Válka proti realitě

Evropa se nachází v historickém bodě zlomu, chycena mezi rozpolcenou elitou ochotnou obětovat svůj lid, aby si udržela moc, a geopolitickou dynamikou, která se vymyká kontrole. Pod záminkou obrany hodnot a reakce na imaginární hrozby hrají evropští lídři nebezpečnou hru a vrhají kontinent do spirály války a krize. V tomto boji o zachování své hegemonie ignorují sociální, ekonomickou a lidskou realitu, a odsuzují tak lid, který si nepřál být držen jako rukojmí. Tváří v tvář tomuto šílenství je jedinou cestou ven kolektivní a zodpovědný čin občanů, protože je na nás, abychom předefinovali důstojnou a svobodnou budoucnost, daleko od války a beztrestnosti.

Ti, kdo tvrdí, že nám vládnou, už nevidí svět takový, jaký je, s jeho napětím, složitými realitami a nevyhnutelným vývojem. Ne, vidí ho skrze zkreslený hranol svých fantazií, svých zastaralých ideologií, neschopní akceptovat vznikající multipolaritu. Daleko od pochopení globální dynamiky se raději uzavírají do ideologické bubliny, pevnosti popírání, paranoie a arogance. Všechno, co unikne jejich zúženému pohledu, se v jejich očích stává hrozbou. Proto odsuzují tzv. rusko-čínské spiknutí s horlivostí inkvizitora hledajícího kacíře, když je to právě jejich vlastní nepřátelství, jejich arogantní pohrdání vnějším světem, jejich systematické vměšování, co tyto mocnosti stmelilo do planetárního bloku sjednoceného proti nim.

Jejich logika je logikou žháře, který při zapalování ohně křičí: „Hoř.“ Sebevražedná logika, logika zničeného hazardníka, který, poháněn panikou, zdvojnásobí sázku penězi, které už nemá, v domnění, že sázkou na válku zachraňuje svůj osud. A mezitím jsou evropští lidé v tomto makabrózním tanci pouze proměnnou pro úpravu. Ideologickou potravou pro děla, postradatelnou figurkou ve hře, v níž nikdy nebyli ani hráčem, ani příjemcem. Ale pro tyto stratégické packaly není v sázce blahobyt občanů, ale jejich vlastní politické přežití, i kdyby to znamenalo vyhodit do povětří vše, co z evropské civilizace zbylo.

Postupují víceméně v přestrojení, ale jejich manévr je pro ty, kteří vědí, jak se dívat, křiklavě zřejmý. Tato hrstka vůdců odtržených od reality, zcela posedlá svými soukromými zájmy a poháněná rozkazy svých transatlantických pánů, se bez skrupulí vrhá do propasti globálního konfliktu, který vědomě vyvolala. Tyto elity již nereprezentují lid, jehož hlasy a boje nyní opovrhují. Už nejednají ve jménu společného dobra, ale aby bránily neúprosný oligarchický řád, založený na drancování zdrojů, finanční neprůhlednosti a neochvějné morální i právní beztrestnosti. Jejich rozhodnutí již nejsou otázkou politiky, ale řízení upadající říše, připravené udělat cokoli pro přežití.

Tato válka, kterou připravují, není ani reakcí na vnější hrozbu, ani přirozeným vývojem světa. Je to chladná, promyšlená strategie, krvavá diverze, tragická kouřová clona. Jejím jediným účelem je zamaskovat totální vnitřní kolaps ekonomickým, sociálním a morálním kolapsem, který sami zorganizovali svými destruktivními ekonomickými volbami a neustálými manipulacemi. Válka se tak stává maskovanou záchrannou operací, jako zoufalým pokusem rozptýlit svou odpovědnost ve válečném hluku, skrýt své chyby za palbou děl. Prostředkem k předefinování jejich globální agendy techno-diktatury, k tomu, aby lidé zapomněli na krize, které vyvolali, a k posílení jejich kontroly nad lidmi, kteří jsou nyní zredukováni na roli nuceného diváka, připraveného obětovat vše pro rozmary této hrstky.

