Vše jde podle plánu

2.6.-15.6. 2025 proběhlo zasedání skupiny Bildeberg.

O den později byla rozpoutána válka s Iránem.

Izrael /využívající podpory spojenců/ svoji dnešní agresi zdůvodňuje íránským jaderným programem. Posledních třicet let dokola opakuje, že od nabytí jaderných zbraní dělí Írán už jen malý krůček. Tvrzení pro ohlupované masy zní:“ Írán je získá v řádu „měsíců, nanejvýše jednoho roku“. Není to pravda. Nejenže nejvyšší duchovní vůdce Chamenejí vydal v roce 2003 náboženský výnos zakazující jaderné zbraně jako nepřípustné, ale šéfka amerických zpravodajských služeb Tulsi Gabbardováy zveřejnila dokonce nedávno zprávu, že Írán jaderné zbraně skutečně nevyvíjí. Pokud je Irán autoritářský teokratický režim, představa, že by si někdo dovolil jít proti nejvyššímu vůdci, je nereálná. Stejně je hloupé předpokládat, že šéfka amerických tajných služeb nic neví.

U obvyklých podezřelých nám pomůže ohlédnutí do historie, abychom se poučili.

Od časů, kdy se něco podobného tvrdilo o ZHN v Iráku uběhla jistá doba, aby obyčejní lidé zapomněli. Britskou účastí v invazi do Iráku se ale například před lety zabývala komise britského parlamentu vedená lordem Robinem Butlerem. Závěr: „Británie se do agrese proti Iráku zapojila bez uspokojivého právního základu a podryla tak autoritu OSN, jak oznámil její šéf John Chilcot. Západ podle něj neměl uspokojivé důkazy o tom, že někdejší prezident Saddám Husajn vlastní zbraně hromadného ničení.“ Tony Blair, tehdejší premiér, který spolu s Bushem zaútočil na Irák, ale jako válečný zločinec nijak potrestán nebyl. Na seznamu účastníků už zmiňované letošní schůzky Bildebergu v roce 2025 nalezneme i jméno Sanna Marina, strategického poradce z Institutu Tonyho Blaira pro globální změnu. Závěry nechť si pozorný čtenář udělá sám.

Bývalý americký čtyřhvězdičkový generál Wesley Clark vydal v roce 2007 knihu pamětí. Jmenuje se Čas k vedení: pro službu, čest a zemi (A Time To Lead: For Duty, Honore and Country), v níž popisuje tajnou strategii neoconů, týkající se změn režimů v Íránu a dalších zemích.

V kontextu Clarkových pamětí je válka proti Íránu jen součástí dlouho plánované strategie, která předpokládá násilnou „změnu režimu“ v minimálně sedmi státech Blízkého východu. Clark vzpomíná na dvě návštěvy Pentagonu po útocích v září 2001. Při první z nich, necelé dva týdny po 11. září, mu jistý „vyšší generál“ řekl: „Zaútočíme na Irák. Rozhodnutí už v podstatě padlo.“

O šest týdnů později se Clark do Washingtonu vrátil a téhož generála se otázal, zda se o plánu útoku na Irák ještě uvažuje. Generálova odpověď byla omračující: „Och, je to ještě horší,‘ řekl a vytáhl oběžník. ‚Tohle je papír z úřadu tajemníka obrany (tj. Donalda Rumsfelda), který určuje strategii. Chystáme se zničit sedm zemí.‘ A pak je jmenoval, počínaje Irákem a Sýrií a konče Íránem.“

Clarkova tvrzení z roku 2007 naznačují, že jisté kruhy si válku zvolili už před lety a nezáleží na chování Teheránu. Jejich pravdivost potvrzují současné i historické události. Po Iráku byla zničena Libye, Sýrie a nyní začala válka s Iránem. Vše jde podle plánu. Jen s drobným zpožděním.