Evropa: americká kořist od roku 1945 – Od osvobození k vazalství

Serge Van Cutsem

Evropa, osvobozená od nacismu Moskvou v roce 1945, byla Washingtonem přeměněna na ochotného vazala. Za iluzí suverenity se skrývá strukturální závislost: nedotknutelné americké základny, NATO pod velením USA, energetika a průmysl pod dohledem. Dnes Starý kontinent poslušně financuje svůj vlastní úpadek ve jménu války na Ukrajině.

Tento text nabízí shrnutí historického vývoje, který spojuje konec druhé světové války s aktuálním konfliktem na Ukrajině a jeho důsledky pro Evropu.

Ukazuje, jak se Evropa, údajně osvobozená v roce 1945, postupně stala strategickou kořistí Spojených států prostřednictvím NATO, Evropské unie a vojensko-průmyslového komplexu. Tragickou ironií je, že Rusové, kteří zaplatili nejvyšší cenu za porážku nacismu, jsou nyní prezentováni jako noví agresory, zatímco Evropa poslušně financuje svou vlastní podřízenost.

V roce 1945 skončila druhá světová válka krvavou lázní, z níž SSSR vyšel vyčerpaný: 27 milionů mrtvých[1], města v troskách, ale Wehrmacht poražený u Stalingradu a v Berlíně.

Západní Evropa si pamatuje hlavně obrazy vylodění v Normandii (díky Hollywoodu a čokoládovým tyčinkám). Oficiální historie Západu vymazává rozhodující roli Sovětů, a to bylo již součástí plánu.

Od roku 1945 totiž Spojené státy prosazují svou vojenskou přítomnost: stálé základny, bilaterální dohody, Marshallův plán[2]. Tento plán, prezentovaný jako velkorysá pomoc, je však podmíněn otevřením evropských trhů americkým podnikům. Osvobození je již doprovázeno podřízením.

Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO) byla založena v roce 1949, oficiálně za účelem ochrany Evropy, ale funguje jako nástroj kontroly: nejvyšší vojenské velení je stále svěřeno americkému generálovi[3] a Evropané již v rámci NATO nemají skutečné klíče ke své obraně. Logika je jednoduchá: Spojené státy instalují ochranný deštník, nebo spíše vojenskou obálku, která jim zaručuje jak strategickou dominanci, tak zajišťuje trh pro jejich zbrojní průmysl.

Je to začátek studené války s Evropou, která je podrobena strachem. Po čtyři desetiletí udržuje strach z „rudého nebezpečí“ Evropu v závislosti. Lepší americký stín než sovětská bota, říkalo se tehdy. Ale tato ochrana má svou cenu: diplomatické přizpůsobení, strategické podřízení a nemožnost vybudovat autonomní obranu. Každý pokus o nezávislost, ať už Charles de Gaulle ve Francii nebo Willy Brandt s Ostpolitik, je marginalizován nebo potlačován.[4]

V lednu 1961 varoval prezident Dwight D. Eisenhower, bývalý vrchní velitel spojeneckých sil, ve svém rozloučkovém projevu svůj lid před rozvojem „vojensko-průmyslového komplexu“[5]. Popsal riziko, že spojenectví mezi vojáky, průmyslníky a politiky může proměnit americkou demokracii v permanentní válečný stroj. Tragická ironie: jeho nástupci jeho varování neuposlechli, ale naopak ho proměnili v návod k použití. Od Vietnamu po Irák, od Afghánistánu po Ukrajinu, Spojené státy proměnily tento vojensko-průmyslový komplex v základ své světové moci.

Pád SSSR v roce 1991 mohl Evropu osvobodit od americké nadvlády, ale stalo se přesně naopak: NATO se rozšířilo na východ (Polsko, pobaltské státy, Rumunsko, Bulharsko atd.)[6], Evropská unie sleduje stejnou trajektorii a jakékoli významné sblížení s Moskvou je nakonec přímo nebo nepřímo torpédováno Washingtonem a jeho evropskými zástupci. Posledním příkladem je energetická nezávislost s Nord Streamem, zničeným za podmínek, kdy několik vyšetřování poukazuje na odpovědnost USA[7] ve prospěch amerického zkapalněného plynu, který je čtyřikrát dražší a jehož přeprava je velmi znečišťující.

