Učitelem v Kanadě

Nedávno jsem se na menší party setkal s mladým Čechem, který studoval pedagogickou školu v Praze. "Slyšel jsem, že jste učil tady v Kanadě," nadhodil na zahájení konverzace, když jsem mu nabídl skleničku. "Četl jsem knížku od českého učitele, jmenovala se Rok na kanadské vesnici, a velice bych rád bych slyšel vaše postřehy, abych je porovnal. Také bych rád věděl, zda by byla možnost někdy tady učit."

Také jsem zmíněnou knížku četl, líbila se mi, ale v první chvíli jsem pocítil nechuť k příliš velké otevřenosti, někdy se to nehodí.

Snad ale zapůsobil český rum, nebo má vrozená neochota k přetvářce, jakkoliv je to nezbytná vlastnost k pohodlnému přežití každé situace tady v Novém světě, anebo to byl snad jen vliv toho zatraceného Jana Husa, to vám nepovím, ale najednou jsem byl ochoten říci mu popravdě, jak to vidím já. Odebrali jsme se oba se skleničkami v ruce do kuchyně, abychom na chvíli unikli Karlu Gottovi a jeho "Oči má sněhem zaváté".

"Učil jsem tady 28 let," začal jsem. "Za ty roky jsem okusil to nejlepší i to nejhorší."

"Co bylo to nejlepší?", zeptal se dychtivě.

"Nejlepší byla asi většina žáků a hráčů, trénoval jsem volejbal, plat, spousta volného času a akademická svoboda."

"Poslední roky před penzí jsem vydělával 75 tisíc dolarů ročně, učil 180 dní v roce, tři 75 minutové "hodiny" denně. Penze se pak počítala následovně: Dvakrát 28 let učení, tedy 56 procent z 75 tisíc. Kvalitu výuky nikdo nekontroluje a tak mnoho mých kolegu přidělovalo vyšší známky. Dětem a rodičům se to líbilo, nikdo si nestěžoval a všechno pěkně procházelo. Maturita neexistuje, závěrečná zkouška je jenom 15 až 20 procent z celého semestru. Přijímací zkoušky na univerzitu se tady nedělají, stačí lepší známkový průměr studenta v posledním roce střední školy."

"Musíte si ale také zvyknout na reformy", pokračoval jsem. "Přibližně každé tři až čtyři roky přijde nějaká reforma. Většinou pocházejí z Kalifornie. Bohužel než se k nám dostanou, jsou už v Kalifornii zavrženy a nahrazeny jinými."

"A dále, než začnete učit, doporučoval bych si přečíst od Benjamina Kurase Jak přežít padouchy. Povinná četba pro všechny adepty učitelského povolání. A také Boneheads and Bastards od kanadského spisovatele Williho Fergusona. Je to nutnost."

"Proč, prosím vás?", zeptal se ten mladý muž s údivem.

"Možná proto, že vypadáte jako chlap."

"Ale já jsem četl v kanadském tisku, že v Kanadě je školství příliš feminizováno."

V tom měl pravdu. Kanadský učitelský magazín Professionally Speaking píše, že vláda bude muset nějakým způsobem podpořit zájem mužů o tuto profesi. Nemají zájem. Proč asi? Uvádějí se tři hlavní důvody: (1) nedostatečné finanční ohodnocení, (2) ztráta společenské prestiže a (3) obavy z obvinění ze sexuálního či fyzického kontaktu a následných vleklých soudní řízení.

V provincii Ontario byla nákladem 45 milionů dolarů zřízena tzv. College of Teachers. Jedna z jejich hlavních funkcí je vyšetřovat každou stížnost na učitele. V měsíci prosinci například řešila College of Teachers tyto stížnosti:

- učitel neposkytl emocionální podporu dítěti, které se během testu rozplakalo,

- učitel se nevhodně dotkl pasu a zadní části těla žákyně během gymnastického tréningu,

- učitel si nechal osmiletou holčičku posadit na klín,

- učitel se údajně choval tak, že by děti mohly mít (ano, mohly mít, nikoliv měly) strach,

- stížnost, že v roce 1969, to si opravdu nevymýšlím, se učitel dotkl žákyně pravítkem a při hře na kytaru na ni (dnes už asi padesátiletou paní), vyzývavě mrkl,

- učitel prý udeřil několik žáků pravítkem a po jednom z nich mrštil zmuchlaný papír.

Vybral jsem jen několik příkladů, pro ilustraci to, myslím, stačí. Každá taková stížnost se musí brát vážně a musí se důkladně prošetřit.

Ptali se nedávno kanadského spisovatele Yana Marttela, zda by kanadské politice neprospělo více žen. Pan Marttel odpověděl, že více žen celý ten politický systém "nepoženští", protože chtějí-li v politice uspět, musejí se chovat více "chlapsky".

Podle mého názoru totéž vysvětlení - jen obráceně - lze použít pro léčbu příliš feminizovaného školství: Více mužů v učitelských sborech vzdělávacímu systému nepomůže. Chtějí-li totiž muži - učitelé přežít, musejí se v tomto systému chovat spíše jako ženy.

A ještě o jednom pokrytectví, když už jsme u toho. Všude se hlásá, že síla Kanady je v její rozmanitosti (diversitě). Ať žije multikulturalismus. Dobře, ale proč tedy učitelé, kteří mají vzdělání z jiné země nemohou sehnat práci? Že by snad mohli mít špatný vliv?

"Hezky jste mi to očernil, ještě něco bych měl vědět?", reagoval ten mladý muž na můj dlouhý monolog.

"Ano. Kdyby se vám snad podařilo tu práci tady v Kanadě opravdu sehnat, nesnažte se příliš vynikat. Kanada miluje průměr. Na průměru není nic špatného, ale Kanada to bere do extrému a jakýkoliv průměr oslavuje. V Kanadě je každý vítěz, i ten co není a nikdy být nemůže. Každý vypadá pěkně, i ti, co jsou oškliví. A pamatujte, daří se vám dobře, i když jste třeba na umření. To totiž ve skutečnosti nikoho nezajímá. Ale na to si zvyknete. Jiná země, jiný mrav."

Chystal jsem se s mladým mužem rozloučit s tím, že je skoro půlnoc, a já musím ráno do práce. Ale pak jsem si uvědomil, že nemusím. Vždyť já jsem po těch 28 letech učitelování na kanadských školách na zaslouženém odpočinku. A ten odpočinek si opravdu zasloužím. A s tou myšlenkou jsem si šel nalít ještě jednoho panáka.