Politické řešení největšího (geopolitického) showmana „naruby“

Putin tento týden naznačil, že konflikt na Ukrajině by mohl skončit během několika týdnů, takže Trump nemusí čekat dlouho.

Jak dokázat nemožné? Amerika je instinktivně expanzivní mocností, která potřebuje nová pole k dobytí; nové finanční horizonty k ovládnutí a využití. Spojené státy jsou na to stavěné. Vždycky byla.

Ale – pokud jste Trump, chcete se stáhnout z válek na periferii impéria, ale přesto chcete také, nahodit zářivý obraz svalnaté Ameriky, která expanduje a vede globální politiku a finance – jak to udělat?

No, prezident Trump – jako vždy showman – má řešení. Opovrhnout dnes již zdiskreditovanou intelektuální ideologií svalnaté americké globální hegemonie; raději navrhnout, že tyto dřívější „věčné války“ ve skutečnosti nikdy neměly být „našimi válkami“; a jak navrhl Alon Mizrahi, pustit se do opětovné kolonizace toho, co již kolonizováno bylo: a samozřejmě také Evropu.

Amerika tak bude větší; Trump bude jednat s rozhodnou muskulaturou (tj. jako v Kolumbii); udělá velkou „show“, ale zároveň zmenší hlavní bezpečnostní zájem USA tak, aby se soustředil na západní polokouli. Jak Trump neustále poznamenává, Američané žijí na „západní polokouli“, nikoli na Blízkém východě nebo jinde.

Trump se tak pokouší odpoutat od americké expanzivní válečné periferie – „vnějšku“ – a prohlásit, že „vnitřek“ (tj. sféra západní polokoule), se zvětšil a je nepochybně americký. A to je to, na čem záleží.

Je to velký posun, který má však tu výhodu, že jej mnozí Američané začínají uznávat jako přesnější odraz skutečnosti. Americký instinkt zůstává expanzivní (to se nemění), ale mnoho Američanů prosazuje zaměření na americké domácí potřeby a na své „blízké okolí“.

Mizrahi nazývá toto přizpůsobení se „sebe-kanibalizací“: Evropa je součástí západní zájmové sféry. „Evropa“ se totiž považuje za svého předchůdce, přesto se Trumpův tým pustil do její rekolonizace – byť v trumpovském duchu.

Robert Cooper, vysoce postavený britský diplomat vyslaný do Bruselu, v roce 2002 proslul termínem liberální imperialismus jako nový účel Evropy. Měl to být imperialismus měkké síly. Přesto se Cooper stále nemohl zcela zbavit evropského „starého imperiálního orientalismu“ a napsal:

„Výzvou pro postmoderní svět je zvyknout si na myšlenku dvojích standardů. Mezi sebou fungujeme na základě zákonů a otevřené kooperativní bezpečnosti. Při jednání se staromódnějšími typy států mimo postmoderní evropský kontinent se však musíme vrátit k drsnějším metodám dřívější doby – síle, preventivnímu útoku, lsti, čemukoli, co je nezbytné k jednání s těmi, kdo stále žijí ve světě devatenáctého století, kdy každý stát je sám za sebe. Mezi sebou však dodržujeme zákony: Když však operujeme v džungli, musíme používat i zákony džungle“.

Cooperův pohled na svět měl vliv na myšlení Tonyho Blaira i na vývoj evropské bezpečnostní a obranné politiky.

Elita EU se však začala optimisticky domnívat, že má status (skutečného) „impéria“ (globálního vlivu), který se opírá o regulační kontrolu nad trhem se 400 miliony spotřebitelů. To se nepodařilo. EU přijala Obamovu strategii, která slibovala rámec „kontroly mysli“, jenž tvrdí, že realitu lze „vytvořit“ prostřednictvím řízeného vyprávění.

Evropanům nikdy nebylo řádně vysvětleno, že nadnárodní impérium EU znamená (a vyžaduje) vzdání se jejich suverénního parlamentního rozhodování. Spíše si představovali, že vstupují do zóny volného obchodu. Namísto toho se jim dostalo identity EU prostřednictvím skrytého a pečlivého řízení vymyšlené „reality“ EU.

Tato aspirace na evropské liberální impérium – v důsledku Trumpova kulturního útoku v Davosu – vypadá velmi pasivně. Atmosféra spíše naznačuje přechod od jednoho kulturního zeitgeistu k jinému.

Zdá se, že Elon Musk má za úkol vyklonit Německo a Británii ze starého světonázoru do nového. To je pro Trumpovu agendu důležité, protože tyto dva státy jsou hlavními agitátory pro válku, která má udržet globální – spíše než západní polokouli – prvenství. Rozhodovací selhání Evropy v posledních letech však z Evropy činí zřejmý cíl pro prezidenta odhodlaného k radikální kulturní změně.

Pro Trumpovu fintu Inside-Out existuje precedens: Také starý Řím se stáhl ze svých okrajových císařských provincií, aby se soustředil na své jádro, když vzdálené války vyčerpávaly příliš mnoho zdrojů v centru a jeho armáda byla v poli překonána. Řím se k ústupu nikdy otevřeně nepřiznal.

Tím se dostáváme zpět k dnešnímu „radikálnímu řešení Inside-Out“: Zdá se, že spočívá v tom, že na domácí scéně – což je to, na čem jeho základně záleží nejvíce – „půjde jako dementní vichřice“ a v mezinárodní sféře bude projektovat zmatek a nepředvídatelnost. Pokračovat v opakování ideologických šiboletů starého režimu a kontrafaktuálních statistik, ale pak to podpořit příležitostnými protichůdnými poznámkami (jako je například výrok v souvislosti s příměřím v Gaze, že je to „jejich [izraelská] válka“ a že zájmy Izraele nemusí být vždy zájmy USA, a zdánlivě na okraj – že Putin se možná už rozhodl „neuzavřít dohodu“ o Ukrajině).

