž poskakovali revoluční bojovníci. Byl to člověk asi čtyřicetiletý, s vysokou, úzkou lebkou, dosud bohatě pokrytou černými kudrnami. Jeho supí nos nápadně připomínal advokáta Huga Lengsfelda, kterýžto pán včas vzal roha v pohnutém roce 1938. Nešlo o podobnost čistě náhodnou. Vidíme, že strana svěřila v tomto okrese revoluční strategii muži nad jiné povolanému. Někdejší případ jistého mladíka, jenž předstíral vyloupení pokladny, dal se od svých kamarádů spoutat a získal tak několik set tisíc předmnichovských korun, proslavil kdysi mladého dr. Lengsfelda, který tehdy onoho mladíka tak říkajíc vysekal. Ten mladík byl teď o deset let starší, ale stejně obratný, parádoval v hlavním štábu strany a mohl se tedy panu Lenečkovi odvděčit.

Hugo Lengsfeld nezahálel v době, kdy opustil vlast a uchýlil se do obchodního velkoměsta, jež od časů Marxe skýtá útulek všem revolucionářům, kteří se chtějí v klidu připravit na vyhození zeměkoule do povětří, nebo jinou takovou převratnou akci. V novém prostředí uplatnil několik bystrých nápadů, z nichž nejgeniálnější byla série československých známek s portréty záhadných vousáčů, která se pro německý vpád už nedostala do oběhu. Skvělá myšlenka vynesla Lengsfeldovi několik tisíc liber a jeho společníkovi, anglickému kreslíři, několik let kriminálu. Pro nedostatek důkazů mohl pak Hugo klidně odcestovat do říše dolarových pirátů, kde se tužil stejně zdatně, jako v Londýně.

Důvěra strany v soudruha Lenečka byla patrně větší, než naopak, protože Jiří, ač vsadil na rudou kartu, měl mimoto bratra v Palestině, který tam vlastnil prosperující továrnu na čokoládu, a tajemníka v Brazílii: ten byl pověřen správou zahraničních aktiv pana Jiřího.

Obdržev na vlastní žádost rodné město jakožto operační území, vybral si za sídliště palác svého bývalého klienta, mýdlového krále Karla Pucháčka, což byl mimo jiné světový mistr nevkusu, a Lengsfeld, potomek pražské obchodnické rodiny, s ním tuto přednost sdílel. V tu chvíli seděl Pucháček na kryté terase amsterodamského hotelu, pohlížel snivě na rozbouřené moře a srkal Bolls, netuše, že jeho někdejší právní zástupce sedí v jeho oblíbeném čínském salónku a stejně labužnicky srká White Lady.

Pravou rukou tohoto Lenečka - Lengsfelda byl muž, podle některých příznaků příslušník stejné rasy, pan Tarant, který působil jako vyšetřovatel, kde holdoval své vášni a byl osobně přítomen u všech výslechů, kde zřejmě foneticky zapisoval skřeky vyšetřovaných lidově-demokratickými metodami s malou pomocí dlouhých holí v rukou svalnatých lysohlavců. Pan Tarant se později dostal na místo pana Lenečka, když ten, jak nám román popisuje : ..ihned po té, co Šedá eminence Leneček - Lengsfeld, odstartoval z malého letiště na soukromém letadle, odvážeje v kufříku několik kilogramů deviz a dolarových bankovek.

Gustav Tarant se v Týnci proslavil svým nevšedním působením za války, jež se vymykalo i z rámce všelijakých podivných válečných činností a živností. Měl hluboký vliv na duševní vývoj jisté části týnecké mládeže. Přistěhoval se do města v roce 1941 jako zámožný soukromník, a nikdo dobře nevěděl, odkud vlastně přišel, čím byl a jak se živil. Tvrdilo se, že byl původně u gestapa, ale že ho odtamtud vyhodili pro mravnostní delikty. Těžko si představit, jaké to mohly být delikty, pro něž byl někdo vyloučen ze svazku gestapa, neboť nevíme, co gestapo považovalo za dobrý mrav. Za války se tvrdilo o kdekom ledacos a spokojme se zjištěním, že dávná minulost pana Taranta byla mlžná.

V Pepově Týnci nad Lesem si koupil jednopatrový dům a sám v něm obýval celé první poschodí. Ve dne i v noci docházeli do jeho prostorného bytu četní návštěvníci. Zajímavé a těžko uvěřitelné, že po celé tři roky nevyšlo najevo, jakou neobyčejnou živnost pan Tarant provozuje. Začalo to docela normálně: tu a tam nabídl za poplatek pokoj nějaké té neligitimní dvojici, jakých je i na menším městě vždycky dost, ať už je jeden z milenců ženat, nebo provdán, nebo oba, ovšem každý s jiným, anebo jde o tisíc a jednu překážku, jež brání dvojicím, aby se milovaly oficiálně. Zákazníků přibývalo a pan Tarant podnik zveleboval. Nejdříve zabudoval do pokojů dobře maskovaná kukátka, jimiž starší občané, kteří toužili povzbudit činnost svých hormonů, mohli brát alespoň vizuální účast na zábavě uvnitř. Později aranžoval větší podívané, ovšem za vyšší vstupné - jmenovitě získával chlapce a nezralé jinochy, jimž věnoval osobní příchylnost. Pokud měli k němu kladný postoj, odměňoval je milenkami a tím opět vznikla možnost dalších barvitých výjevů.

