Zeď nářků: Římská relikvie, nikoli pozůstatek chrámu

Jedním z nejhlouběji zakořeněných mýtů v biblické archeologii je přesvědčení, že Zeď nářků (HaKotel HaMa'aravi), která se nachází v jeruzalémském Starém Městě, je dochovaným pozůstatkem buď Šalamounova Prvního chrámu, nebo Herodova Druhého chrámu. Toto tvrzení se opakuje tak často, že je považováno za nezpochybnitelný fakt. Historické, archeologické a textové důkazy však tomuto vyprávění zcela odporují – podkopávají tak samotný základ sionistických nároků na výlučné židovské vlastnictví tohoto místa.

Původ Zdi nářků: Římská pevnost, nikoliv židovský chrám

Na rozdíl od všeobecného přesvědčení není takzvaná Zeď nářků pozůstatkem Druhého chrámu, ale téměř jistě součástí římské pevnosti Antonia, která byla postavena jako sídlo okupační X. římské legie, jež kontrolovala Jeruzalém.

1. Zeď nářků neodpovídá poloze Chrámu

Biblické popisy Šalamounova chrámu a pozdějšího Herodova rozšíření Druhého chrámu jej umisťují na zcela jiné místo:

• Josefovy zprávy a další historické prameny popisují, že Chrám se nacházel na vyšším místě než stávající Zeď nářků.
• V oblasti pramene Gihon, nikoliv na současné Chrámové hoře, se nacházejí archeologické vrstvy naznačující dřívější hebrejské bohoslužby, což posiluje myšlenku, že skutečné místo hebrejského chrámu se nachází jinde.
• Moderní stavba „Chrámové hory“ se v raných hebrejských náboženských textech vůbec nevyskytuje – žádný definitivní hebrejský zdroj neoznačuje Zeď nářků jako pozůstatek Chrámu před moderní dobou.

2. Struktura Zdi nářků připomíná římské pevnosti, nikoli židovské chrámy

• Masivní kamenné kvádry herodského typu použité ve zdi nejsou v hebrejské architektuře ojedinělé; odpovídají římským vojenským stavebním technikám používaným v jiných římských posádkách po celé říši.
• Uspořádání stavby více odpovídá římským pevnostem, zejména pevnosti Antonia, kterou nechal postavit sám Herodes, aby sloužila římskému vojsku.
• Stejnou konstrukci mají i další opěrné zdi a stavby postavené Římany v tomto období v Jeruzalémě, avšak pouze Zeď nářků byla svévolně prohlášena za pozůstatek Chrámu.

3. Rané hebrejské náboženské texty se o Zdi nářků nikdy nezmiňují jako o svatém místě

• Talmud (sestavený po zničení Druhého chrámu v roce 70 n. l.) se nikdy nezmiňuje o Zdi nářků jako o místě hebrejského kultu.
• Namísto toho hebrejské texty oplakávají ztrátu celého Chrámu, aniž by se zmiňovaly o zachovalé části.
• Pokud by Zeď nářků byla posvátnou památkou Chrámu, zmiňovali by se o ní raní hebrejští historikové, náboženští vůdci a dokonce i poutníci – přesto je o ní až do moderní doby úplné ticho.

Vynález mýtu o Zdi nářků

Pokud Zeď nářků není součástí hebrejského Chrámu, jak se stala nejposvátnějším hebrejským místem? Odpověď spočívá v politické nutnosti, koloniální manipulaci a sionistické tvorbě mýtů – nikoliv v historii.

1. Zeď nářků byla za islámské nadvlády nevýznamným modlitebním místem

• Za osmanské a dřívější islámské nadvlády se Židé směli modlit na různých místech Jeruzaléma, včetně Olivové hory, ale Zeď nářků nikdy nebyla ústředním místem židovských bohoslužeb.
• Západní zeď byla muslimy ve skutečnosti označována jako Zeď nářků, která je v islámské tradici spojována s noční cestou proroka Mohameda.
• Židovským komunitám nebylo bráněno modlit se u zdi, ale nikdy ji nepovažovaly za „nejsvětější místo“ judaismu, a to až do mnohem pozdější doby.

