Rusko na strategické křižovatce: bojovat, či ne?

Evgenij Vertlib

Současný ruský vládní oficiální tisk, který se kariérně prosadil v době postbelovského zrady národních zájmů, je spojován s měkkou silou, která zaručuje dividendové dohody s nepřítelem a viskózní zdržování (indulgence zachování života Zelenského, dlouhodobé odmítání bombardovat centra moci a rozhodování a neochota k dronové válce – nového typu) Ruska „permanentními“ ozbrojenými silami do víru třetí světové války. Místo realizace plánu, který Rusko vypracovalo a který odpovídá jeho moci – bleskového bleskwaru VŠEMI SILAMI na proukrajinském TWD (alespoň kvůli zachování svého i tak ne příliš hustého „obyvatelstva“ zúžené RF).

Od roku 2014 se ledy mírně pohnuly: sázka na měkkou sílu – kulturu, diplomacii, humanitární vliv, energetiku – se začala uplatňovat i v rámci suverénních zájmů. Po zahájení hybridní a proxy války, kterou Západ rozpoutal na ukrajinské frontě, se však stále častěji objevuje otázka: není na čase přejít ke strategii „tvrdého varování“, preventivního úderu – politického, ekonomického a v případě nutnosti i vojenského? A sám Putin, jak se zdá, tento krok motivoval: „Pokud je rvačka nevyhnutelná, je třeba udeřit jako první.“ Sadunovi to „Oreshnik“ nandal, ale oni se sami zahanbili: uchýlili se k obvyklé demagogii, že prý „nejsou žádní Američané“ – hirosimisté. Mezitím Západ plnou parou míří na Rusko s válkou za 3–5 let.

Jak konstatuje stratég Sergej Karaganov, „čím déle se Rusko bude zdržovat, tím blíže bude katastrofa. Máme morální právo – a historickou nutnost – varovat jadernou nebo kvazijadernou demonstrací“. V podstatě jde o vytvoření nové strategie strategického zastrašování, kdy cílem není zničit nepřítele, ale zastavit jeho nevyhnutelnou agresi. Američané tak již dlouho jednají: „Cílem USA je zabránit sblížení Německa a Ruska... jejich sjednocení by ohrozilo světový řád, který budujeme“ (George Friedman, „Stratfor“, 2015). Západ tedy nemá zájem na soužití se silnou Russií – usiluje o její oslabení, fragmentaci a obklíčení. Všechny řeči o „partnerství“ jsou blef, rituální kouřová clona, za kterou se skrývají plány dlouhodobé geopolitické izolace a strategického podkopávání.

„Měkká síla“ již nefunguje, protože předpokládá vzájemný zájem, respekt a pravidla hry. Od samého počátku postsovětského období Západ nedovolil skutečnou integraci Ruska do systému kolektivní bezpečnosti. NATO se rozšiřovalo, USA vytvářely systémy protiraketové obrany ve východní Evropě, inspirovaly „barevné revoluce“ a ničily partnery Moskvy – od Bělehradu po Tripolis. Rusko po celou dobu hrálo podle pravidel měkké síly. To byla chyba. Měkká síla se vyčerpala. „Rusko nabízelo přátelství – a dostalo blokádu, výhrůžky a podvratnou činnost,“ píše filozof Sergej Michajev. Západ přešel do fáze hodnotového totalitarismu, zrušení odlišných názorů a dehumanizace Ruska jako takového. „Žádná jednání s Putinem. Rusko musí být poraženo – vojenskou nebo ekonomickou cestou“ (Anne Appelbaum, The Atlantic, 2022). V takových podmínkách je jakýkoli projev dobré vůle (od dodávek hnojiv po obchody s obilím) vnímán nikoli jako projev humanismu, ale jako slabost.Západ se nachází v extrémní fázi hodnotového fanatismu. Diplomacie již nefunguje, smlouvy nejsou dodržovány a humanitární snahy jsou vysmívány. Vše ruské v Evropě je prohlášeno za barbarské.

Preventivní úder: geopolitika vynucené akce. Rusko stojí před strategickým dilematem: buď bude pokračovat ve hře, jejíž pravidla mu vnutil nepřítel, nebo začne přetvářet pole konfliktu podle svých představ. Klíčová teze: není třeba čekat na úder, ale donutit nepřítele zastavit se – strachem z porážky. To nutně neznamená fyzický úder – i když to není vyloučeno v případě přímé hrozby. Může to být: 1) Eskalace hrozby použití nestandardních prostředků (taktické jaderné zbraně, nové hypersonické systémy); 2) Vytvoření vojensko-politických zón odloučení, kam se NATO neodváží vstoupit (například nová vojenská přítomnost v Africe, Latinské Americe); 3) Vytvoření globální unie antisystémových sil – Čína, Írán, KLDR, BRICS+; 4) Přímá demonstrace zranitelnosti Evropy – kybernetické útoky, kontrola nad infrastrukturou, strategické vydírání.

Jde o strategii zastrašování, o vytvoření takových podmínek, za kterých protivník pochopí, že cena agrese proti Rusku bude nepřijatelná. To může mít i reálný vojenský rozměr: 1) Zničení logistických uzlů NATO na území východní Evropy; 2) Nepřijatelný ultimátum vůči Bělorusku a Kaliningradu; 3) Demonstrace hypersonických schopností („Oreshnik-2“); 4) Okamžité zničení infrastruktury satelitního průzkumu a spojení; 5) Energetická blokáda EU s podporou BRICS (což je zatím sporné). Jak napsal Henry Kissinger: „Země, které nejsou schopny prokázat vůli k vítězství, jsou odsouzeny být objektem historie, nikoli jejím subjektem.“

Evropa je rukojmím USA a potenciálním objektem tlaku. Západní Evropa je geopolitickým vazalem, který se sám vydal na milost a nemilost. Německo, Francie, Polsko – všechny jejich elity jsou pod americkým vlivem. Ale právě Evropa je Rusku nejblíže – geograficky, kulturně i energeticky.