Ano, přátelé, produkce Hollywoodu v té době nemohla pokrýt požadavky estetických zážitků širokých mas, a na blaho široce dostupné papírové pornografie, jsme si museli ještě dlouho počkat, stejně jako na tuny obřezaných přirození a silikonových krásek na monitorech našich televizorů. Poptávka však byla vždy a je svatou povinností Vyvolených vytvořit i odpovídající nabídku, tak, jak tomu bylo vždy a bude na věky věků.

Ale každá mince má dvě strany:

... "Celkem jsem nespal tři noci" - řekl potom plukovník - "když už bylo jasno, co ti židi chtějí provést .."

"Židi ?" nechápavě opakoval primář.

"Bodejť! Já je znám moc dobře. Ti nedají pokoj. Vono jim to bylo málo, ten Hitler ..., ale darmo mluvit. No dobrá, vy třeba máte jinej názor, budiž."..

"On je namíchanej na židy, " řekl Don Barcelona tlumeně, "nejspíš mu něco museli provést."

"Obávám se,"řekl primář," že jedna z ošklivých věcí, kterou tento násilný převrat přinese, bude nová vlna antisemitismu. Ale já jsem spíš filosemita. Je to nešťastný národ. A bolševici za mě antisemitu neudělají." - "Ani já nejsem proti židům" přitakal Don Barcelona " jsem vůbec odpůrce rasismu, ze zásady. A jako člověk, pane primáři, vám upřímně řeknu, potkal jsem samý hodný židy. Tady jich bylo pár v Týnci a všichni náramně slušný lidi. A takový udělačný. Sommer, co měl obchod s uhlím, byl dobrák od kosti. Mladej Šelepa u něho začínal, Sommer mu svěřoval samostatný obchody, a když Šelepa prodělal, bral to Sommer na sebe, kdežto z vejdělků mu dával smluvený procenta. A pak se říká, že jsou vydřiduši. Celá rodina Finkelsteinova byli moc nóbl lidi a to nemluvím o starým Rosenfeldovi. Von měl koloniál na rohu na malým rynku, a nebejt Rozenfeldky, tak by byl asi všechno rozdal. Von si vždycky ráno nacpal kapsy mandlema, hrozinkama, burákama, cukrovím a podobnejma dobrotama, krmil ptáčky, potulný pejsky, kočky a kdejaký haranty potkal, rozdával jim sladkosti. Za první války nechával lidem na dluh, pokud měl co, a nikdy nikoho neupomínal. Naštěstí umřel na cukrovku v roce 1940 a tak ušel těm hitlerovskejm svinstvům. Zato jeho syn Ota se už nevrátil. Von se z našich židů nevrátil nikdo kromě Kombercový, zrovna tahle, s vodpuštěním, se musela zachránit. A už se tady zas prohání, samej kožich, samej šperk, bábě už táhne na padesátku, ale vyvádí jako malá holka.

Ten mladej Ota Rosenfeld, já bych brečel, když si na něj vzpomenu, to byl můj nejlepší kamarád. Pana primáři, to byl žid, jakýho nikde na světě nenajdete, vyjímečnej. Von byl úžasnej chlap. Von vůbec nevypadal jako žid a taky se moc mluvilo, že prej se stará Rosenfeldka zapomněla s nějakým cesťákem, ale kdo se podíval na Otovu bradu, takovou hranatou, anglickou bradu s takovým typickým ďolíkem, to byla brada starýho Rosenfelda. Jinak byl Ota kudrnatej blonďák a náramnej atlet. Říká se, že židi jsou zbabělí, ale u něho to neplatilo. Ten snad byl ještě vodvážnější, než ten náš filmovej hajnej. Rváč to byl, holkař, peníze fofroval, chlastat uměl jako mariňák, nosil devadesátikilový žoky s kávou a házel s nima jako s pumlíčema, v tátově kšeftě dřel jako chudej - zkrátka takovej nežidovskej žid..."

Později vyjde najevo, že onen antisemitský plukovník je navrátivší se Ota Rosenfeld, nežidovský žid. Vidíme tady potvrzení názoru jednoho známého diskutéra, že hodný židi umřeli v koncentrácích a ten zbytek se vrátil vládnout. Ota, se vrátil padnout, však na konci románu hrdinně padne v přestřelce s SNB. Předtím však proběhne tento rozhovor:

"My už vůbec nejsme to, co jsme byli," děl Rosenfeld, " a co já? Rodinu mi vyvraždili, jsem jak strom vytrženej z kořene. Takovej zbytečnej život. Proto jsem si ani neproznámil. Nač? Ale to ti povídám, to, co se stalo židům, to jim patří."

"Ale kuš, ty fašoune," okřikl ho Don Barcelona, " tys byl vždycky takovej antisemita. Ty si myslíš, že když seš sám žid, tak můžeš takhle mluvit! Já si vzpomínám, jaks mi jednou přinesl ukázat koresponďák, co tvůj táta objednával zboží - tenkrát už byl Hitler u moci a tys povídal: Tady se koukni, co dělaj starý blbý židi! Ono to bylo napsaný německy. Ale tvůj táta byl ten nejhodnější člověk, kterýho jsem znal. Tak já ti říkám: rasismus je svinstvo, třídní boj je svinstvo číslo dvě, a dokud se lidi budou pobíjet proto, že druhej má jinej nos, víc peněz, jiné názory nebo třeba takovýho, či makovýho tátu, tak bude na světě pořád peklo."

"Jo, to bude, pořád"

"A nebude! Jednou to přece vyhrajeme."

"Vy to vyhrajete! Ty a ten hrbatej z Boleslavi. Ty seš taky jeden z těch pitomejch idealistů, kterej si myslí, že je možný předělat lidský prase na člověka."

"Ty aby ses nehádal, Oto, ty musíš vždy oponovat"

No, jak se říká, to nejlepší na konec...