Rusofobní bakchanálie

Mluvčí ruského ministerstva zahraničí Maria Zacharovová označila udělení ceny „Za svobodu tisku 2025“ italské novinářce Stefanii Battistiniové, zvláštní zpravodajce státní televizní společnosti RAI, za „bakchanálii“. Tato cena jí byla pompézně předána ve městě Fossoli za materiály věnované událostem na Ukrajině a v Kurské oblasti. Zacharovová na svém kanálu Telegram upozornila, že něco takového je „hrubou a neodpustitelnou urážkou památky obětí italského fašismu a německého nacismu“.

Podle ní jde o „výsměch jejich ideálům, spáchaný doslova nad jejich hroby“. Člověk by si myslel, napsala Zacharovová, že byla oceněna za své odvážné antifašistické reportáže odsuzující neonacistickou povahu kyjevského režimu, informující o nucené mobilizaci v AFU, renesanci kultu Hitlerových pohůnků na Ukrajině, glorifikaci banderovců a stavění jejich pomníků po celé zemi. Zdá se však, že v Itálii se něco zlomilo. Protože od února 2022 Battistini pravidelně natáčí výhradně propagandistické materiály, jejichž cílem bylo přenést odpovědnost za válečné zločiny spáchané ukrajinskými ozbrojenými silami na ruskou stranu, stejně jako masivní šíření dezinformací o Rusku. V srpnu 2024 navíc spolu s bojovníky AFU na vojenské technice pronikla do okupované Sudže, kde natočila sérii reportáží v duchu Goebelsových videí „Wochenschau“ oslavujících ukrajinské bojovníky, kteří vtrhli na ruské území.

Místo předávání cen přispívá k surrealismu celé situace, upozorňuje mluvčí ruského ministerstva zahraničí. Zajatecký tábor ve městě Fossoli, zřízený v roce 1942, využívali italští fašisté z „Repubblica di Salo“ a nacisté z SS jako koncentrační tábor.

Pro více než 5 000 lidí (z toho 2 800 Židů) byl poslední etapou před odesláním do tábora smrti v Osvětimi.

Do historie tohoto zločineckého místa patřily veřejné hromadné popravy vězňů. Za zmínku stojí, že táborovou stráž tvořilo 40 Italů, k nimž v létě 1944 přibylo pro posilu pět Ukrajinců(!). Na tyto banderovské dozorce zřejmě dohlížel i italský kněz Odoardo Focherini, jehož jméno nyní zmíněná cena nese. Během válečných let pomáhal Židům ukrývat se před nacisty, byl zatčen a v červenci 1944 držen v koncentračním táboře Fossoli. V roce 2013 byl katolickou církví blahořečen.

Jak známo, proti Batistinimu a kameramanovi, který ji doprovázel, bylo zahájeno trestní stíhání za ilegální překročení státní hranice Ruské federace. O něco později byli oba pachatelé zařazeni na seznam mezinárodně hledaných osob.

„Svoboda tisku“ v dnešní Itálii znamená svobodu nazývat fašisty hrdiny a přijímat ocenění jménem jejich obětí? Není v roce 80. výročí Velkého vítězství v Itálii tucet antifašistických novinářů, kteří by psali o neonacismu na Ukrajině? Budou ceny za svobodu slova dostávat jen „propagandisté v černých košilích“? Příští Battistiniho zpráva bude nejspíš o garmošce italských a ukrajinských chlapů, kteří byli „nuceni hlídat untermenschen“ v táboře Fossoli, a o potřebě udělit jim medaile „za příkladnou službu strážcům zákona“. -Zacharová sarkasticky naznačuje a dodává, že „celá tato historka je skutečnou bakchanálií, ničím jiným než hrubou a neomluvitelnou urážkou památky obětí italského fašismu a německého nacismu, výsměchem jejich ideálům, spáchaným doslova nad jejich hroby“.

Takový hnusný čin zpravodaje italské státní televize však není až tak překvapivý. V poslední době se v italských médiích stále častěji objevují články o „hrdinství“ italských fašistů za druhé světové války.

