Západoevropané zbaveni obrany

Případné odstoupení Spojených států z jejich výsadního postavení v NATO, i kdyby z Severoatlantické aliance nevystoupily, ponechává politický Západ sám sobě. Jak zajistit mír na kontinentu?

Projekt evropské obrany, který vypracovali François Mitterrand a Jacques Chirac, neumožňuje bránit evropský prostor, ale pouze poskytnout EU prostředky k zásahu v případě masakru v zahraničí. Plány Emmanuela Macrona a Keira Starmera odpovídají potřebám jejich zemí, ale v žádném případě ne potřebám kontinentu.

A čas se krátí, protože hrozí konflikty na severní Ukrajině, v Moldavsku a Bosně a Hercegovině.

Na mnoha jednáních, která se konala v Paříži, Londýně a Bruselu o budoucnosti obrany na politickém Západě, se počítalo s částečným nebo úplným vystoupením Spojených států z NATO. Ukrajinská otázka byla pouhou záminkou, která zajímala jen několik účastníků.

Co znamená „vystoupení USA“?

Donald Trump během svého prvního funkčního období předpokládal úplné vystoupení Spojených států z NATO. Nakonec pouze vyzval členské státy, aby zvýšily své rozpočty na obranu na 3 % HDP. Choval se jako Jackson a chtěl nahradit válku obchodem.

Tehdy se tato otázka posuzovala pouze z hlediska finančních příspěvků jednotlivých členů. Ačkoli příspěvky jednotlivých členů do Atlantické aliance nejsou jasné, Pentagon poskytuje 16 % ročního rozpočtu a mnoho služeb, které mohou nabídnout pouze jeho armády. Aby nemusel platit svůj podíl, prohlásil francouzský prezident Emmanuel Macron, že NATO je „mozkově mrtvé“. [1].

Současná situace je radikálně odlišná. Prezident Donald Trump musí okamžitě snížit výdaje: jeho země nashromáždila závratný dluh a zbankrotovala by, kdyby věřitelé požadovali jeho splacení. Před čtrnácti dny jsem vysvětlil, že „Donald Trump se snaží zvládnout možný ekonomický kolaps ‚amerického impéria‘ Joea Bidena stejným způsobem, jakým se Jurij Andropov, Konstantin Černěnko a Michail Gorbačov snažili zvládnout kolaps ‚sovětského impéria‘ Leonida Brežněva“. [2].

Takže stejně jako Gorbačov s Varšavskou smlouvou Trump nevystoupí z NATO, ale přestane ho platit. V praxi to znamená, že nevystoupí ze Severoatlantické aliance, zatímco vystoupení z její organizace, NATO, znamená vzdát se velení nad ní. Od svého vzniku je NATO vedeno „vrchním velitelem spojeneckých sil v Evropě“ (SACEUR), který musí být Američan. Nyní je to generál Christopher G. Cavoli, který tuto roli spojuje s funkcí velitele amerických sil v Evropě.

Právě této variantě se prezident Trump 13. března, kdy přijal v Bílém domě generálního tajemníka NATO Marka Rutteho, zřejmě přiklonil: Spojené státy by se staly jen další složkou Aliance, na stejné úrovni jako například Lucembursko.

Bez značných zpravodajských a přepravních zdrojů Spojených států by NATO již nemělo žádnou projekční schopnost. Zredukovalo by se na soubor malých armád, z nichž každá by nebyla schopna pohybu mimo území svého státu.

Co znamená „evropská obrana“?

Během studené války plánovaly Velká Británie a Spojené státy, které tehdy společně vedly Alianci, koordinovat západoevropské spojence tak, aby mohli být vysláni do bojů v Koreji. Bylo to „Evropské obranné společenství“ (EDC), které spojenými silami francouzských vlastenců, gaullistů a komunistů způsobilo v roce 1954 krach. Když se to nepodařilo, vytvořili Anglosasové „Západoevropskou unii“ (ZEU), jejímž úkolem bylo především organizovat přezbrojení Německa.

Po sjednocení Německa v roce 1991 se Maastrichtskou smlouvou Evropská hospodářská společenství změnila v Evropskou unii. Nyní mají „společnou zahraniční a bezpečnostní politiku“ (SZBP). Nicméně v době, kdy byl vytvořen Eurocorps, Německo během jugoslávských válek podporovalo Chorvatsko, zatímco Francie Srbsko. Přesto v prosinci 1998 na summitu v Saint-Malo Velká Británie přijala myšlenku evropské obrany nezávislé na NATO. O několik dní později Evropané rozšířili SZBP o „společnou evropskou bezpečnostní a obrannou politiku“ (CESDP), kterou byl pověřen bývalý generální tajemník NATO Javier Solana. EU je nyní připravena organizovat mírové operace z vlastní iniciativy.

V roce 2003, na konci druhé konžské války v Ituri, kdy se vzájemně zabíjely znepřátelené milice Lendu a Hema, vydal generální tajemník OSN Kofi Annan výzvu, na kterou Evropská unie reagovala. Jednalo se o operaci Artemis: zúčastnilo se jí více než 2 000 mužů z 18 zemí. Čtyři pětiny sil tvořili Francouzi.

V návaznosti na tuto operaci Francie, Spojené království a Německo navrhly vytvoření Evropské obranné agentury (EDA), která by byla zodpovědná za rozvoj vojenských schopností, výzkum a vyzbrojování. V návaznosti na tento impuls byla v roce 2009 Lisabonskou smlouvou vytvořena Evropská služba pro vnější činnost (ESVČ), která je odpovědná za řízení civilních a vojenských kapacit EU pro reakci na krize. V roce 2015, po útocích v Bataclanu a Saint-Denis, které sponzorovalo Turecko [3], se Francie odvolala na ustanovení EU o vzájemné obraně (čl. 42 odst. 7 Lisabonské smlouvy).

