Kritická analýza nové národní bezpečnostní strategie Spojených států

Národní bezpečnostní strategie (NBS) je pravidelně vydávána americkými vládami (Trump ji vypracoval během svého prvního funkčního období). Většinou tyto dokumenty představují idealizovanou verzi zahraniční a bezpečnostní politiky dané administrativy a nemají velký praktický význam, protože opomíjejí některé důležité aspekty, jako jsou zakořeněné politické a ekonomické zájmy Spojených států, hluboký konsensus v oblasti zahraniční politiky pod dohledem konzervativní třídy hlubokého státu a politiky přijaté kolektivem velkých dárců.

Nicméně tato nedávno zveřejněná SSN se čte poněkud odlišně, protože dává americké zahraniční politice výrazný rys „Amerika na prvním místě“ a vyhýbá se globální hegemonii, „dominaci“ a ideologickým křížovým výpravám ve prospěch pragmatického a transakčního realismu zaměřeného na ochranu základních národních zájmů; vnitřní bezpečnost, ekonomickou prosperitu a regionální dominanci v západní hemisféře. Spojené státy „již nebudou podporovat celý světový řád jako „Atlas“ a očekávají, že Evropa převezme větší část svých obranných nákladů“.

Kritizuje dřívější snahu Spojených států o světovou nadvládu a považuje ji za „neúspěch“, který nakonec oslabil Ameriku, a hodnotí Trumpovu politiku jako „nezbytnou korekci“ tohoto dřívějšího postoje. Přijímá tedy sklon k multipolárnímu světu.

Dva klíčové cíle zahraniční politiky jsou spíše nuancovány než radikálně přepracovány:

• Za prvé, Čína je přeřazena z „hlavní hrozby“ na „ekonomického konkurenta“ (Tchaj-wan je považován za odstrašující prostředek).

A pokud jde o Rusko, uvádí se:

• „Je v zásadním zájmu Spojených států vyjednat rychlé ukončení nepřátelských akcí na Ukrajině, aby se stabilizovaly evropské ekonomiky, zabránilo se eskalaci nebo neúmyslnému rozšíření války a obnovila se strategická stabilita s Ruskem, a aby se umožnila poválečná obnova Ukrajiny, která jí umožní přežít jako životaschopný stát.“

Dokument nezmiňuje „strategický mír“ s Ruskem, ale pouze „ukončení nepřátelských akcí“, tedy příměří. Pečlivý výběr použitých slov může naznačovat, že Trump nemá v úmyslu zcela vyřešit bezpečnostní problémy s Ruskem, ale pouze dosáhnout příměří, „ukončení nepřátelských akcí“.

Evropské vztahy s Ruskem označuje za „hluboce oslabené“:

„Trumpova administrativa nesouhlasí s evropskými představiteli, kteří mají nereálná očekávání ohledně této války a jsou uvězněni v nestabilních menšinových vládách, z nichž mnohé pošlapávají základní principy demokracie, aby potlačily opozici. Velká většina Evropanů si přeje mír, ale tato touha se nepromítá do politiky, a to především kvůli podrývání demokratických procesů těmito vládami. To je pro Spojené státy strategicky důležité právě proto, že evropské státy se nemohou reformovat, pokud jsou uvězněny v politické krizi.“

V podstatě je Ukrajina nyní v odpovědnosti Evropanů. Obecněji řečeno, spojenci mají platit účty, zatímco Spojené státy budují doma.

Jednou z největších změn v této SSN je to, že Amerika je nyní definována jako posílená mocnost na jedné polokouli namísto globální hegemonie:

„Chceme polokouli, která zůstane bez nepřátelských zahraničních vpádů nebo vlastnictví klíčových aktiv a která podporuje kritické dodavatelské řetězce; a chceme zajistit náš trvalý přístup ke klíčovým strategickým lokalitám. Jinými slovy, budeme prosazovat a uplatňovat 'Trumpův dodatek' k Monroeově doktríně.

Pokud jde o vojenskou přítomnost, strategie stanoví, že to znamená „přizpůsobení naší globální vojenské přítomnosti tak, aby čelila naléhavým hrozbám v naší hemisféře“.

Z hlediska praktického dopadu je možná nejvýznamnějším aspektem odkaz na „ukončení NATO jako neustále se rozšiřující aliance“ a na Evropskou unii, která je kritizována v nejostřejších termínech.

SSN je velmi kritická vůči ekonomické stagnaci Evropy, jejímu demografickému úpadku, ztrátě suverenity institucí EU a jejímu „civilizačnímu úpadku“:

„Chceme, aby Evropa zůstala evropská, aby znovu nabyla civilizační sebevědomí a opustila svůj neúspěšný důraz na regulační dusení“.

