Takto izraelští osadníci za podpory armády minulý týden vymazali palestinskou vesnici z povrchu zemského

Majd Jawad

Poslední rodina v palestinské vesnici Yanoun minulý týden opustila svůj domov a připojila se tak k rostoucímu seznamu komunit, které byly vymazány z povrchu zemského díky zřízení izraelských „pastýřských předních stanic“ na jejich místě.

Naposledy jsem vesnici Yanoun navštívil před asi dvěma lety, když jsem psal reportáž o jediné škole, která zůstala v této sužované osadě na severu okupovaného Západního břehu. Izraelští osadníci a armáda neustále obtěžovali obyvatele palestinské vesnice, aby je donutili odejít.

„Podívejte se na vesnici pozorně a pečlivě ji prozkoumejte,“ řekl mi tehdy místní zástupce Rashid Murrar. „Příště už ji možná neuvidíte.“

Měl pravdu. Khirbet Yanoun, malá venkovská osada jihovýchodně od Nablusu známá svou zemědělskou produkcí, již neexistuje.

V neděli 28. prosince 2025 ráno vydaly izraelské vojenské úřady náhlé varování: všichni obyvatelé Yanounu museli do 16:00 opustit vesnici.

Murrar do večera sbalil všechny své věci a opustil Khirbet Yanoun se svou rodinou. Vesnice, která kdysi byla domovem desítek rodin, byla poprvé za několik desetiletí zcela prázdná.

Murrarova rodina byla poslední, která v obci odolávala neúprosnému rozšiřování osad. Od konce 90. let, kdy izraelské osady a s nimi spojené přední stanice začaly obklopovat Yanoun, došlo ke stovkám pokusů o vysídlení jejích obyvatel.

Žádný obraz tohoto pomalého procesu vysídlování však nemůže konkurovat scéně, která se odehrála v Yanoun minulý týden, kdy silnice, domy a pole zůstaly tiché.

Toto je příběh o tom, jak další palestinská venkovská komunita byla etnicky vyčištěna izraelskými osadníky a izraelskou armádou a připojila se tak k rostoucímu seznamu palestinských komunit na venkově Západního břehu, které byly vymazány z existence.

Život jako v pekle

Utrpení Yanounu začalo v letech 1996 až 1999, kdy byla založena izraelská osada Itamar a řada okolních předních stanic, včetně Giv'ot Olam a Givat Arnon (známé také jako Hill 777). Postupem času tyto osady utáhly sevření kolem vesnice a omezily pohyb, přístup k půdě a každodenní život.

V následujících letech bylo z Yanounu vysídleno téměř dvacet rodin, mnoho z nich po opakovaných útocích osadníků. Do roku 2002 byly zbývající rodiny nuceny opustit vesnici na téměř rok a přestěhovat se do nedalekého města Aqraba, kde bydlely u příbuzných nebo si pronajímaly malé byty.

Rashid Murrar popisuje útoky jako neúprosné a promyšlené. „Přišli se psy a zbraněmi. Bili obyvatele,“ řekl. „Řekli nám, že příští týden tu nechtějí nikoho vidět a že se máme přestěhovat do Aqraby.“

V roce 2005 se obyvatelé Yanounu pod tlakem humanitárních organizací a mezinárodních aktivistů, kteří je doprovázeli, vrátili do svých domovů. Násilí však nikdy nepřestalo a v posledních měsících se ještě zintenzivnilo.

Obyvatelé uvedli, že maskovaní osadníci pravidelně vcházeli do vesnice, bili lidi, házeli kameny, ničili úrodu, vyprazdňovali vodní nádrže a kradli ovce. „Život se stal nesnesitelným,“ vzpomíná Murrar. „Proměnil se v peklo.“

„Snažili jsme se zůstat ve vesnici až do posledního dechu, ale nakonec jsme byli obklíčeni ve svých domovech,“ řekl. „Armáda zabránila komukoli zvenčí, aby s námi jednal, prodával nám nebo od nás nakupoval. Naše živobytí a naše jídlo byly v obležení.“

Dnes izraelští osadníci často zabírají palestinskou půdu na venkově na Západním břehu tím, že zakládají takzvané pastýřské základny – nelegální osadnické základny, které jsou zřizovány na palestinské půdě za účelem pastvy dobytka, obvykle jako předehra k násilnějším formám obtěžování a zastrašování. Yanoun je jedním z prvních testovacích míst pro tuto strategii venkovské kolonizace, jak uvedl místní historik a sociální výzkumník Hamza Aqrabawi v rozhovoru pro al-Quds al-Arabi dne 29. prosince 2025.

Aqrabawi řekl al-Quds al-Arabi, že osadník jménem Avraham Avri Ran založil v polovině 90. let poblíž Yanounu pastýřskou základnu, která sloužila jako shromaždiště osadnických gangů a později se stala jádrem hnutí známého jako Hilltop Youth.

Osada založená Ranem, dnes známá jako Giv’ot Olam, hrála ústřední roli při organizování útoků proti Yanounu a okolním komunitám, čímž upevnila Ranovu pozici jako jedné z klíčových ideologických postav hnutí.

V následujících letech pokračovaly útoky osadníků na obyvatele Yanounu s přestávkami, přičemž k prvnímu lynčování došlo v roce 1996 a mělo za následek, že starý muž zcela ztratil sluch. V posledních letech však došlo k výraznému nárůstu jak četnosti, tak závažnosti útoků.

