„Nejdůležitější strategické místo na světě“

Byron King

Vzdálenost z Moskvy do Anchorage je 7 000 kilometrů, což je téměř přímá linka přes severní pól po velkém kruhu. A z Washingtonu, D.C. do města, které místní obyvatelé nazývají „Anchortown“, je to po velkém kruhu necelých 5 435 kilometrů.

Zmiňuji tento kartografický údaj, protože dnes budu hovořit o nadcházejícím summitu amerického prezidenta Trumpa a ruského prezidenta Putina na Aljašce. Možná se bude konat v Anchorage, možná jinde, to zatím nevíme.

Média spekulují, že Trump a Putin vypracují základní body „dohody“ o ukončení konfliktu na Ukrajině. Hmm... Uvidíme.

A v tomto nadějném duchu stojí za to se zamyslet nad tím, co by sblížení USA a Ruska mohlo znamenat pro ceny zlata, ropy a mnoho dalších komodit na světových trzích. Představte si komplexnost zrušení sankcí a otevření obchodu s Ruskem. Určitě se dá vydělat spousta peněz.

Ale prozatím se zaměřme na Aljašku. Zamysleme se nad Trumpem a Putinem, velkou geopolitikou, odvrácením jaderné války a fascinující historií. Začneme před 90 lety, v roce 1935, krátkou zmínkou o dávno zesnulém armádním důstojníkovi, generálu Williamu „Billy“ Mitchellovi (1879–1936), který je široce považován za otce americké vzdušné síly. Poté se podíváme na to, co můžeme očekávat od vývoje vztahů mezi USA a Ruskem.

Muž s vynikajícím postřehem

V roce 1935, při svém posledním veřejném vystoupení před smrtí, Mitchell vypovídal před Kongresem. Zaměřil se na význam letectva v moderní válce. Prosazoval silné letectvo (které bylo v té době součástí armády) a kritizoval přílišnou závislost americké armády na tradičních námořních a pozemních silách na úkor letectva.

V té době byly Spojené státy v zajetí Velké hospodářské krize. Miliony lidí byly bez práce. Po celé zemi stály obrovské průmyslové podniky. Národní ekonomika byla v troskách. Světový obchodní systém se zhroutil. A mnoho členů Kongresu mělo jiné priority než utrácet peníze na nové a experimentální vojenské letouny.

Mitchell však měl přátele na vysokých místech a navíc dalekosáhlé představy o klíčových vojenských otázkách a vývoji letectví. A když veřejně přednášel na mistrovském kurzu o letectví, zavzpomínal na dobu, kdy jako mladý důstojník armády dostal za úkol natáhnout telegrafní linku přes divočinu Aljašky. V tomto duchu Mitchell apeloval na Kongres, aby uznal význam severního území Ameriky (Aljaška se stala státem až v roce 1959):

„Věřím, že v budoucnu ten, kdo ovládne Aljašku, ovládne svět. Myslím, že je to nejdůležitější strategické místo na světě.“

Mitchell musel mít vynikající postřeh, protože v Aljašce viděl něco, co v jeho době málokdo dokázal. V době, kdy i ta nejlepší letadla dokázala uletět nanejvýš 1 000 mil, Mitchell předvídal, že vzdálená Aljaška nebude jen místem pro jednu nebo dvě vzdálené základny, ale že se stane pivotním bodem, odkud bude Amerika rozšiřovat svou moc přes mezikontinentální vzdálenosti do Evropy i Asie.

Je smutné, že Kongres Mitchellovu radu ohledně Aljašky neuposlechl. Tehdy ne, a místo zůstalo americkou geografickou výspou i během druhé světové války. Ani po válce, kdy 48 kontinentálních států zažívalo boom, se věci na severu vyvíjely pomalu. Trvalo mnoho desetiletí po Mitchellově smrti, než si američtí politici uvědomili strategický význam Aljašky. A lze říci, že i dnes mnoho politiků naší země nedostatečně chápe kritický význam Aljašky pro Ameriku.

Ale tento týden se Trump a Putin setkají v 49. státě, což je událost, která může přinést plně geostrategický výsledek, nebo alespoň několik poučných momentů.

Ukvapený summit

Zeptejte se kohokoli, kdo ví něco o významných summitech na nejvyšší úrovni, zejména mezi USA a Ruskem nebo před rokem 1991 se Sovětským svazem. Tyto události mohou být uspěchané, narychlo zorganizované, nebo mohou být dobře naplánované a pečlivě připravené. Pokud se summit podaří, může se stát historickým mezníkem, událostí, která odráží přínosné výsledky důkladného plánování, personálního obsazení a zákulisních jednání.