Dokument prohlašuje, že liberální/technokratické elity EU a mnoha členských států představují hrozbu pro budoucnost Evropy, regionální stabilitu – a americké zájmy. Je zřejmé, že podpora vlastenecké pravice v Evropě a „pěstování odporu“ vůči současnému směřování Evropy je v zájmu USA.

Považuje nahrazování obyvatelstva (imigrace) za nejzávažnější dlouhodobou hrozbu pro Evropu a americké zájmy a otevřeně se ptá, zda některé evropské národy zůstanou spolehlivými spojenci vzhledem k jejich současnému směřování.

Transatlantické vztahy tedy zůstávají zachovány, ale již nejsou ústředním bodem americké zahraniční politiky.

Panika evropské elity:

Evropští lídři, včetně bývalého švédského premiéra Carla Bildta, označili zmínku SSN o Evropě za „vpravo od krajní pravice“. Ve Spojených státech ji demokraté, jako například zástupce Jason Crow, označili za „katastrofální“ pro aliance, tj. pro NATO.

Abychom dobře pochopili paniku, která se šíří z Evropy, je třeba trochu kontextu. Liberální identitární politika neumožňuje žádnou „jinakost“, žádné odlišné názory.

Kronikářka Washington Post a přispěvatelka MSNBC Jennifer Rubin (dlouho citovaná Washington Post jako jejich „republikánská kronikářka“ pro „vyvážení“) v září 2022 napsala, že odmítá samotnýpojem argumentu s „stranami“, protože jakýkoli opačný argument připisuje konzervativcům racionalitu:

„Musíme v podstatě kolektivně spálit Republikánskou stranu. Musíme je srovnat se zemí – protože pokud budou přeživší, pokud budou lidé, kteří této bouři odolají, začnou znovu... Kabuki tanec, ve kterém jsou Trump, jeho obhájci a příznivci považováni za racionální (dokonce inteligentní!), pochází z mediálního establishmentu, který odmítá odmítnout ... tuto falešnou ekvivalenci“.

A pak prezident Biden v projevu proneseném ve stejném měsíci řekl téměř totéž, co Rubin: V podivně červeno-černě nasvícené kulise historické Independence Hall Biden jednoznačně hovořil o zahraničních hrozbách a přirovnal je k hrozbě jiného, bližšího teroru – „Donalda Trumpa a republikánů MAGA“, kteří podle něj „představují extremismus, který ohrožuje samotné základy naší republiky“.

Hlavní myšlenka tohoto apokalyptického poselství se náležitě dostala na druhou stranu Atlantiku, aby si podmanila a převrátila bruselské vládnoucí třídy. To by nemělo být překvapivé: regulovaný vnitřní trh EU měl právě nahradit všechny politické „spory“ technologickým manažerialismem. Euroelity zoufale potřebovaly systém hodnot, který by zaplnil mezeru v identitě EU. Řešení však bylo na dosah ruky:

„Chutě autokratů nelze ukojit. Je třeba se jim postavit. Autokraté rozumějí pouze jednomu slovu:'Ne.' 'Ne.' 'Ne.' “ (Potlesk.) „Ne, nevezmeš mi mou zemi. Ne, nevezmeš mi mou svobodu. Ne, nevezmeš mi mou budoucnost... Diktátor odhodlaný znovu vybudovat impérium nikdy neuklidní [nevymazá] lásku lidu ke svobodě. Brutalita nikdy nezlomí vůli ke svobodě. A Ukrajina... Ukrajina nikdy nebude vítězstvím pro Rusko. Nikdy.“ (Potlesk).

„Zůstaňte s námi. Budeme stát po vašem boku. Pojďme vpřed... s neustálým závazkem být spojenci ne temnoty, ale světla. Ne útlaku, ale osvobození. Ne zajetí, ale ano, svobody.“

Bidenův projev (výše) ve Varšavě – s světelnými efekty a dramatickým pozadím připomínajícím jeho projev v Liberty Hall – se snaží vykreslit domácí opozici MAGA jako vážnou hrozbu pro bezpečnost Ameriky a používá radikální manicheismus k zobrazení – tentokrát – Ruska (Rusko je vnějším protipólem související americké hrozby MAGA). To je rámec pro epickou bitvu mezi silami světla a temnoty, která měla být vedena bez konce a vyhrána drtivým způsobem.

Biden se opět pokoušel upevnit hluboce zakořeněnou misijní etiku Ameriky jako „města na kopci“, majáku pro svět – pro „věčnou“ kosmickou válku proti ruskému „zlu“. Doufal, že spojí americkou vládnoucí třídu v metafyzickém boji za „světlo“.

