Profil idiota aneb Průměrný Američan II

Můj předchozí článek o průměrném Američanovi naplnil obavy a očekávání záplavy negativních reakcí ze strany českých emigrantů. Proto by stálo za to, podívat se na záležitost emigrace z druhé strany, viděno a hodnoceno očima lidí, kteří zůstali doma, ve své druhdy komunistické vlasti.

Průměrného Američana pana Jonese ponechme stranou, beztoho už dostal ze všeho toho pomlouvání škytavku a myslí si, že je způsobena double cheesburgerem, kterým byl otráven komunistickými teroristy. Tentokrát bych rád podrobněji rozebral vztahy českých emigrantů ke své staré vlasti a vice versa.

Pan Stwora na Zvědavci svého času uveřejnil velmi zajímavý a podnětný článek Chceme emigrovat do Kanady. V něm předestřel v téměř naturalistické podobě svízele a potíže, které skutek emigrace navždy provázejí. Především zdůraznil, že je emigrant provždy na půli cesty, poněvadž se vykoření ze své původní země a do společnosti v nové vlasti nikdy úplně nezapadne. Určitě by se našlo pár výjimek, budiž tedy pochváleny.

Jsem toho názoru, že mnoho českých emigrantů odešlo s nenávistí ke své rodné zemi jako takové, nikoliv vůči komunistickému režimu. Od těch pochopitelně nelze očekávat dobré slovo o ČR v žádném případě. I přesto se z jejich řad rekrutuje velké množství reemigrantů. Takoví pak u nás žijí jako v inkubátoru, pouze s nejnutnější mírou komunikace s okolím (znám takových několik).

Nicméně všichni emigranti bez výjimky cítí vůči své bývalé domovině jakousi nadřazenost a s ní související snahu poučovat naše občany o světě venku. Tato snaha má v mnoha případech své opodstatnění, neboť mají v některých záležitostech skutečně lepší přehled a jejich zkušenosti jsou pro ČR přínosem. Emigranti si ovšem musejí uvědomit, že navzdory jejich představám se nezastavil vývoj ani u nás.

Po revoluci 17. 11. 1989 přišla ke slovu zákonitá otázka, jaký postoj k vystěhovalcům má naše republika zaujmout. Tehdejší mocní do emigrantů vkládali velké naděje: Mohutná mediální kampaň prezentovala české emigranty jako spasitele, kteří obdařeni bohatými zkušenostmi a tučným kontem přijdou, aby pomocí investic a svých rad pozvedli naši zemi z ekonomického a společenského marasmu. Bohužel se tak až na čestné výjimky nestalo. Naopak si pamatuji na několik legračních zkrachovalých existencí (Ryšavý), kteří si u nás chtěli peníze půjčit.

Důležitým bodem je pak úspěšnost našich občanů v zahraničí. Tato záležitost byla mnohokrát diskutována a většina zasvěcených se shodla v názoru, že celkově představují průměr ? naši emigranti se v zahraničí uchytili celkem slušně, bez větších extrémů, jako je závratné bohatství, nebo naopak spousta žebráckých holí. Tady bude dle mého názoru nejdůležitější jejich osobní pocit, jak své postavení hodnotí oni sami, podle vlastních měřítek. Není radno opomenout ani zmiňovaný aspekt společenské úspěšnosti, kterou nelze měřit pouze penězi.

Můj osobní vztah k českým emigrantům je velmi vlažný: Především na ně nespoléhám. Tato myšlenka má širší souvislost, každá společnost si podle mě musí hlavně pomoci sama, snad s drobnými radami odjinud. Představa, že by naši vlast spasili právě emigranti, u mě vyvolává pobavený úsměv. Moje zkušenosti s některými českými vystěhovalci jsou spíše negativní, v žádném případě však nechci generalizovat. Pokud by ale ode mě libovolný emigrant očekával uznání a obdiv za svůj čin odchodu z vlasti, nedočkal by se jich. Bylo to pouze a jen jeho rozhodnutí ? it?s your business ? jak říkají za mořem.