To znamená, že dobrý summit může posunout skutečné národní zájmy Ameriky. Zatímco rychlovka se může zvrhnout v povrchní focení, které přinese jen pár dní bezvýznamných a zapomenutelných titulků.

Trumpova administrativa zřejmě něco takového plánovala již mnoho měsíců a oznámila to s typickou pompézností Bílého domu. Upřímně řečeno, jako vnější pozorovatel se mi tento summit Trumpa a Putina jeví jako narychlo vymyšlená akce. Nechci to nazvat trikem, ale je těžké odhadnout, kam to všechno směřuje, rozhodně pokud jde o otázku Ukrajiny.

Například v případě Ukrajiny, čeho dosáhl tým Trumpa v rámci příprav? Setkali se američtí diplomaté, vojenští experti a další odborníci s ruskými protějšky, aby projednali podrobnosti funkční dohody? Pokud k něčemu takovému došlo, bylo to utajeno. Ale dobře, uvidíme.

Zatím stojí za to poukázat na to, že ruská vláda nikdy neuhnula ze svých dlouhodobých požadavků a geopolitických cílů vůči Ukrajině: Rusko si ponechá Krym a anektované východní části Ukrajiny; Ukrajina zůstane navždy mimo NATO; Ukrajina se musí demilitarizovat na relativně nízkou úroveň, aby nemohla ohrozit Rusko; a Ukrajina se musí „denacifikovat“ ve smyslu své politické filozofie.

Ze strany Ukrajiny je oficiální veřejná odpověď na požadavky Ruska konzistentní: ne, ne, ne, ne a ne. A podle toho, co jsme v posledních dnech viděli z Kyjeva, bude odpověď stále „ne“, ať se Trump a Putin v Aljašce rozhodnou jakkoli.

K tomu všemu se neočekává, že by se ukrajinští zástupci vůbec dostavili na Aljašku, takže budou jednat pouze Trump a Putin (samozřejmě plus překladatelé a nejbližší spolupracovníci). Navíc tam nebude nikdo z Evropské unie ani ze západní Evropy a/nebo ze zemí NATO mimo USA.

Opět platí: počkejme a uvidíme. Odpovědi na většinu těchto otázek budeme mít za pár dní, ale v mnoha ohledech naznačuje situace jeden konkrétní výsledek: v podstatě USA přistoupí na většinu ruských požadavků a předají Ukrajině štafetu, aby tento výsledek přijala.

Pokud Ukrajina tento konkrétní výsledek aljašského summitu odmítne, bude Trump po summitu konečně v pozici, kdy si bude moci umýt ruce jako Pontius Pilát, a USA ustoupí. Mám podezření, že v hloubi duše je to přesně to, co Trump chce, a jeho odpůrci a kritici si mohou jít trhnout.

Ukrajina samozřejmě může výsledek summitu odmítnout a pokračovat v boji proti Rusku, ale bez další americké pomoci. A Trump zastaví veškerou dodávku amerického hardwaru, zpravodajských informací, zbraní, komunikace a všeho ostatního, co bylo dosud do válečného úsilí investováno.

Západní evropské vlády, pokud chtějí pokračovat v pomoci proti Rusku, je to jejich volba. Hodně štěstí, lidi.

Fuj, že? Ale na tomto summitu na Aljašce jde o víc než jen o to, že Trump a Putin nakreslí čáry na mapě Ukrajiny. Vzpomeňte si, jak Billy Mitchell řekl, že Aljaška je „nejdůležitějším strategickým místem na světě“.

Historická ruská Amerika, známá také jako Aljaška

Samotná skutečnost, že ruský prezident Putin cestuje do amerického státu Aljaška, je důležitá, ba dokonce strategická, ne-li geostrategická. Protože to bude jedna z mála Putinových cest do západní země v posledních letech.

Putinovy cesty byly totiž omezeny takzvanými „zatykači“ vydanými Mezinárodním trestním soudem (ICC), ačkoli tato organizace je asi tak falešným papírovým tygrem, jakého lze najít. Přesto Putin z opatrnosti a z touhy nevystavovat hostitelské země právním problémům mnoho zahraničních cest vynechal.

