Jen ANO je správně

Tzv. euroústava nyní hýbe takřka každým evropským státem. Někde je již schválena (naposledy ji schválil slovinský parlament), v ostatních státech se vedou diskuze a kupí se argumenty pro i proti.

I u nás se pomalu ale jistě rozjíždí nové kolo euro propagandy. Jsme strašeni vylučováním, neplnoprávným členstvím, ekonomickou a politickou izolací, více rychlostní Evropou atd. Do této kampaně se zapojily i Lidové noviny, které tento týden (ve středu 2.2.) přinesly čtyřstránkovou přílohu s jednoznačným názvem - Euroústava.

Kromě stručného rozboru všech výhod nové smlouvy, její historie, názorů pro, pro, pro a lehce proti příloha obsahovala i zajímavý článek, který pojednával o tom, co se stane v případě, kdy některý stát ústavu nepřijme.

Stálá zpravodajka Lidových novin v Bruselu Kateřina Šafaříková zde rozebírá možnosti vývoje, odlišuje varianty, kdy ústavu odmítne významnější zakladatelský stát nebo někdo jiný a zmiňuje si i možných výjimkách z další integrace.

Velmi zajímavé jsou však její teze týkající se případu, kdy smlouvu odmítne některý nový člen nebo menší stát. Používá zde klasickou "evropanskou" rétoriku, argumenty i řešení. Píše doslova: "Důležitým vodítkem by (v případě odmítnutí) bylo, jak velkým poměrem byla ústava odmítnuta a z jakého důvodu, tedy jestli voliči nebo parlamentní opozice chtěli potrestat vládu a hlasování o ústavě jim poskytlo dobrou příležitost. Pokud by to byl právě tento případ, rebelující země (pozor, budete-li hlasovat proti, již jste rebel - pozn. autora) by zřejmě byla vyzvána, aby hlasovala znovu, tentokráte opravdu o ústavě." Autorka v této souvislosti ještě zmiňuje Irsko a referendum o smlouvě z Nice, kdy referendum napoprvé dopadlo proti, irská vláda tedy uspořádala nové a to již dopadlo "dobře".

Z této formulace, stejně jako z mnoha jiných názorů zarytých eurofilů, čiší takové pohrdání obyčejnými lidmi a taková averze vůči demokratickému rozhodování, jaká se vidí u málokoho jiného. U voličů je zkrátka dost pravděpodobné, že jsou všichni idioti, kteří nevědí, o čem hlasují a touží při každé příležitosti trestat vládu. A opozice je zkrátka vždy proti, ať už jde o státní rozpočet, zákon o splavnosti řek nebo o euroústavu. Zkrátka jde o z principu nedostatečné způsoby rozhodování. Naštěstí v případě "špatného" výsledku se vždy uspořádá referendum nové, kdy již všem bude dostatečně jasně vysvětleno, jak mají hlasovat.

A co případ, kdy voliči budou hlasovat pro, protože jim probruselská vláda aktuálně zvýšila minimální mzdy a důchody? Také se bude rozebírat, že vlastně hlasovali o něčem jiném a bude se dělat nové referendum? Nebo budou lítat špunty a konfety a halasně se bude slavit postup dalšího státu na vyšší stupeň integrace? A varianta, kdy vládní koalice má v parlamentu většinu a tudíž euroústavu hladce schválí, třeba proto, že se malé koaliční strany s nulovým volebním potencionálem chtějí ještě nějaký čas udržet u moci? (Ano, k této možnosti mě inspirovala pozice a chování US-DEU.)

Ovšem Kateřina Šafaříková vidí háček i za situace, "jestliže by NE bylo skutečně jasné NE ústavě. I tak by se ale zjišťovalo, zda lidé odmítli ústavu jako celek, anebo se postavili proti některým jejím bodům."

Vím, že působím trochu jako kolovrátek, ale přesto se musím zeptat: takže když výsledkem referenda bude jasné ANO ústavě, budeme se také ptát, jestli šlo o ano pro celou ústavu, nebo je pro některé body? Asi ne, opět budou následovat oslavy a projevy o odpovědných a progresivních občanech, kteří jasně vyjádřili svůj názor.

Všem nadšeným propagátorům další a další unifikace chybí jedna důležitá vlastnost - sebereflexe, schopnost poslouchat se či přečíst si s odstupem své projevy a alespoň trochu se nad nimi zamyslet. Jinak bychom nemohli být na jedné straně bombardováni argumenty, že pouze Evropská unie nám zajistí svobodu, lidská práva a demokracii, a na druhé straně tezemi o tom, že pokud budeme hlasovat špatně (termín v demokracii dle mého laického názoru zásadně nepřípustný), budeme hlasovat znovu a znovu a to pravděpodobně tak dlouho, dokud nepochopíme, co je pro nás dobré a svobodně si to neodhlasujeme.

Zkrátka vše, co směřuje k federalizaci evropských států je apriorně dobré, vše, co se staví proti, je špatné. A je povinností novodobých mesiášů, aby místy tupý, místy nechápavý nebo rezignující dav přesvědčili, co a proč je pro něj prospěšné a jak má svobodě a zároveň správně rozhodnout o své budoucnosti.

Je hezké, že nám eurokrati dopřávají tento stupeň demokracie, kdy sice každý může hlasovat jak chce, ale pouze jedna varianta je správná. Marně však přemýšlím nad tím, jak se takováto svoboda liší od diktatury.

Článek rovněž vyšel na serveru altermedia.info