Toto válečné šílenství zdaleka není reakcí na objektivní nebezpečí, ale spíše posledním bezhlavým útěkem, zoufalým pokusem zamaskovat neschopnost těchto elit reagovat na chaos, který samy vyvolaly. Patetický útěk do nicoty, ale dokonale dobrovolný. Je to odváděcí strategie, kde se válka stává ventilem pro ty, kteří odmítají čelit realitě svého selhání. Tuto válku potřebují ne k obraně čehokoli, ale k tomu, aby se vyhnuli reakci a trestu. Aby se vyhnuli odpovědnosti. Aby se vyhnuli předpokladu propastného selhání svého modelu, tohoto systému, který se stal zastaralým, rozežraným zevnitř desetiletími divokého neoliberalismu, sociální nespravedlnosti a ekonomické krátkozrakosti. Neboť pravda je tam, nahá a brutální, a tyto samozvané elity jsou zahnány do kouta, chyceny pod krkem horou dluhů, které nechaly nahromadit jako nerozlučné břemeno. Ale břemeno, které dusí lidi a budoucí generace a které raději ignorují.

Konečně je tu nenapravitelný vzestup soupeřících mocností, jako je Čína, Rusko, Indie atd., které navzdory svému ostrakismu, ponížení a opovržení neúprosně postupují na světovou scénu. A tyto elity, neschopné těmto novým silám dominovat, raději uvrhnou Evropu do absurdního konfliktu, než aby čelily faktu, že selhaly. A že už nic nekontrolují.

Takže tváří v tvář kolapsu, který samy způsobily, mají tyto elity pouze jeden instinkt sebezáchovy: pokusit se rozpoutat válku. Válku ne na ochranu, ale na odvedení pozornosti. Ne na osvobození, ale na zadlužení. Ne na sjednocení, ale na potlačení jakéhokoli nesouhlasného hlasu. Válku ne na obranu území, kultury nebo národa, ale na odvedení pozornosti, přepsání narativu a na to, aby si koupily odklad na úkor těch, které zradily. Kontrolovanou eskalaci směrem k válce, o kterou si lidé nežádali, ale za kterou zaplatí. Chladnou a vypočítavou válku, kde životy evropských občanů, jejich bezpečnost, jejich budoucnost se nyní počítají pouze jako proměnné v globálním plánu diktovaném zájmy vzdálenými jejich každodenním starostem.

Ale pozor, tohle není jejich válka. Je to naše, ta, kterou nám vnucují, ta, kterou chtějí, abychom vedli, zatímco oni popíjejí šampaňské v bezpečných palácích a blahopřejí si k tomu, že metodicky drancovali celé národy. Vyplenili naše ekonomiky, zničili náš průmysl, prodali naši suverenitu, otrávili naše jídlo, zkomodfikovali naše zdraví a nyní útočí na naši budoucnost. A protože lži už nestačí, protože strach už nefunguje, zbývá jim jen organizované, institucionální, militarizované násilí. Protože na konci tohoto procesu zbývá jen cíl obětovat národy na oltáři ideologie, kterou drží pohromadě pouze nátlak, vydírání a teror.

Nezáleží na tom, že arzenály jsou prázdné, rozpočty vyčerpané, nemocnice v troskách a veřejné služby umírají uprostřed všeobecné lhostejnosti. Nic z toho se nezdá být prioritou pro ty, kteří drží otěže moci. Priority byly předefinovány, ale ne ve službách kolektivního blaha. Ne, slouží jiné, mnohem zlověstnější věci, protože se připravují márnice, verbují se dobrovolníci do války, rakety se financují miliardami a ukrajinské mzdy se dotují, zatímco evropští dělníci se topí v nejistotě a daních.

Kontrast je ohavný. Jeviště je připraveno, opona se zvedá a Evropa pod rouškou humanitární diplomacie již nemá vlastní zahraniční politiku. Není ničím víc než pouhým vykonavatelem, poslušným vazalem, který se řídí vojenským plánem vnuceným Washingtonem. Za kouřovou clonou velkolepých prohlášení o solidaritě a míru se ve skutečnosti odehrává logika totální, naprogramované a neúprosné konfrontace.

