Osvětimské zamyšlení

Na 27. ledna se chystá bombastická tryzna u příležitosti "60. výročí osvobození koncentračního tábora Osvětim". Přijede desetitisícový dav delegací včetně českého prezidenta, amerického viceprezidenta, prezidentů Francie, Německa a Ruska. Letiště Balice u Krakova bude zaplaveno vládními speciály a po zuby ozbrojenými vojáky. Bude se vzpomínat na "hrůzy holocaustu" a připomínat "nesmazatelné utrpení židovského národa". Za trest bude truchlit i britský princ Harry.

Pojem "holocaust" mne nikdy příliš nezajímal, resp. respektoval jsem ho stejně, jako "den objevení Ameriky", "reconquistu", "národní osvobození", "třicetiletou válku", tj. jako jiný historický terminus technicus. Učilo se o něm na školách a byl v každé učebnici dějepisu. Postupem času mne však začal zajímat stále více, neboť se z něj stalo tajemné, nedotknutelné tabu. Zjistil jsem, že "popírání holocaustu" je trestné. Přečetl jsem si, že lidé, kteří se zabývají holocaustem jinak, než aby jej bezvýhradně prosazovali, jsou kriminalizováni, a to za vyjádření svých názorů. Byl jsem z toho zmatený. Když je "holocaust" tak jednoznačný a absolutně nepopiratelný, doložený svědectvími a historicky prokázaný, proč je zuřivě potírána jakákoli diskuse o něm? To nedávalo smysl. Setkal jsem se s názory, že "holocaust je univerzálním obuškem, který si židé vymysleli, aby byli jednou provždy nedotknutelní a zároveň vyvolávali ve společnosti pocit viny a potřeby se před židy kát". To přece není možné, říkal jsem si, existují o tom desítky knih. Přesto mi to ale nedalo a jako vysokoškolsky vzdělaný člověk, zvyklý činit si vlastní úsudek a názor, jsem se tedy začal o "holocaust" zajímat více.

Přečetl jsem si knihy o něm a svědectví, která ho měla dokládat. Takových knih najdete na trhu mraky, a zpravidla jedna opisuje od druhé. Po přečtení těchto knih jsem zjistil, že nic nového se dozvědět nemohu a hledal jsem dále.

Nejvíce na mne zapůsobila kniha Deborah E. Lipstadtové "Popírání holocaustu, sílící útok na pravdu a paměť" a dále několik rozhovorů s touto americkou historičkou (mj. konzultantkou německé vlády v otázkách vzdělávání o holocaustu), které se nesly v duchu toho, že "jakoukoli diskusi o holocaustu nelze s popírači připustit". Zajímavé také bylo, že paní Lipstadtová zásadně odmítala účast ve veřejných debatách s "popírači", ač se konaly na akademické půdě amerických univerzit. Vzhledem k její úloze vůdce v boji s "popírači" jsem v loňském roce neodolal možnosti zúčastnit se besedy s ní v rámci festivalu česko-německo-židovské kultury Devět bran ve vinohradském kině Illusion. Ač jsem zaneprázdněný člověk, chtěl jsem tuto dámu poznat osobně a udělat si názor. Již na začátku mne však čekal šok (a nejen mne), když moderátor přednášky a diskuse Arnošt Lustig prohlásil, že je znechucen tím, jak český židovský tisk festival Devět bran ignoruje, nedává mu dostatečný prostor a medializaci, což je "arogantní, nepřátelské a nedemokratické". S údivem jsem také postřehl, že pojmem "český židovský tisk" má pan Lustig na mysli česká mainstreamová média. Čekal jsem však na projev paní Lipstadtové, na kterou jsem měl připravených několik otázek, mj. např. "Proč je-li holocaust neoddiskutovatelný, zuřivě se bráníme diskusi o něm?". Po tom, co jsem však uslyšel z jejích úst, mi spadla čelist skoro na zem. Hovořila o nebezpečí "nového antisemitismu" skrývajícího se pod "antibushismem", "antisharonismem" a "antisionismem", který je však snad zažehnán skutečností, že "židé zaujímají klíčová místa ve společnosti". Po těchto slovech jsem se nezmohl na jedinou otázku.

Tato "diskuse" mne ještě více mne utvrdila v tom, abych hledal informace z druhé strany. Termín "popírači" mne zaujal, nápadně připomínal termín "kacíř" používaný katolickou církví během inkvizice ve středověku. Zde jsem narazil na téměř neprostupnou informační blokádu. V mainstreamových médiích jsem pouze zjistil, že těmto "kacířům" a "popíračům holocaustu" se říká revizionisté, a jejich knihy jsou zakázané. Překvapilo mne, že na černé listině se ocitl i britský historik David Irving, označený za "nejnebezpečnějšího ze současných popíračů". Jeho knihy na mne přitom vždy působily seriózně a byly podloženy historickou erudicí. Nepochopil jsem, co ve svých knihách popírá. To mne ještě více podnítilo v hledání informací a zároveň jsem si začal uvědomovat informační blokádu, ve které jsem žil. Jen díky mým zahraničním cestám a přátelům jsem získal publikace autorů jako Ernst Zündel, Paul Rassinier, Fred Leuchter, Richard Harwood a dalších. Přiznám se, že když jsem je poprvé otevíral, mísila se ve mně nedůvěra se skepsí. Knihy mne však zaujaly. Nebyly psány "štvavou, nenávistnou formou", jak jsem se o nich dočetl. Nebyly plné "odporných lží a bludů". Přesto jsem některým věcem nechtěl věřit. Tolik knih v knihovnách přece nelže, říkal jsem si. Nakonec jsem se rozhodl vypravit se přímo na místa, kde se měl "holocaust" odehrávat.

Navštívil jsem jich řadu. Osvětim, Dachau, Buchenwald. Prohlédl jsem si krematorium v Osvětimi a přemýšlel, jak fungovalo 24 hodin denně, 7 dní v týdnu a denně spálilo 10 000 těl. Hrůzostrašná představa. V případě samotné Osvětimi skákají údaje o obětech od čtyř milionů přes tři miliony (i toto číslo se dá dnes ještě zachytit, např. Český rozhlas 1 - Radiožurnál ve své reportáži ze dne 10.7. 2004) až po 1,1 milionu (zpráva ČTK ze 17.1. 2005). Zkonfrontoval jsem na místě informace z obou zdrojů a udělal jsem si názor. Jsem zvědavý, jaký počet bude oficiálně oznámen v Osvětimi 27. ledna při tzv. Dnu holocaustu.

Tento svůj názor však nemohu reprodukovat, neboť názory na některé věci nejsou v mé zemi povolené. Jsou trestné. Tímto článkem v žádném případě nepopírám "holocaust", který je nepopiratelný ze zákona. V žádném případě nenavádím ke čtení výše zmíněných autorů, kteří jsou zakázaní a společensky strašlivě nebezpeční. Tzv. "holocaust" je to nejstrašnější, co se kdy na světě odehrálo a všichni bychom se za to měli židům kát na věky věků. Žádná omluva ani reparace není dostatečná. Jakoukoliv kritiku židů a Izraele je nutno co nejdůrazněji odmítnout, nejlépe s odkazem na "holocaust".

Přeji si jen, aby si každý udělal názor, který mu (zatím) nikdo nemůže vzít.