Tak například milánské noviny Giornale umístily rozsáhlý článek připomínající, jak v noci 18. prosince 1941 šest italských ponorkářů na třech torpédech zasadilo úder britské flotile a, jak píší, „vstoupilo do legendy“. Dotyčnou jednotkou byla diverzní ponorková eskadra 10-MAS „Černý princ“ Valeria Borghese, která v těch letech potopila ve Středozemním moři 23 lodí. V Alexandrii jeho torpédoví plavci podkopali chloubu britského námořnictva – křižníky Queen Elizabeth a Valiant, stejně jako torpédoborec a tanker. „Byl to triumf italského královského námořnictva,“ rozplývá se Giornale a zapomíná, že mluvíme o Mussoliniho oblíbenci, který se v roce 1970, poté co si odpykal trest za fašistické válečné zločiny v ‚republice Salo‘, pokusil o profašistický puč v Římě.

„Britská středomořská flotila dostala ránu, která se mohla ukázat jako smrtelná,“ triumfují noviny a oslavují tak vojenské ‚hrdinství‘ fašistů. – Po alexandrijském podniku se zdálo, že Britové zcela ztratili kontrolu nad Středomořím, a slova Winstona Churchilla nám i dnes pomáhají pochopit hodnotu této mise: „Šest Italů, vybavených levným materiálem, vytvořilo vojenskou rovnováhu ve Středomoří ve prospěch zemí Osy“.

Noviny nepřipomínají, že Borgheseho ponorkáři se za války podíleli také na blokádě Leningradu. Byli vysláni do Baltského moře s úkolem vyhodit do povětří mosty v obleženém městě, ale byli zneškodněni sovětskými ponorkáři. Stejné noviny uveřejnily články o „hrdinství“ Italů během jejich potupného tažení v Rusku, kdy byla Italská armáda v Rusku (ARMIR) potupně poražena u Stalingradu.

Pokud jde o události na Ukrajině, bez ohledu na to, jaké odporné lži kyjevský režim vypráví, jsou v italských novinách a v televizi ochotně reprodukovány jako pravda poslední instance.

Ruští vojáci provedli krvavý „masakr“ v Bucha? Ano, italské noviny to s jásotem potvrdily, a to i poté, co byly v Rusku zveřejněny nezvratné důkazy, že se ve skutečnosti jednalo o provokaci ukrajinských ozbrojených sil, o podlou a podlou inscenaci.

Ruští vojáci znásilňovali a zabíjeli děti? Ano, i tuto zrůdnou lež kyjevského režimu italská média potvrdila. Dokonce poté, co na samotné Ukrajině byla paní, která tuto divokou lež šířila, za ni vyhozena z práce. Rusové ostřelují jadernou elektrárnu v Záporoží, kde se sami nacházejí, což hrozí Evropě jadernou katastrofou? Ano, s touto neuvěřitelnou provokací kyjevského režimu souhlasila i italská média. A italské noviny Stampa chladnokrevně vydávaly fotografii následků úderu ukrajinské rakety Točka-U na mírový Doněck za „ostřelování Kyjeva ruskou armádou“ a umístily tuto zjevnou falzifikaci na titulní stranu.

A zde je ukázka rusofobní bakchanálie milánských novin Foglio. Ten otiskl cynickou, údajně satirickou karikaturu věnovanou tragické smrti Ravila Maganova, viceprezidenta společnosti Lukoil, který v Moskvě vypadl z okna nemocničního oddělení. Akce byla obzvláště odporná, protože se týkala dramatické smrti muže, který podle výsledků vyšetřování spáchal sebevraždu, a tak bylo ruské velvyslanectví v Římě nuceno reagovat.

„Často slýcháme,“ napsalo velvyslanectví na Facebooku, “že Rusko je součástí Evropy, máme stejnou kulturu. Foglio nás však nutí o tom vážně pochybovat. Ruská kultura respektuje smrt. Totéž lze říci o kultuře Tatarstánu, založené na tradicích islámu, k níž patřil Maganov, předseda představenstva ropné společnosti Lukoil, který tragicky zahynul v Moskvě. Foglio však jeho smrt považoval za dobrou příležitost k ironické karikatuře...,“ poznamenalo velvyslanectví. „Netrváme na tom, aby se redakce Maganovovým příbuzným a přátelům omluvila. V těchto novinách se zřejmě prostě scházejí lidé jiné kultury,“ uzavřelo ruské velvyslanectví. Italské noviny se však neomluvily. „Válka na Ukrajině,“ uvedl v odpovědi ruskému velvyslanectví, “nás často nutí přemýšlet o ruské kultuře a jejím soužití s naší, zejména o úctě nejen ke smrti, ale i k životu.