Nejznepokojivější na tomto posunu je úmyslné, téměř náboženské, podřízení se americké strategii, která s Evropou nezachází jako se suverénním geopolitickým aktérem, ale jako s pouhým periferním bojištěm ve své válce o hegemonní nástupnictví. Zadržet Rusko dnes, aby mohlo zítra zaútočit na Čínu – to je plán. A nezáleží na tom, jestli se Evropa cestou srovná s popelem. Nezáleží na tom, jestli je na oltáři této šílené ambice obětována celá generace. Nezáleží na tom, jestli se ekonomiky zhroutí, společnosti roztříští nebo se státy stanou neovladatelnými. Podstatné je realizace tohoto geopolitického projektu a je škoda, když lidské a sociální náklady budou monstrózní. Rozhodnutí se činí jinde, daleko od starostí a aspirací evropských národů. Ti už nehlasují, už nerozhodují; stali se bezmocnými diváky tragického divadla, jehož jsou oběťmi.

Evropská hlavní města, která jsou nyní oficiálně degradována na pouhé přívěsky americké neokonzervativní strategie, již nehrají roli mediátorů ani garantů stability. Naopak, organizují chaos s přesností průmyslového plánování a fungují jako ozubená kola v pekelném stroji. Brusel, kdysi prodávaný lidem jako bašta diplomacie a míru, se proměnil v architekta válečného projektu, v němž evropské národy nejsou ničím jiným než palivem v geopolitickém válečném stroji. Slovo „mír“, kdysi základní pro jeho diskurz, jednoduše zmizelo z diplomatického slovníku. Místo toho nám jsou podávány pečlivě kalibrované fráze jako „neochvějná podpora“, „masivní sankce“, „zasílání zbraní“ a celý arzenál zdvořilých a tlumených výrazů, které již nezakrývají pravdu o svém cíli v této nekonečné válce, této válce pro všechny. Tato slova jsou nyní určena pouze k maskování reality kontinentu ponořeného do permanentního konfliktu mezi elitami a lidstvem, jehož propagátory a vykonavateli se evropští vůdci stali a táhli s sebou obyvatelstvo, které si tuto válku nepřeje, ale které, neschopné se vyjádřit, zaplatí vysokou cenu.

A v této neúprosné válce proti realitě Evropa bez mrknutí oka prodává svou duši. Opouští vše, co tvořilo její důstojnost a identitu, od suverenity po rozum a samozřejmě mír. Na oplátku se vrhá do náruče totalitního projektu, maskovaného jako technokracie. Evropy, která se transformuje v testovací pole pro všudypřítomnou digitální kontrolu, permanentní válečnou ekonomiku a jednotný bezpečnostní přístup, drtící veškerý disent pod hromadami dat a vnucených zákonů. Tato Evropa, která zdaleka není baštou svobody a rozmanitosti, se stala strojem na drcení individuálních svobod ve jménu umělého řádu. Evropy, kde se masová imigrace, spíše než obohacováním, stává jednoduchou proměnnou demografického přizpůsobení, používanou k udržení militarizovaného, ​​nejistého trhu práce, podřízeného logice války. Evropy, kde už nediskutujeme o společném projektu, ale kde jsme svědky kolapsu modelu bez budoucnosti, bez odvahy, bez hlasu.