2. Britský kolonialismus a znovuobjevení Kotle

• V období britského mandátu (1917-1948) sionističtí vůdci agresivně přepisovali historii, aby vytvořili židovský nárok na Jeruzalém.
• Židovská nacionalistická hnutí financovaná evropskými sionisty překřtila Zeď nářků na poslední zbytek Chrámu, přestože pro to zcela chyběly důkazy.
• Britští představitelé podporovali a legitimizovali sionistické překrucování historie, aby usnadnili židovské osídlení v Palestině a připravili půdu pro pozdější izraelskou okupaci Jeruzaléma.

3. Zničení marocké čtvrti v roce 1967

• Když se Izrael v roce 1967 zmocnil východního Jeruzaléma, první akcí izraelských úřadů byla úplná demolice Marocké čtvrti, staleté palestinské čtvrti.
• Přes 135 domů bylo přes noc srovnáno se zemí a palestinské rodiny byly vysídleny, aby vzniklo velké otevřené náměstí před Zdí nářků, které existuje dodnes.
• Tento akt etnické čistky zajistil, že se Zeď nářků promění v politicko-nacionalistický symbol, a nikoli ve sporné historické místo.

Zeď nářků jako politická zbraň

Překřtěním Zdi nářků na nejposvátnější místo judaismu vytvořili sionisté mocný nacionalistický symbol, který plní několik strategických funkcí:

1. ospravedlnění okupace Jeruzaléma

• Mýtus Zdi nářků je ústředním pilířem izraelských nároků na Staré město a Chrámovou horu.
• Jejím falešným zobrazováním jako posvátné židovské relikvie Izrael ospravedlňuje popírání palestinské svrchovanosti nad Jeruzalémem.

2. Vymazávání palestinského a islámského dědictví

• Zničení marocké čtvrti a přejmenování islámských náboženských míst na židovská svatá místa slouží k vymazání staletí palestinské historie.
• Mešita Al-Aksá a Skalní dóm jsou neustále ohrožovány sionistickými skupinami, které se je snaží nahradit „třetím chrámem“ založeným na těchto vykonstruovaných mýtech.

3. Militarizace náboženské identity

• Izraelská armáda využívá Zeď nářků k nacionalistickým obřadům, čímž posiluje představu, že Izrael vede neustálou náboženskou válku proti muslimům a Palestincům.
• Vojáci IDF skládají u Zdi nářků přísahu, čímž se historicky bezvýznamné místo mění v militarizovaný symbol židovské nadvlády.

Skutečnost: Zeď nářků je římská stavba, ne pozůstatek chrámu.

Zeď nářků není posledním pozůstatkem hebrejského Chrámu – je to poslední pozůstatek římské okupace.

• Postavili ji Římané pro Římany – nikoli hebrejští stavitelé chrámu.
• Až do 20. století nebyla nikdy považována za významné hebrejské náboženské místo.
• Jeho mýtický status byl záměrně vytvořen na podporu novodobých sionistických územních nároků.

Skutečnost, že miliony lidí stále věří tomuto historickému podvodu, svědčí o síle propagandy – nikoliv o historické pravdě.

Zničení mýtu o Zdi nářků a znovuzískání historické integrity

Zeď nářků je jedním z nejúspěšnějších historických výmyslů v moderní politice. Je příkladem toho, jak byla biblická archeologie využívána nikoli jako věda, ale jako politická zbraň k ospravedlnění etnických čistek, vojenské okupace a náboženského supremacismu.

Abychom odhalili pravdu, musíme:

1. Přiznat římský původ Zdi nářků a odmítnout její falešné spojení s hebrejským Chrámem.
2. Obnovit potlačené palestinské, islámské a předsionistické dějiny, které byly vymazány, aby vyhovovaly izraelské nacionalistické agendě.
3. Zpochybnit ozbrojování archeologie a zajistit, aby historie nebyla přepisována tak, aby sloužila koloniální expanzi.

Historie není nástrojem okupace – pokud to nedovolíme. Dokud nebude biblická archeologie osvobozena od ideologické kontroly, zůstane nástrojem imperialismu, historického překrucování a politického podvodu.