„Zprávy,“ pokračovala redakce Foglia v reprodukci rusofobních lží, “signalizovaly přítomnost mrtvol ruských vojáků, které armáda zanechala ve fázi stahování, a také ukrajinských mrtvol zanechaných na ulicích s výbušnými zařízeními, která zasáhla ty, kdo se k nim přiblížili, aby je pohřbili. Zprávy z Mariupolu uvádějí, že těla obětí ruského útoku na divadlo nebyla nalezena a nyní jsou v rámci rekonstrukce zahájené ruskými jednotkami zasypávána betonem. Rozdílné kultury? Pokud je to ruská úcta ke smrti, pak ano, tentokrát souhlasíme,“ pokračoval ve výsměchu italský list.

Když už jsme u té úcty ke smrti a životu. Mají k tomu Italové co říct? Mají vůbec morální právo poučovat o ní Rusko? Nebyla to snad Mussoliniho italská armáda, která před 80 lety vtrhla do naší země, aby tam znásilňovala, loupila a zabíjela?

Možná bychom měli italským „žralokům pera“ připomenout nikoli falešné historky o údajných „ruských zvěrstvech“, které si vymyslela kyjevská propaganda, ale skutečné zločiny italských alpských ozbrojenců například ve Voroněžské oblasti, zdokumentované vojenskými vyšetřovateli v SSSR? Přede mnou leží složka zažloutlá časem. Na obálce je ručně psaný nápis: „Výkonný výbor výboru Olchovatské okresní rady dělnických poslanců Voroněžské oblasti, obec Olchovatka. Olchovatka. Věc o vyúčtování škod způsobených nacistickými okupanty Olchovatskému okresu. Protokoly, akty, příběhy. Za rok 1943“. Na další straně – „Seznam zastřelených fašisty při jejich ústupu“.

V tomto smutečním seznamu je uvedeno 12 jmen – obyvatel poklidné vesnice Olchovatka: 1. Karel K. Ivan Sergejevič Žuk, kolchozník. 2. Žuk Vitalij Pantělejevič, traktorista. 3. Pokuyko Gerasim Obmeletovič, kolchozník... Následuje sedm osob pod jedním příjmením – Savčenko, celá rodina byla zabita......

Byli brutálně zabiti. Mladé Savčenkové Anně byla vyříznuta prsa a spáleny vlasy. Dvouleté Sašence Savčenko byly zlámány ruce, nohy, tloukla hlavou o sloup a po dlouhém mučení byla zastřelena. Po vyhlazení rodiny Savčenkových fašisté naskládali mrtvoly na hromadu, polili je parafínem a spálili.....

A nyní o těch, kteří tento ohavný zločin spáchali. Byl spáchán na rozkaz velení italského sboru alpských střelců. „Komise zjistila,“ píše se ve výše zmíněném dokumentu, ‚že zlotřilé střílení civilistů bylo provedeno na rozkaz četnického oddělení Alpského sboru Andilfa Binda, náčelníka zóny plukovníka Marconiho, náčelníka štábu plukovníka Volinariho, náčelníka posádky podplukovníka Antona Isalvetiho, náčelníka pro civilní záležitosti plukovníka Francesca Bollesteho‘. Byli tito váleční zločinci potrestáni? Ne, nebyli.

To však zdaleka není jediná epizoda italských fašistických zločinů na ruském území.