Dnes je Ukrajina pouze instrumentální nárazníkovou zemí. Tato země totiž není členem EU ani NATO, ale je s ní zacházeno, jako by byla členem obou organizací. Od roku 2014 se Kyjev stal ideální přední linií proti Moskvě. Marginalizované rusky mluvící obyvatelstvo na východě poskytlo Rusku dokonalý záminku k zásahu.[8]

Za humanitárním argumentem se však skrývá konflikt, který se stal nástrojem USA: oslabit Moskvu, ovládnout Evropu a živit zbrojní průmysl. Washington nemá vůči Kyjevu žádné právní závazky, ale využívá ho jako svého zástupce. A Evropa, jako hodná žákyně, platí účet: 168,9 miliardy eur od roku 2022.[9]

Několik čísel o nákladech na vazalství, a data mluví za vše:

• 6 miliard dolarů na americké zbraně financované spojenci[10],
• 1,5 miliardy eur utracených Itálií v roce 2025, +/- 3 miliardy od roku 2022, zatímco její mladí lidé mají potíže najít si bydlení,
• pod tlakem USA musí vojenské výdaje NATO do roku 2030 vzrůst na 3,5 % HDP a do roku 2035 na 5 %.

Evropa zcela obětuje svůj sociální model, aby se stala americkou posádkou.

Opakuje se nám, že Evropa má své slovo, že NATO funguje na základě konsensu, že evropské státy jsou suverénní a svobodné ve svých rozhodnutích. To vše je jen krásná bajka. Skutečnost je zcela jiná: Evropa nikdy neměla skutečné právo zpochybňovat Washington, červ byl v ovoci již od roku 1949. Nejvyšší vojenské velení NATO bylo vždy svěřeno americkému generálovi a nikoho by nenapadlo svěřit tuto funkci Evropanovi. Strategické jaderné síly, páteř aliance, jsou pod výlučnou kontrolou Spojených států, s výjimkou Francie, která si zachovala svou autonomii. Lze tedy říci, že iluze o sdílení moci nikdy neexistovala.

Zbytek je jen pozlátko. Americké základny pokrývají celý kontinent, od Ramsteinu v Německu po Aviano v Itálii, přes Sigonellu, Rotu, Lakenheath nebo Chievres. V Německu je asi 35 000 amerických vojáků, v Itálii 12 000 a tak dále. Tyto základny jsou extrateritoriální a chráněné bilaterálními dohodami, které brání jakékoli vládě je uzavřít, aniž by vyvolala vážnou krizi. De Gaulle se v roce 1966 odvážil vyhnat Američany z Francie, ale to byla výjimka. V roce 2009 Sarkozy přivedl Francii zpět do integrovaného velení: všichni se podřídili, děkujeme, Nicolasi.

Groteskní je to, když Washington vnucuje své právo celé planetě. Americké sankce se v Evropě uplatňují, jako by Brusel neexistoval. Nord Stream 2 je toho dokonalým příkladem: projekt, který si přál a financoval Berlín, sabotovaný americkými sankcemi a poté záhadně zničený za mlčení médií. Totéž platí pro Total nebo BNP Paribas, které byly vydírány o několik miliard za porušení sankcí, o nichž rozhodl Washington, nikoli Brusel. Evropa neprotestuje, sklání hlavu a platí.

Pokud jde o slavný konsensus NATO, existuje pouze na papíře. V praxi jsou pobaltské země a Polsko mluvčím Washingtonu, což znemožňuje jakoukoli diskusi. Právo veta je fikce. Když se nějaká země pokusí o nezávislost, je izolována, jako Francie Charlese de Gaulla. Když se vrátí do řady, je jí tleskáno, mechanismus je dobře promazaný.