A přesto… Tady je. Putin se chystá navštívit Aljašku a setkat se s americkým prezidentem, nic menšího. Ale také, a o tom není pochyb v mysli Putina a mnoha Rusů doma, je to také jakýsi návrat domů do toho, co mnoho Rusů nazývá „historickou ruskou Amerikou“.

Má to dlouhou historii; ve zkratce lze říci, že po více než sto padesát let, až do roku 1867, byla Aljaška součástí Ruské říše. Je to příběh kontinentální expanze a obchodu z ruské strany.

Ale i pro Rusko v dobách své říše byla Aljaška velkým soustem. Například v roce 1809 tehdejší ruský car Alexandr I. zmínil budoucímu prezidentovi Johnu Quincy Adamsovi, že obrovská rozloha Ruska je „jedním z jeho největších zel“. Car skutečně řekl: „Je těžké udržet pohromadě tak obrovský celek, jakým je tato říše.“

Existuje mnoho dalších, většinou neznámých historických faktů o Rusku, Aljašce a Spojených státech z počátku 19. století a lze říci, že vztahy mezi nimi byly poměrně dobré. USA skutečně podpořily Rusko během krymské války v letech 1854–1856. Na oplátku Rusko vyslalo v letech 1863–1864 válečné lodě na pomoc Severu během občanské války, které v podobě silně ozbrojené flotily zakotvily v přístavech New Yorku a San Francisca. Jedním z klíčových výsledků bylo, že ruské válečné lodě přispěly k přesvědčení Británie, aby nevstoupila do války na straně Jihu.

Po válce pak v roce 1867 došlo k nákupu Aljašky; opět příběh s bohatou a pestrou historií, ale o tom teď nebudeme. [Pokud vás to však zajímá, napsal jsem o tom článek pro The Daily Reckoning, a to již v červnu 2007. Musím říct, že čas mu neublížil.]

„Další “ na stole

Z aktuálních ruských médií vyplývá, že pouhá myšlenka Putinovy návštěvy Aljašky zahřívá srdce mnoha lidí od Petrohradu po Vladivostok. A to Trumpovi otevírá další možnost, jak jednat s Ruskem na úrovni přesahující ukrajinskou krizi. Neboť – a nechci být bezcitný – některé další záležitosti zastíňují vojenskou operaci na Ukrajině a je na čase začít hasit rostoucí požáry.

To znamená, že USA a Rusko dělí mnoho kritických otázek, zejména pokud jde o jejich vzájemný status jaderných supervelmocí. Myslete na jaderné zbraně a nosiče, eskalaci války nebo na to, která strana může v napjatých chvílích, kdy se situace vymyká kontrole, dosáhnout takzvané „eskalační dominance“.

Jistě, Trump se může Putinovi chlubit americkými ponorkami, ale Putin se může chlubit ruskou ponorkovou flotilou. Totéž platí pro pozemní síly, bombardéry, rakety (včetně hypersonických raket), kontrolu vesmíru a dlouhý seznam dalších vojenských technologií.

Na Aljašce má Putin šanci setkat se s Trumpem a říct mu tváří v tvář to, co Trump možná neví z amerických briefingů. A opravdu, na základě některých věcí, které Trump veřejně řekl, dostává od svých informátorů špatné informace.

Závěrem je, že USA a Rusko musí obnovit vztahy, které budou alespoň trochu připomínat vzájemné porozumění a respekt mezi supervelmocemi.

A je zásadní, aby Trump a Putin nějakým způsobem zahájili proces napravování škod způsobených „“Ruskem-Ruskem-Ruskem“ v uplynulém desetiletí, kdy Hillary a její přátelé si prostě vymýšleli věci o Trumpovi a Rusku. (Zeptejte se Tulsi Gabbardové, současné ředitelky Národní zpravodajské služby). A ještě před Hillary jsme měli dlouhodobé problémy ve vztazích mezi USA a Ruskem, které byly charakteristickým rysem vlád Obamy, G. W. Bushe a Clintonové.

Jinými slovy, tento týden mají Trump a Putin na Aljašce příležitost projít zpět toxickou krajinou, která se mezi USA a Ruskem rozvinula od konce studené války v roce 1991. A pokud tito dva lídři učiní alespoň několik základních kroků směrem k takovému novému začátku, pak se Aljaška stane – a to způsobem, který ani Billy Mitchell nepředvídal – „nejdůležitějším strategickým místem na světě“.