„Přechod“ k novému světovému řádu je pro většinu na Západě nad rámec očekávání

Nová éra znamená konec „staré politiky“: označení „červení proti modrým“ nebo „pravice proti levici“ ztrácí na významu.

Aby bylo jasno, potřeba transformace se v USA teprve začíná uznávat.

Evropští lídři a ti, kdo profitují z finanční globalizace a povýšeně lamentují nad „bouří“, kterou Trump nerozumně rozpoutal na svět, však Trumpovy základní ekonomické teze zesměšňují jako bizarní představy zcela odtržené od ekonomické „reality“.

To je však naprostý nesmysl.

Jak poukazuje řecký ekonom Yanis Varoufakis, realitu západní situace a potřebu transformace jasně vyjádřil již v roce 2005 Paul Volcker, bývalý předseda Federálního rezervního systému.

Přesně tak. A Trump právě ničí světový obchodní systém, aby ho mohl nastavit znovu. Západní liberálové, kteří dnes skřípají zuby a lamentují nad příchodem „trumpovské ekonomiky“, prostě odmítají uznat, že Trump alespoň uznal nejdůležitější americkou realitu – tj. že tento model nemůže pokračovat donekonečna a že dluhem poháněná spotřeba už dávno překročila svou expirační dobu.

Vzpomeňme si, že většina účastníků západního finančního systému nezná celý svůj život nic jiného než Volckerův „pohodlný svět“. Není divu, že mají potíže myslet mimo svou uzavřenou retortu.

To samozřejmě neznamená, že Trumpovo řešení problému bude fungovat. Je možné, že Trumpova specifická forma strukturální rebalancování situaci ještě zhorší.

Nicméně nějaká forma restrukturalizace je zjevně nevyhnutelná. Jinak se jedná o volbu mezi pomalým bankrotem a rychlým a chaotickým bankrotem.

Dolarový globalistický systém zpočátku fungoval dobře – alespoň z pohledu USA. USA exportovaly své výrobní nadkapacity z období po druhé světové válce do nově dolarizované Evropy, která spotřebovávala přebytky. A Evropa také těží z výhod svého makroekonomického prostředí (modely založené na vývozu, garantované americkým trhem).

Současná krize však začala, když se paradigma obrátilo – když USA vstoupily do éry neudržitelných strukturálních rozpočtových deficitů a když finančníkizace vedla Wall Street k vybudování obrácené pyramidy derivátových „aktiv“, spočívající na malém pilíři reálných aktiv.

Samotná skutečnost strukturální nerovnováhy je dost špatná. Ale západní geostrategická krize sahá mnohem hlouběji než jen ke strukturálnímu rozporu mezi vnitřními toky kapitálu a „silným“ dolarem, který vysává srdce amerického výrobního sektoru. Je totiž spjata také s doprovodným kolapsem základních ideologií, na nichž stojí liberální globalismus.

Právě kvůli této hluboké oddanosti ideologii (stejně jako „pohodlí“ poskytovanému systémem Volker) se spustila taková vlna hněvu a otevřeného posměchu vůči Trumpovým plánům „vyrovnání“. Sotva jeden západní ekonom má na jeho adresu dobré slovo – a přesto není nabídnuta žádná přijatelná alternativa. Jejich vášeň namířená proti Trumpovi jen podtrhuje, že západní ekonomická teorie je také v bankrotu.

To znamená, že hlubší geostrategická krize Západu spočívá jak v kolapsu archetypální ideologie, tak v paralýze elitního řádu.

Třicet let Wall Street prodávala fantazii (dluhy nevadí) ... a tato iluze se právě rozpadla.

Ano, někteří chápou, že západní ekonomický model založený na dluzích a hyperfinancování spotřebitelství dosáhl svého konce a že změna je nevyhnutelná. Západ je však do „angloamerického“ ekonomického modelu investován natolik, že ekonomové z větší části zůstávají paralyzováni v pavučině. Neexistuje alternativa (TINA) je heslo dne.

Ideologickým základem amerického ekonomického modelu je především kniha Friedricha von Hayeka Cesta do otroctví, která byla chápána tak, že jakýkoli zásah vlády do řízení ekonomiky je porušením „svobody“ – a rovná se socialismu. A za druhé, po spojení Hayeka s chicagskou školou monetarismu v osobě Miltona Friedmana, který sepsal „americkou verzi“ knihy Cesta do otroctví (která (ironicky) dostala název Kapitalismus a svoboda), byl archetyp stanoven.

Ekonom Philip Pilkington píše, že Hayekova iluze, že trhy jsou rovny „svobodě“ a jsou proto v souladu s hluboce zakořeněným americkým libertariánským proudem, „se rozšířila do té míry, že zcela nasytila veškerou diskusi“:

Zde je tedy zásadní bod: Krize liberálního globalismu není jen otázkou vyvážení selhávající struktury. Nerovnováha je stejně nevyhnutelná, pokud všechny ekonomiky společně a najednou sledují „otevřený“ anglosaský model založený na exportu.

Ne, větším problémem je, že archetypální mýtus o jednotlivcích (a oligarchách), kteří díky skryté ruce tržní magie sledují vlastní maximální užitek, je takový, že v souhrnu budou jejich společné úsilí ku prospěchu celé společnosti (Adam Smith), také selhal.

Ideologie, které se Západ tak houževnatě drží – že lidská motivace je utilitární (a pouze utilitární) – je ve skutečnosti iluzí. Jak poukázali filozofové vědy jako Hans Albert, teorie maximalizace užitku a priori vylučuje mapování reálného světa, čímž se stává neověřitelnou.

Paradoxně je však Trump samozřejmě hlavním představitelem všech utilitárních maximalistů! Je tedy prorokem návratu do éry dobrodružných amerických magnátů devatenáctého století, nebo je stoupencem zásadnějšího přehodnocení?

Zjednodušeně řečeno, Západ nemůže přejít k alternativní ekonomické struktuře (například k „uzavřenému“ modelu vnitřního oběhu) právě proto, že je ideologicky tak silně zakotven v filozofických základech té současné – zpochybňovat tyto kořeny se jeví jako zrada evropských hodnot a základních libertariánských hodnot Ameriky (vycházejících z francouzské revoluce).

Realita je taková, že dnes je západní vize svých údajných athénských „hodnot“ stejně diskreditovaná jako jeho ekonomická teorie ve zbytku světa, stejně jako mezi významnou částí vlastního rozhněvaného a nespokojeného obyvatelstva!

Závěr je tedy následující: Nehledejte u evropských elit žádný koherentní pohled na vznikající světový řád. Jsou v rozkladu a jsou plně zaměstnány snahou zachránit se uprostřed rozpadu západní sféry a strachem z odplaty ze strany svých voličů.

Tato nová éra však také znamená konec „staré politiky“: označení „červení proti modrým“ a „pravice proti levici“ ztrácí na významu. Již se formují nové politické identity a seskupení, i když jejich obrysy ještě nejsou jasně definovány.