Každý den oficiální tisk, placený tímto strojem, předává slova stratégů a zesiluje narativ založený pouze na strachu a fantazii. Rusko je obviňováno ze všech možných zel, od rušení GPS po hybridní operace, od neviditelných hrozeb po neustálé rušení. Realita toho, co zažíváme, syrové a hmatatelné pravdy, je však systematicky vymazávána. Je nahrazována permanentní bezpečnostní fikcí, vykonstruovaným narativem, který ospravedlňuje neodůvodnitelnou cenzuru, ožebračování všech, pokus o sterilizaci populace a její nahrazení masovou imigrací, masovým sledováním a rostoucí militarizací civilního života. Toto už není válka proti Rusku, to už není konfrontace se sousedním národem. Ne, je to válka proti samotné realitě, válka vedená proti veškeré logice, proti veškeré pravdě. Je to metodické popírání faktů, orwellovské přepisování dějin tak, jak se dějí, kde každá událost, každé rozhodnutí je překonfigurováno podle potřeb mocnosti, která se již nebojí rozporů. A zatímco se kolem nás hroutí svět, tyto elity nadále mávají válkou jako praporem, přesvědčené, že jejich narativ bude nakonec jedinou pravdou.

Ve skutečnosti se totiž nejvíce obávají toho, že se lidé probudí a povstanou. Že lidé promluví. Že řeknou ne. Ne válce. Ne nesmyslným obětem, které nám vnucují. Ne tomuto demokratickému zbavování majetku maskovanému jako „podpora míru“. Ne této makabrózní komedii, této tragédii odehrávající se na bedrech občanů ve jménu míru, ale výhradně ve službách zisku a kontroly. Konflikt na Ukrajině, stejně jako napětí na Blízkém východě, nejsou geopolitickými nehodami, ale symptomy globální strategie zorganizované elitou, která se ve svém šílenství snaží resetovat svět skrze chaos. Ne proto, aby budovala spravedlivější nebo jednotnější budoucnost, ale aby i nadále vládla, dominovala nad ruinami. Jejich ruinami. Ruinami naší civilizace, naší důstojnosti. A mezitím my, lidé, zůstáváme diváky, degradovanými na pěšce v této nekonečné hře o moc.

Dějiny na nás nebudou čekat. Budou soudit tato rozhodnutí, ale za jakou cenu? Nastal čas převzít otěže našeho osudu. Neboť už to není jen otázka politických rozhodnutí nebo ekonomických reforem, ale samotné přežití našich společností, našich národů a našich hodnot. Evropa se dnes nachází na křižovatce. Je nezbytné si vybrat: vzdorovat této smrtící logice, nebo se tiše podřídit tomuto absurdnímu směřování, které nás všechny odsuzuje.

Čas nečinnosti skončil. Už si nemůžeme dovolit zůstat diváky této tragédie, této pomalé agónie vnucené kastou odtrženou od reality, která nás drtí. Chceme-li zachovat to, co zbývá z naší lidskosti, naší suverenity, našich svobod, je nezbytné, abychom se ozvali, jednali a odmítli tuto totální válku, která nám nepatří. Válka není prostředkem vládnutí; je prostředkem kontroly, drcení a manipulace. Je nejvyšší čas, aby se lidé vzchopili a požadovali radikální změnu. Aby vůdci přestali sloužit cizím zájmům na úkor společného dobra, aby válka přestala požírat naše životy a naše naděje a aby se skutečný a trvalý mír konečně stal prioritou.

Beztrestnost elit musí skončit. Toto šílenství nemůže pokračovat. Musíme odsoudit tyto manévry, tyto kompromisy, tyto manipulace. Musíme probudit kolektivní svědomí, znovu nastolit pravdu a požadovat budoucnost, kde blaho lidu bude upřednostňováno před geopolitickými strategiemi, zisky a přehnanými ambicemi mocných. Historie si bude pamatovat naši volbu: vzdorovat sebezničení, nebo se slepě podřídit válce, která nikdy nebude naše.

Čas se krátí. Čas k činu je tady. Chceme-li zachránit, co se ještě zachránit dá, chceme-li nabídnout našim dětem důstojnou a svobodnou budoucnost, je nejvyšší čas přehodnotit náš kolektivní osud. Není už prostor pro lhostejnost, není prostor pro nečinnost. Nastal čas zvednout hlavy, postavit se realitě čelem, vzdorovat šílenství, které nás pohlcuje. Evropa, její lidé, naše budoucnost závisí na této klíčové volbě. Je to naše zodpovědnost. Ještě je čas, ale už ne o moc déle.