Znevažování Putina jako poraženého na Ukrajině bylo možná spíše adresováno americkému Senátu a probíhajícím schvalovacím slyšením. Trump tyto komentáře pronesl několik dní předtím, než Tulsi Gabbardovou čeká slyšení v Senátu. Gabbardová je již kritizována americkými „jestřáby“ za to, že údajně zastává „proputinovské“ názory, a také je vystavena mediální pomlouvačné kampani ze strany hlubokého státu.

Byla Trumpova zjevná neúcta k Putinovi a Rusku (která vyvolala hněv v Rusku) řečena především pro uši amerických senátorů? (V Senátu zasedají někteří z nejhorlivějších „nikdy netrumpovců“).

A byly Trumpovy hanebné poznámky o „vyčištění“ Palestinců z Gazy do Egypta nebo Jordánska ( podle izraelského ministra koordinované s Netanjahuem) určeny především pro uši izraelské pravice? Podle tohoto ministra se nyní otázka podpory dobrovolné palestinské migrace vrátila na pořad dne, přesně jak si pravicové strany dlouho přály – a jak mnozí v Netanjahuově Likudu doufali. Hudba pro jejich uši.

Šlo tedy o trumpovský preventivní tah, který měl zachránit Netanjahuovu vládu před hrozícím pádem kvůli druhé fázi příměří a hrozbě odchodu jeho pravicového kontingentu? Byli tedy Trumpovou cílovou skupinou v tomto případě ministři Ben Gvir a Smotrich?

Trump nás ostentativně mate – tím, že nikdy nedává jasně najevo, kterému publiku své přežvykování v danou chvíli adresuje.

Je přesto v Trumpově poznámce, že případný palestinský stát musí být vyřešen „nějak jinak“ než formulí dvou států, sedimentována nějaká podstata? Možná. Neměli bychom podceňovat Trumpovu silnou náklonnost k Izraeli.

Netanjahu čelí ostré kritice za špatné řešení příměří v Gaze i v Libanonu. Provinil se tím, že jedné straně slibuje jedno a druhé pravý opak (starý zlozvyk): Slíbil pravici návrat k válce v Gaze, ale ve skutečné dohodě o příměří se zavázal k jednoznačnému ukončení války. V Libanonu se Izrael na jedné straně zavázal ke stažení do 26. ledna, přesto je tam jeho armáda stále přítomna a vyvolává lidskou vlnu Libanonců, kteří se vracejí na jih v naději, že získají zpět své domovy.

V důsledku toho je Netanjahu v této chvíli zcela závislý na Trumpovi. Premiérovy lsti nebudou stačit k tomu, aby ho vyvedly z omylu: Trump ho má tam, kde ho chce mít. Trump dosáhne příměří a řekne Netanjahuovi,žádný útok na Írán (přinejmenším dokud Trump neprozkoumá možnost dohody s Teheránem).

S Putinem a s Ruskem je to naopak. Tam Trump nemá žádnou páku (oblíbené slovo ve Washingtonu). Nemá žádnou páku ze čtyř důvodů:

Zaprvé, protože Rusko vytrvale odmítá myšlenku jakéhokoli kompromisu, který „se omezuje na zmrazení konfliktu na linii nasazení, což poskytne USA a NATO čas na přezbrojení zbytků ukrajinské armády – a pak zahájí nové kolo bojů“.

Za druhé proto, že podmínky Moskvy pro ukončení války se pro Washington ukážou jako nepřijatelné, protože by je nebylo možné prezentovat jako americké „vítězství“.

Za třetí proto, že Rusko má jasnou vojenskou převahu: Ukrajina tuto válku prohraje. Hlavní ukrajinské opěrné body jsou nyní bez odporu obsazovány ruskými silami. To nakonec povede ke kaskádovému efektu. Ukrajina může přestat existovat, pokud do léta nedojde k vážným jednáním, varoval nedávno šéf ukrajinské vojenské rozvědky Kyrylo Budanov .

Ale za čtvrté, protože historie se vůbec neodráží ve slově páka. Když národy, které obývají stejnou geografii, mají různé a často nesmiřitelné verze historie, západní transakční „rozdělení mocenského spektra“ prostě nefunguje. Protichůdné strany se nedají rozhádat – pokud nějaké řešení neuzná a nezohlední jejich historii.

USA musí vždy „zvítězit“. Chápe tedy Trump, že nevyhnutelná dynamika této války brání tomu, aby byl jakýkoli transakční výsledek prezentován jako jasné „vítězství“ pro USA? Samozřejmě, že ano (nebo bude chápat, až ho jeho tým profesionálně poučí).

Logika ukrajinské situace, řečeno na rovinu, naznačuje, že prezident Putin by měl prezidentu Trumpovi tiše poradit, aby z ukrajinského konfliktu odešel – aby se vyhnul převzetí odpovědnosti za západní debakl.

Putin tento týden naznačil, že ukrajinský konflikt by mohl skončit během několika týdnů, takže Trump nemusí čekat dlouho.

Pokud bude chtít Trump „vyhrát“ (což je vysoce pravděpodobné), měl by se řídit četnými Putinovými náznaky: Rozmístění raket středního doletu na obou stranách vytváří zvýšené riziko a „volá“ po nové dohodě o omezení. Trump by mohl říci, že nás všechny zachránil před třetí světovou válkou – a mohlo by na tom být více než zrnko pravdy.