Rozpaky nad humanitární pomocí

V souvislosti s nedávnou přírodní pohromou v jižní Asii a následným výzvám médií k humanitární pomoci v této zeměpisné oblasti se nemohu ubránit určité nevoli.

K Asiatům zaujímám trošku schizofrenní postoj: Na jednu stranu je obdivuji pro jejich nespornou pracovitost, na druhou stranu je nesnáším kvůli jejich bestiálnímu zacházení se zvířaty.

Někdo by mohl namítnout, že toto zacházení je způsobeno chudobou většiny Asiatů, kdy na nějaké jednání v rukavičkách prostě není čas a prostředky, zvláště když samotní lidé mají co dělat, aby vůbec přežili. Pak se ale musím ptát, proč přebohatí Japonci rozřezávají na palubách lodí ještě živé velryby, které ulovili pro "vědecké účely". Nebo proč Jihokorejci ubíjejí psy, popř. je vaří zaživa atd.

Ne, v chudobě to není, je to dáno kulturou místních. Tvrzení, že maso chutná lépe, pokud zvíře prošlo před smrtí utrpením, zní pro Evropana naprosto šíleně.

Na místě je ovšem i trochu sebekritiky. Transporty živých zvířat v Evropě, řádění s řetězovými pilami v evropských masokombinátech, nebo taktéž ubíjení tuleních mláďat v Kanadě je zapotřebí také důrazně odsoudit. Nicméně se situací v Asii to nelze srovnávat.

Poměrně často si s hrůzou uvědomuji, že mě více dojímá osud zvířat, než lidí. Reportáž o ubití psa v ČR ve mně zanechá mnohem větší pocit lítosti, než zpráva o autohavárii, kterou nepřežili tři lidé. Možná to bude způsobeno tím, že ti lidé tomu mohli nějakým způsobem zabránit, zatímco pes v tom byl zcela nevinně. Co je to proboha za lidské povahy, které dokážou umlátit psa k smrti. V těchto případech nezbývá než doufat, že při soudních procesech s lidmi obviněnými z týrání zvířat začnou i soudci v ČR vynášet rozsudky s nepodmíněnými tresty.

Dalším důvodem mé narůstající lhostejnosti vůči utrpení lidí může být postupující rozklad společenského řádu.

Neustálé zdůrazňování individualismu, sociopatická prohlášení fanatických pravičáků, že kdo volí altruismus, volí sebevraždu, atd. Na tato prohlášení ovšem slyší spousta lidí a mění se tak postupně chování celé společnosti.

Pokud jde o určitou stádnost ve směřování humanitární pomoci, vyvolávanou médii: Vadí mně spíše současný trend: Když humanitární pomoc, tak jedině v nějaké vzdálené a exotické zemi. Příkladem mohou být adopce na dálku - člověk adoptující černouška v Africe je rázem společensky "in", je mu poskytovaná obrovská publicita. Lidé jsou ve sdělovacích prostředcích vybízeni, aby se připojili k podobným akcím. Zatímco rozvedená žena v sousedním vchodě, neřkuli v azylovém zařízení, která musí sama živit tři děti, tolik pozornosti mecenášů nepřitahuje, je příliš všední.

Důrazně odmítám eventuální námitku o srovnávání nesrovnatelného, té "modelové" rozvedené ženě s dětmi možná nehrozí smrt hlady, ale je naší spoluobčankou, která se nějakým způsobem podílí na chodu naší společnosti.

Jestli je na tom státní rozpočet tak dobře, že může podporovat pochybné akce v zahraničí, mají naši mocní zajisté možnost zajistit také více prostředků pro domácí občany. Tady pochopitelně tak trochu stavím na hlavu myšlenku světoobčanství.

Poznámka vydavatele

Uvítal bych, kdyby někdo napsal (formou samostatného článku) pohled z druhé strany, abychom tady měli názor i protinázor, jak to dělají v BL. Jejich styl se mi v tomhle líbí.