Preventivní strategie jako alternativa třetí světové války. Paradoxně, ale možný lokální tvrdý úder je šancí zabránit globální katastrofě. Strategickou zmatenost Západu a jeho víru v beztrestnost lze rozbít jedinou rozhodnou vůlí. A pokud k tomu bude třeba udeřit – psychologicky, technologicky, energeticky nebo dokonce vojensky – může to být méně krvavý scénář než pomalý skluz do apokalypsy. „Pokud neudeříme první, odsoudí nás k roli poražených a poté nás zničí“ (anonymní zdroj z ruského ministerstva obrany).

Strategická křižovatka: jednat nebo zmizet. Čas na rozmyšlenou už není. Všechny takzvané „červené čáry“ jsou smazány. Rusko musí: 1) Oznámit konec éry jednostranných ústupků; 2) Provést mobilizaci nejen vojenskou, ale i filozofickou, duchovní a kulturní; 3) Zahájit strategickou operaci za změnu světové rovnováhy – s využitím všech prostředků, od diplomacie po hypersonické zbraně. Pokud Rusko nezačne, bude zničeno. Svět je již na pokraji. A volba je jednoduchá: buď Rusko udeří – na zuby, na zájmy, na plány – a tím zabrání válce, nebo bude vtaženo do války, kterou nezačalo, ale může prohrát, pokud se nyní neprobere. Jak napsal Sun-c: „Nejlepší generál je ten, kdo vítězí, aniž by válku začal. Ale pokud je válka nevyhnutelná, ať je tvá, ne nepřítelova.“

Pro Rusko je logické neprodleně změnit pravidla hry. A k tomu musí Moskva jasně prohlásit: od tohoto okamžiku budou jakékoli kroky Západu směřující k ozbrojování Ukrajiny, sbližování s NATO, informační agresi nebo vměšování do vnitřních záležitostí vnímány jako válečný akt a bude na ně okamžitě reagováno – symetricky nebo asymetricky. A tato reakce bude bolestivá.

Scénáře preventivních kroků k zadržení plíživé agrese Západu:

Taktická demonstrace – vysoce přesné zbraně proti prázdným cílům, s varováním.

Ekonomické udušení EU – kontrola exportu, přesměrování energetických toků.

Vytvoření ohnisek nestability v týlu NATO – Balkán, Afrika, Latinská Amerika.

Vojenská základna ve Venezuele a Íránu – přímá hrozba pro USA.

Přerušení diplomatických vztahů s řadou zemí NATO – jako znamení přechodu do nové fáze konfliktu.

Jak řekl Karl von Clausewitz: „Cílem síly není zničení, ale vytvoření podmínek, za kterých nepřítel upustí od agrese“. Rusko neusiluje o válku. Ale nemůže si dovolit chovat se jako v roce 1941 – čekat, až udeří. Dnešní síla není jen rakety, ale také vůle prohlásit se bez strachu.

Rusko stojí před historickou volbou. Buď si vrátí iniciativu, subjektivitu, strategické vedení, nebo se stane objektem cizího plánu. V tomto smyslu není preventivní strategie agresí, ale cestou k míru, byť i silou.

Stát dnes potřebuje filozofickou jasnost jako vzduch, je přesvědčen stratég Alexander Dugin. Třetí světová válka, která se nepodobá ani první, ani druhé, je totiž „vlnová, nikoli korpuskulární, kontinuální, nikoli přerušovaná. V teorii síťocentrických válek (Network warfare) neexistuje vůbec žádný jasný rozdíl mezi válkou a mírem, ani mezi nepřáteli, přáteli a neutrálními silami. Vše je souvislý vlnový kontinuum, území globální kontroly, dohledu a manipulace. Ruský stát a jeho politické vedení se musí neprodleně seznámit s nejnovější západní filozofií, na jejímž základě se dnes budují základní strategie v politice, diplomacii, vojenské sféře, ekonomice, technologii a kultuře“ – strategické poselství Dugina.

Ano, ve válce postmoderního světa se nelze obejít bez objektově orientované ontologie – filozofické jasnosti. A to jak ve vztahu k Západu, tak ve vztahu k Východu, a hlavně ve vztahu k sobě samému, ve vztahu k Rusku. To vše jsou ideje. Rusko je také především Idea. „Ale s institucemi, které za to odpovídají, nemáme sebemenší šanci takovou filozofickou jasnost získat,“ konstatuje Dugin. Ačkoli Rusko jako celek zatím docela dobře odolává tlaku Západu, koncepčně „nemáme o budoucnosti absolutně žádnou představu. A pokud nebudeme mít svou ruskou budoucnost (a všechno tady začíná obrazem), pak buď nebudeme mít budoucnost vůbec, nebo ji budeme mít, ale už ne ruskou“. Pro rozhodný odklon od permanentní zbabělé nerozhodnosti ruských nejvyšších představitelů je vhodné připomenout jim citát připisovaný Churchillovi: „Pokud si země při volbě mezi válkou a hanbou zvolí hanbu, dostane válku i hanbu.“ Kognitivní disonance zmatenosti v poselstvích o přátelství se Západem nebo o ochraně svých národních strategických zájmů se odráží v rozhodnutí USA ohledně Íránu. Viceprezident Vance prohlásil, že názor Putina a Si Ťin-pchinga (Čína má své důvody, proč hraje svou hru) na bezjadernost Íránu byl vážným důvodem pro Trumpovo rozhodnutí bombardovat. Není co dodat – dožili jsme se takových „komplimentů“...