Na obranu České republiky

Často můžeme naslouchat nářkům našich občanů, jak domácích, tak žijících v zahraničí, kterak to s českou národní povahou nevypadá dobře. Češi jsou dle těchto lidí nepřejícní, závistiví, prolhaní, líní, neschopní, zbabělí, k tomu ještě kradou, udávají, tunelují a zkrátka doslova a do písmene ztělesňují peklo na zemi.

Tito občané často jedním dechem dodávají, že něco podobného by se v zahraničí nemohlo stát, určitě pak ne v takové míře. Je to prý výhradně záležitost českých lidí a z drtivé části za to může komunismus, kterým si tato země prošla. Komunistický režim prý způsobil i vysokou míru sekularizace českého obyvatelstva.

Tady se musím českého národa důrazně zastat. Moje zkušenosti bohužel (bohudík) dokazují, že s vadami lidského charakteru to v zahraničí není vůbec lepší, dokonce si troufám tvrdit, že se v mnoha směrech máme od jiných zemí ještě co "učit".

Pokud bychom to tedy vzali jedno po druhém: Nejčastěji zřejmě kritici dávají do souvislosti s českým národem pojem závist. Češi si údajně závidí i nos mezi očima a jsou připraveni kdykoliv toho šťastnějšího a úspěšnějšího občana udat. Všichni se raději tváří jako naprostí žebráci, jen aby jim proboha někdo něco nezáviděl. Myslím, že tato vlastnost tady je, nicméně v zahraničí je to zcela totožné. Dokonce i v severských zemích (DK), jejichž obyvatele bych v tomto směru považoval za zdrženlivé, se závist a následné udání vyskytuje běžně. A zkuste se např. Švýcara zeptat na jeho dům. Top secret!

Rozhodně odmítám i tvrzení, že jsou Češi neschopní a líní. Naši občané svými schopnostmi určitě převyšují evropský průměr. Vědecké úspěchy to jen dokazují a to nemluvím o nesrovnatelných podmínkách, v jakých naši vědci pracují. Zašíváctví v zaměstnání kvete u nás stejně jako v zahraničí. Je to jen záležitost kvalitní kontroly. Zahraniční zaměstnavatelé hodnotí české pracovníky vesměs kladně.

Lhát a krást umějí příslušníci všech národů bez rozdílu. V evropském měřítku by naši lidé opět nepřesáhli průměr zločinnosti, spíše naopak.

Nicméně jedno negativní specifikum bych přece jen objevil: Je to statečnost národa jako celku. Historická zkušenost ukazuje, že tady mají Češi ve srovnání s okolními národy (zejména Poláky) přece jen mezery. Tohle je prostě fakt a bylo by nedůstojné ho zamlčovat. Dalo by se říci, že od porážky na Bílé Hoře se naši lidé stali poněkud méně odbojní vůči vnějším agresorům.

Uvedl bych ještě jednu velmi moderní vlastnost a to je sebemrskačství. Tím trpíme docela dost, ale s takovými Němci jsme na tom přece jen mnohem lépe. Pokud jde o hodnocení vlastního národa, nastává zde zajímavý paradox. Sami sebe nehodnotíme příliš vysoko, ale zároveň je u nás nejmenší chuť přesídlit do jiné země, bezkonkurenčně nejméně ze všech zemí bývalého východního bloku. Rovněž vykazujeme vysoký počet neúspěšných reemigrantů, kteří chtěli udělat díru do světa a brzy zjistili, že v zahraničí nikoho nedojmou.

Úplně nakonec bych rozebral otázku vlivu komunismu na českou národní povahu a míru religiozity. Vliv komunismu je podle mě značně zveličen. Nemá cenu popírat, že tento režim zanechal tragické škody, ovšem spíše v hospodářství země, které bylo poškozeno na dlouhá desetiletí dopředu. Na povahu občanů zase až takový vliv neměl, rozhodně ne v míře, přisuzované mu kritiky. Tady nemám v úmyslu se "reálného socialismu" ani v nejmenším zastávat, jen se pokouším o objektivní hodnocení. Pokud jde o religiozitu občanů ČR, ani tady nebyl vliv minulého režimu rozhodující. Už Tomáš Garrigue Masaryk měl velké problémy se slovenskými klerikály, kteří se ho neustále snažili volat k odpovědnosti při jakémkoliv sporu státu s katolickou církví. Sekularizace byla v naší zemi započata nástupem první republiky, to je zcela bez debat. Podle výsledků posledního statistického průzkumu bylo 60% Čechů bez vyznání a 40% se hlásilo k nějaké církvi, z toho asi ? ke katolické. Zde se pokusím o nepřesný odhad, nebýt komunistického režimu, byl by dnes poměr nanejvýš opačný, tedy 60% nábožensky aktivních obyvatel. Rozhodně by to nebylo více.

Tohle všechno sečteno a podtrženo - na případnou otázku, zda jsem hrdý na to, že jsem Čech, by moje odpověď zněla ano.