Energetická a vojenská závislost definitivně uzavírá Evropu do zlaté klece. Výbuch Nord Streamu učinil Německo závislým na americkém zkapalněném plynu, který je čtyřikrát dražší a tisíckrát více znečišťuje životní prostředí. Zbrojní programy jsou přizpůsobeny výrobkům made in USA: Patriot, Abrams. NATO ve velké míře prosadilo F-35 jako standard, Dassault, MBDA nebo Krauss-Maffei hrají pouze vedlejší roli. Každý pokus o evropský projekt je potopen ve prospěch amerických kontraktů.

A Ukrajina je třešničkou na dortu. Spojené státy nemají s Kyjevem žádnou smlouvu o spojenectví, žádné závazky. Přesto je to Evropa, která platí největší část pomoci. Ale je to Bílý dům, který určuje linii: žádné vyjednávání, žádný ústup, válka až do konce. Evropa následuje, i když se její průmysl hroutí, její účty za energii explodují a nejslabší občané si již nemohou dovolit platit za topení.

Toto je krutá pravda: Evropa nikdy neměla právo zpochybňovat Spojené státy ani NATO. Důkazy se hromadí: uzavřené velení, nedotknutelné základny, extrateritoriální sankce, fiktivní veto, energetická a vojenská závislost, Ukrajina jako bojiště. Evropská suverenita je jen papírová fasáda, která má uklidnit dav, nic víc. Ve skutečnosti nejsme partneři, jsme vazalové. A rozdíl mezi nimi je v tom, že partner může říct ne.

Tento obrat v narativu neustále opakují propagandistická média: Rusové, kteří byli osvoboditeli, se stali agresory, kteří jsou téměř u bran Paříže. Historická fakta jsou však nezpochybnitelná: v roce 1945 Rudá armáda osvobodila Osvětim a dobyla Berlín[11], ale oficiální západní historie si pamatuje Hollywood a vylodění v Normandii, zatímco Rusy z pamětních oslav vylučuje. Obrat je úplný: skuteční osvoboditelé se stali absolutním nepřítelem.

Tento obrat v narativu umožňuje ospravedlnit vojenskou eskalaci, udržovat Evropu v neustálém strachu a vnucovat myšlenku, že válka je nevyhnutelná.

Závěr je, že Evropa tleská svému vlastnímu otroctví.

Od roku 1945 se Evropa stala strukturální závislostí, která de facto odpovídá vazalství a financuje válku zprostředkovaně. Eisenhowerovo proroctví se naplnilo: vládne vojensko-průmyslový komplex, ale ten již nepožírá pouze Spojené státy, ale i celou Evropu. Vrchol černé ironie: Evropané poslušně platí za svou vlastní zkázu a tleskají každému novému balíčku zbraní, jako by to byl znak svobody.

Stručně řečeno: osvobozeni Moskvou, recyklováni Washingtonem, se Evropa a její národy ocitly v zajetí geopolitického mechanismu, v němž jsou pouze bezmocnými finančníky a diváky. Pravda je krutá, ale nevyhnutelná: není to Ukrajina, která je ve válce, je to Evropa, která se pod americkou kontrolou dopouští sebevraždy.

Odkazy

1. Richard Overy, Russia’s War: A History of the Soviet Effort, 1941-1945, Penguin, 1997
2. Tony Judt, Postwar: A History of Europe Since 1945, Penguin, 2005 (Marshallův plán)
3. NATO, historie SACEUR (Supreme Allied Commander Europe)
4. Frédéric Bozo, La France et l’OTAN: De Gaulle à Sarkozy, Odile Jacob, 2010
5. Dwight D. Eisenhower, Rozloučková řeč, 17. ledna 1961 (archiv USA)
6. NATO, Rozšíření Aliance (oficiální web)
7. Seymour Hersh, Jak Amerika zničila plynovod Nord Stream, 2023
8. OBSE, zprávy o situaci v Donbasu (2014–2021)
9. Evropská komise, tisková zpráva z srpna 2025 o celkové pomoci Ukrajině
10. NATO, výroční zpráva 2025
11. Sovětské archivy a památníky osvobození Osvětimi