Podle starosty Aqraby zaznamenala obec, která správně dohlíží na Yanoun, za poslední dva roky přibližně 273 útoků osadníků. Současně pokračuje konfiskace zbývajících pozemků Yanounu, které nepřesahují 3 500 dunamů (350 hektarů). K tomu dochází poté, co téměř 80 % pozemků vesnice již bylo postupně zabaveno izraelskými úřady, které je buď označily za uzavřenou vojenskou zónu, nebo je přímo přidělily k rozšíření osady.

Obec se pokusila podpořit schopnost obyvatel zůstat tím, že je osvobodila od poplatků za elektřinu a vodu, kromě dalších služeb. Byly také podány odvolání k mezinárodním organizacím, aby financovaly zemědělské a servisní projekty.

„Ale za okupace nemůžeme zajistit bezpečnost,“ řekl starosta Aqraby. „Obrátili jsme se na několik mezinárodních organizací s žádostí o podporu zemědělských a servisních projektů pro vesnici, ale za okupace jim nemůžeme zajistit bezpečnostní ochranu.“

Ve snaze podpořit odhodlání obyvatel vesnice v roce 2000 renovovali starý dům, aby sloužil jako škola. Budova neměla více než 150 metrů čtverečních a skládala se pouze ze tří místností.

Jelikož izraelská okupace zakazovala rozšiřování školy nebo dokonce provádění základních oprav, vesničané pokryli střechu vlnitými plechy, aby zabránili demolici.

Škola sloužila asi 20 žákům z vesnice. Pro tyto děti nebyla cesta do školy pouhou procházkou do třídy; vzdálenost k okolním školám byla velká a cesta byla plná překážek, včetně vojáků na kontrolních stanovištích, prohlídek podél silnice a neustálé přítomnosti vojenských vozidel.

Salah al-Din Jaber, starosta obce Aqraba, vysvětlil, že „žáci jsou na cestě do školy a ze školy podrobeni prohlídkám vojáky a kontrolním stanovištím“.

Koncem prosince 2025 byla škola Yanoun fakticky uzavřena. Žáci a učitelé přestali chodit do školy poté, co eskalující výhrůžky osadníků a neustálé útoky učinily pokračování ve vzdělávání nebezpečným.

„Osadníci zřídili kontrolní stanoviště u vchodů do vesnice, což učitelům ztěžovalo přístup,“ řekl Jaber. „To vedlo k jejímu uzavření.“

Uzavření školy nebylo pouhým narušením výuky. Bylo to konečné znamení, že sociální struktura komunity byla nenapravitelně poškozena.

Půda, voda a přežití

Yanoun byl více než jen skupinou domů. Byla to zemědělská oblast, jejíž úrodná půda po desetiletí sloužila jako základ místního života.

Místní obyvatelé vyprávějí Mondoweiss, že se kdysi po svazích Yanounu rozprostírala pole pšenice, ječmene a čočky, zatímco staré olivovníky, některé staré více než sto let, tvořily významnou část obživy vesnice.

U vchodu do vesnice leží Ain Yanoun – místní pramen, podle kterého je vesnice pojmenována a který se vyznačuje kamennou stavbou, která sbírá pramenitou vodu tekoucí ze severu.

Mnozí obyvatelé upřednostňují název „Ain Yanoun“ před arabským označením khirbeh, které se často překládá do angličtiny jako „ruiny“, s argumentem, že tento termín naznačuje opuštění. Trvají na tom, že Yanoun nikdy nebyl opuštěn; jeho olivovníky o tom vypovídají.

Právě tento zemědělský význam však učinil z této komunity terč. Izraelská politika stále více odřízla Palestince od jejich půdy, uvalila omezení na pěstování plodin a využila venkovské osady jako zástěrku pro to, co mnoho Palestinců považuje za faktickou anexi půdy.

V roce 2006 podali obyvatelé petici k izraelskému Nejvyššímu soudu, aby získali zpět přístup ke své zemědělské půdě. Soud rozhodl, že odepření přístupu zemědělcům pod záminkou ochrany je nepřiměřené, a umožnil jim návrat za složitých bezpečnostních opatření, která je však nikdy skutečně nechránila.

Osud Yanounu odráží osud desítek palestinských vesnic v okolí Itamaru a jeho expanzních koridorů. Tyto komunity jsou terčem kombinace konfiskace půdy, osad založených v blízkosti domů, vojenských kontrolních stanovišť a přísných omezení zemědělství a pastvy.

„Každý olivovník, který nelze sklízet, je dalším krokem k vyprázdnění vesnice od jejích obyvatel,“ řekl komunitní aktivista Ayham Abu Bakr pro Mondoweiss. „Yanoun je již dlouho živým příkladem této strategie.“

„Cílem je postupná kapitulace,“ dodal. „Vyčerpat lidi, až bude země prázdná od svých majitelů.“

Dnes je Yanoun prázdný. Ale jeho příběh neskončil.

„Jednou jsme byli nuceni odejít, pak jsme se vrátili,“ říká Murrar. „Teď bydlím ve starém domě, který považuji za dočasný. Moje žena žije daleko v Aqraba. Brzy se tam budeme muset znovu sejít.“

Yanoun nezmizel přes noc. Byl vymazán pomalu – kousek po kousku.