V roce 2016, kdy Spojené království vystoupilo z EU, navrhla Federica Mogheriniová, vysoká představitelka EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, „Globální strategii EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku“ (EUFSP).

V roce 2017 byla aktivována stálá strukturovaná spolupráce (PSC), která byla stanovena v Lisabonské smlouvě. Jejím cílem je sdružit „tvrdé jádro“ států kolem inkluzivních a ambiciózních projektů a doplnit tak společné akce. Současně byl zřízen Evropský obranný fond, který má pomoci tuto posílenou spolupráci financovat.

S válkou na Ukrajině, kde se EU postavila na stranu ukrajinských „integrálních nacionalistů“ proti Rusku, se situace urychlila: Brusel mobilizuje desítky miliard eur na výrobu zbraní a jejich předání Ukrajině. Zároveň NATO koordinuje evropské armády kolem bojiště, aby shromažďovaly vojenské informace a pomáhaly ukrajinské armádě. Tato symbióza byla náhle zpochybněna znovuzvolením prezidenta Donalda Trumpa.

Jaké možnosti mají západoevropané?

Když se některým Evropanům (především Francii, Německu a Dánsku, nikoli však pobaltským státům, Polsku nebo Rumunsku) ukázalo, že Spojené státy poté, co opustily ukrajinské „integrální nacionalisty“, hodlají uzavřít s Ruskem separátní mírovou dohodu, zůstali Západoevropané (tj. se Spojeným královstvím, které není členem EU, a bez Ruska) odkázáni sami na sebe.

Na různých improvizovaných schůzkách v Paříži, Londýně a Bruselu vznikl plán, jak zabránit chaosu, který by náhlé stažení amerických vojsk z Evropy nevyhnutelně vyvolalo. Všichni účastníci se shodli na tom, že (1) potřebují získat zbraně, které v současnosti nemají, a (2) potřebují vycvičit nové vojáky. Takový plán by přinesl ovoce až za 5 až 10 let [4].

Prozatím západoevropané víceméně všichni považují Rusko za nebezpečného potenciálního nepřítele. Ve skutečnosti za současného stavu věcí nehrozí, že by Rusko napadlo své sousedy. Moskva nikdy nenapadla Ukrajinu, pouze provedla „speciální vojenskou operaci“ proti „tvrdým nacionalistům“, a to na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 2202. Na druhou stranu, pokud válka na Ukrajině skončí, existuje reálné riziko, že Polsko napadne východní Halič, Rumunsko napadne Moldavsko a především Republika Srbská se oddělí od Bosny a Hercegoviny a stane se součástí Srbska [5].

Otázka, kdo povede „koalici ochotných“ na obranu Ukrajiny proti Rusku, je proto obzvláště obtížně řešitelná. Paříž a Londýn spolu soupeří vzhledem k tomu, že Francie a Spojené království jsou jedinými dvěma jadernými mocnostmi v této skupině. Atomová bomba je k ničemu někomu, kdo nemá věrohodnou konvenční obranu. Výhoda, kterou Paříž a Londýn předkládají, tedy neexistuje ani pro ně, ani pro jejich spojence.

Rumunsko již dalo jasně najevo, že francouzský jaderný deštník nepotřebuje (z čehož vyplývá, že se stále spoléháme na Spojené státy) [6]. Pokud jde o Londýn, velká část ministerstva zahraničí je přesvědčena, že nemá smysl vypracovávat plány do budoucna a že by bylo lepší zaměřit se na spojenectví s Čínou a čelit tak Rusku.

Z historického hlediska je Evropská komise vzdáleným dědicem Vysokého úřadu Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO). Její předsedkyně Ursula von der Leyenová jako taková pokračuje v politice svého předchůdce Waltera Hallsteina. Tento vysoce postavený evropský úředník byl ve 30. letech 20. století právníkem, který pro kancléře Adolfa Hitlera vypracoval projekt Neuordnung Europas (Nový evropský řád). Paní von der Leyenová proto usiluje o vytvoření evropské armády na obranu E;U. Tato vize má však ještě menší šanci na uskutečnění než vize prezidenta Emmanuela Macrona a premiéra Keira Starmera, pokud nelze vytvořit NATO... bez jeho zdrojů.

Odkazy

[1] «Emmanuel Macron warns Europe: NATO is becoming brain-dead»,The Economist, November 7th, 2019.

[2] «Donald Trump gère-t-il le possible effondrement de «l’empire américain»?», par Thierry Meyssan, Réseau Voltaire, 11 mars 2025.

[3] «L’inavouable projet d’un pseudo-Kurdistan», par Thierry Meyssan,Réseau Voltaire, 7 décembre 2015. «Erdoğan menace l’Union européenne», par Recep Tayyip Erdoğan ,Réseau Voltaire, 18 mars 2016. «La Turquie revendique le bain de sang de Bruxelles», par Savvas Kalèndéridès , Traduction Christian Haccuria,Réseau Voltaire, 24 mars 2016. «Mohammed Abrini est un informateur des Britanniques»,Réseau Voltaire, 28 juin 2016.

[4] «European military powers work on 5-10 year plan to replace US in Nato», Henry Foy & Ben Hall,Financial Times, March 20, 2025.

[5] «La position de la Republika Srpska sur la crise constitutionnelle actuelle en Bosnie-Herzégovine», par Željka Cvijanović,Réseau Voltaire, 6 mars 2025.

[6] «Romania does not need France’s nuclear umbrella — adviser to acting president»,Tass, March 17, 2025.