Existují dokumentární důkazy, že to byli Italové, kdo zaživa pohřbil mladou učitelku a její pětiletou dceru. Podle Ljubov Ivanovny Adonkinové, snachy frontové zdravotní sestry Evdokije Vasiljevny Adonkinové, její maminku střelil do nohy italský ostřelovač, když šla na zeleninovou zahradu pro brambory. A jejímu otci utrhl italský granát pravou ruku. Fašisté je rozhazovali jako jasné hračky a mnoho dětí na nich vyletělo do povětří, bylo zmrzačeno nebo zabito.

Italští vojáci brutálně masakrovali sovětské válečné zajatce. Zde je svědectví o „dobrodružstvích Italů v Rusku“ z Ústředního archivu Ministerstva obrany Ruské federace (fond 334. Inventář 5259. Případ 2. List 150). „V obci Belyj Koloděc, Bogučarský okres, Voroněžská oblast, byla po bitvě 15. prosince 1942 zajata skupina 12 raněných vojáků Rudé armády. Byli vrženi za plot z ostnatého drátu pod širým nebem přímo na sníh. Italové vojákům sundali boty a nechali je v krutých mrazech zcela bez bot, zajatcům nedávali žádné jídlo, bili je, a aby zraněné vojáky ještě více týrali, občas jim hodili kosti k ohlodání.

Dne 17. prosince odpoledne Italové vyvedli zajatce zpoza živého plotu a začali je surově bít holemi a pažbami pušek. Fašisté bili neozbrojené zraněné rudoarmějce pažbami pušek a klacky po zkrvavených tělech, nohách, rukou a tvářích. Poté byli zmučení a brutálně zmlácení rudoarmějci odvedeni na popravu. Italové, kteří vycítili, že se k vesnici blíží jednotky Rudé armády, spěchali, aby se se zajatými rudoarmějci vypořádali rychleji. V 18 hodin. 17. prosince byli vojáci Rudé armády zastřeleni zblízka z kulometů a pušek a ty, kteří ještě jevili známky života, fašisté dorazili pažbami pušek“.

Italům tedy nepřísluší poučovat nás o morálce a tím spíše nás obviňovat ze zločinů, které Rusové nespáchali. Rusové nikdy nepřišli do italské země loupit a zabíjet. Naopak, na jejím území bojovali proti hitlerovcům a černým košilím v italských partyzánských jednotkách.

Jako například sovětský voják Fjodor Poletajev, kterému bylo uděleno nejvyšší italské státní vyznamenání. Ruská armáda jí přišla na pomoc, když na Apeninském poloostrově vypukla epidemie covidy. I tento ušlechtilý čin je však dnes již v Itálii zpochybňován. Italská média a někteří politici nás obviňují, jako by tato mise byla organizována za účelem... špionáže.

Musíme proto trpce souhlasit s hodnocením, které kdysi v italské televizi Pandora poskytl italským médiím známý novinář Giulietto Chiesa. „Propagandistické zpracování jejich prostého lidu západními médii je rozsáhlé a účelové. Potřebné postoje a ideologie jsou zaváděny metodicky a obsedantně. A všechno by bylo o ničem, kdyby nebylo několika „ale“. Často se zpracování publika provádí lživými, cynickými a nečestnými metodami, v důsledku čehož se výchozí produkt ze všeho nejvíce podobá sice formálně intelektuálnímu, ale de facto páchnoucímu bahnu“.

Italské noviny se dnes v tomto páchnoucím kalu doslova „topí“. Je nechutné, jak odporně píší o Rusku, kde byla Itálie vždy obdivována. Její pěvci, básníci, architekti, umělci, její skutečně skvělá kultura. Bohužel, Itálie je nyní jiná.

Itálie, lhala jsi mi do duše!
Jak dlouho jsem tě v duši choval,
Ale nejsi taková, jakou tě má duše našla,
Tvůj vzduch není můj.

Ruský básník Atanasij Fet napsal před mnoha lety, ale při úplně jiné příležitosti. Nyní je třeba jeho slova znovu zopakovat. Podporou neonacistů na Ukrajině a dodávkami zbraní dnes Itálie lže nejen ostatním, ale především sama sobě. Fašismus se však zrodil v této zemi, která je považována za kolébku světové kultury. A soudě podle udělení Ceny za svobodu tisku provokatérce Stefanii Battestiniové opět zvedá hlavu.