David Brooks, autor knihy Bobos au Paradis (sám liberální sloupkař New York Times), přiznává, že zpočátku byl touto liberální ideologií okouzlen, ale později si uvědomil, že to byla velká chyba: „Ať už je chcete nazvat jakkoli, [liberálové] se spojili v uzavřenou a smíšenou brahmánskou elitu, která dominuje kultuře, médiím, vzdělávání a technologii“.

Uznává: „Nepředpokládal jsem, s jakou agresivitou se budeme snažit prosadit hodnoty elity prostřednictvím kodexů projevu a myšlení. Podcenil jsem, jak se kreativní třída dokáže obklopit bariérami, aby ochránila své ekonomické privilegia, a podcenil jsem naši nesnášenlivost vůči ideologické rozmanitosti“.

Zjednodušeně řečeno, tento myšlenkový kodex dal evropským elitám jejich nový kult absolutní čistoty a nerezavějící ctnosti, a zaplnil tak příliš zjevnou mezeru v identitě EU. To vedlo k svolání avantgardy, jejíž proselytická zuřivost se musí soustředit na „druhé“.

Von der Leyenová ve svém projevu o stavu Unie v Evropském parlamentu v roce 2022 téměř identicky zopakovala Bidenova slova:

Nesmíme ztrácet ze zřetele, jak zahraniční autokraté cílí na naše vlastní země. Zahraniční subjekty financují instituty, které podkopávají naše hodnoty. Jejich dezinformace se šíří internetem v chodbách našich univerzit. Tyto lži jsou toxické pro naše demokracie. Zamyslete se nad tím: předložili jsme zákon, který z bezpečnostních důvodů filtruje přímé zahraniční investice. Pokud to děláme pro naši ekonomiku, neměli bychom totéž udělat i pro naše hodnoty? Musíme se lépe chránit před zlovolnými zásahy. Nedovolíme, aby trojské koně autokracie napadaly naše demokracie zevnitř.

Navzdory spojenectví mezi americkými „bobos“ a liberálními bojovníky z EU byli mnozí překvapeni, jak rychle bruselští představitelé přijali Bidenovu „linii“ prosazující dlouhou válku proti Rusku; tato konformita se zdála být v takovém rozporu s evropskými ekonomickými zájmy a sociální stabilitou.

Zjednodušeně řečeno, šlo o válku z vlastní vůle, která se nakonec zdála být zakořeněna v radikálním manicheismu.

Původní založení NATO v roce 1949 bylo obecně odmítáno evropskou levicí kvůli jeho výslovně antikomunistickému postoji. S bombardováním Bělehradu NATO v roce 1999 se však vojenské spojenectví pro některé členy levice v širším smyslu (včetně sociálních demokratů a liberálů) proměnilo v nástroj liberální transformace a konsolidace „naší demokracie“ (tak to tehdy formuloval Biden).

Spojení vedení EU s NATO a s Bidenovým projektem bylo dokonáno. Tehdejší německá ministryně zahraničí Annalena Baerbocková – stejně odhodlaná „zničit Rusko“ jako Biden – v projevu proneseném v New Yorku v srpnu 2022 nastínila vizi světa ovládaného Spojenými státy a Německem. V roce 1989 nabídl prezident George Bush Německu „partnerství v oblasti vedení“, uvedla Baerbocková. V té době však bylo Německo příliš zaneprázdněno sjednocením, aby tuto nabídku přijalo. Dnes se podle ní situace zásadně změnila: „Nyní nastal čas, abychom vytvořili společné partnerství v oblasti vedení“.

Připomněla, že „partnerství v oblasti vedení“ je chápáno v vojenském smyslu, a prohlásila:

„V Německu jsme opustili dlouholetou německou víru v „změnu prostřednictvím obchodu“. Naším cílem je dále posílit evropský pilíř NATO … a EU se musí stát unií schopnou jednat se Spojenými státy na rovnocenné úrovni: v partnerství v oblasti vedení“.

Proto není pobouření evropské elity nad drtivou kritikou Evropy ze strany SSN způsobeno pouze tím, že Amerika velmi zjevně otočila zády k evropské vládnoucí třídě, která se snažila Americe zalíbit za každou cenu. SSN kritizuje jejich podvracení demokracie a dokonce se ptá, zda budou vhodnými spojenci pro budoucnost.

NATO je nyní prohlášeno za „nevěčné“.

Evropské vládnoucí vrstvy jsou nyní izolované, velmi nepopulární a v smutku.