Sionistická křehkost

Alice Rothchildová

Palestinští solidární aktivisté, studenti a vědci čelí astronomickému nárůstu útoků za to, že upozorňují na izraelskou politiku na okupovaných územích, že označují útok na Gazu za genocidu, dokonce i za to, že zmiňují zdravotní dopady masivního bombardování a zabíjení a vyzývají k příměří. Projekt Esthera - pravicová pracovní skupina z projektu 2025 Trumpovy nadace Heritage Foundation, která má za cíl potlačit propalestinské hnutí – se chystá represe ještě zhoršit.

To vytváří problém pro liberální sionisty v USA, kteří jsou hlubokými spojenci Izraele, ale jsou znepokojeni politickým výkyvem doprava a trápí je krveprolití v Gaze, násilí židovských osadníků na Západním břehu a rozšiřování izraelských útoků v regionu. Tito pokrokoví lidé se zamotají, když se hned v další větě objeví slova jako „válečné zločiny“ a „genocida“, stejně jako ukončení vojenského financování Izraele nebo podpora bojkotu, divestice a sankcí. Liberální sionisté na tuto skutečnost opakovaně reagují velmi neliberálním chováním: stahují finanční dary z univerzit a organizací, odstupují ze skupin a institucí, které jinak podporují, odsuzují své přátele, děti a vnuky za to, že se účastní protestů, táborů a jiného neukázněného chování, stěžují si, že prostory jsou nyní pro Židy „nebezpečné“, že na univerzitních kampusech bují „antisemitismus“.

Historickou cenou za osadnický koloniální původ Izraele je nepřátelství lidí, kteří přišli o svou půdu, domovy a životy, vůči lidem, kteří tuto katastrofu vyhlásili. Moše Dajan, jeden ze zakládajících izraelských generálů, slavně prohlásil: „Izrael musí být jako vzteklý pes, příliš nebezpečný na to, aby ho někdo obtěžoval“. Strategie tolerance, vyjednávání, kompromisu, pokory, dodržování mezinárodního práva a lidských práv nebyly nikdy vetknuty do izraelské psychiky.

Je možné být zděšen utrpením těch, kteří byli 7. října zabiti, zraněni, uneseni nebo prchají do protiatomových krytů, když nad Izraelem létají bezpilotní letouny a rakety Hamásu, Hizballáhu a Íránu, a zároveň označit brutální, neúprosný útok na Gazu za genocidu. V mainstreamových médiích i v lidskoprávních organizacích od OSN přes Amnesty International, Human Rights Watch až po B'Tselem přibývá zpráv. Dokumentují izraelské porušování četných mezinárodních zákonů o pravidlech války, porušování chráněného statusu zdravotnických zařízení a zdravotnických pracovníků, masivní zranění a ztráty na životech civilistů, ničení civilní infrastruktury, vzdělávacích zařízení, hygienických zařízení, vody a zemědělství.

Izraelská obvinění zároveň podporují myšlenku, že Palestinci jsou divoká, hypersexualizovaná zvířata, která jsou schopna hrůzných násilných činů, a proto si zaslouží vyvraždění. Tato taktika byla běžná na jihu v dobách Jima Crowa, kdy se popisovali napadení a lynčování černochů. Tento jazyk se odráží i v Trumpově líčení lidí bez dokladů přicházejících do Spojených států. Základní rasismus je zřejmý. Dvojí metr existuje kvůli společenským předpokladům o tom, kdo je „hodný“ a kdo „zlý“, kteří muži jsou ze své podstaty slušní a kteří jsou schopni ohavného násilného chování. Pokud jsou všichni Gazané „zvířata“, „teroristé“, „nenávistníci Židů“, pak je mnohem snazší je s klidným svědomím zabíjet.

Výjimečné posuzování židovského traumatu vede pouze k naprostému ignorování mezinárodního práva, proporcionality ve válce a k degradaci nároku izraelské armády na „morálku“, na jakýkoli respekt k moderním pravidlům vedení války, k chráněnému statusu nemocnic, k důstojnosti každé lidské bytosti, k chráněnému statusu civilistů.

Když liberální sionisté namítají proti používání slova „genocida“ jako „příliš politického“, odráží to jejich neschopnost vypořádat se s historickými a současnými pravdami o izraelské vládě a armádě a jejich démonizaci Palestinců jako méně než lidí. Když lidé napadají lidi, kteří se zasazují o příměří (což je první krok k ukončení útoku, ochraně zbytků Gazy a propuštění rukojmích), často je obviňují z „antisemitismu“. To je pád do kmenové propasti, která nedokáže vidět „nepřítele“ jako člověka; nedokáže si představit den poté, až válka skončí a více než dva miliony hladových a nemocných Gazanů budou čelit nepředstavitelným traumatům a obrovským potřebám přežít a znovu si vytvořit svůj život; nedokáže si vzpomenout, že jediný případ, kdy byl významný počet rukojmích propuštěn živý, byl během příměří.

Už dávno nastal čas, aby liberální sionisté našli odvahu a důkladně se zamysleli nad svou nekritickou podporou jednání izraelského státu, který se stává stále více neobhajitelným a destabilizujícím, státem vyvrhelem, který ztratil nárok být tzv. demokracií (jakkoli nedokonalou), která ohrožuje Židy v zemi i v zahraničí a Palestince všude na světě.

Alice Rothchildová je lékařka, spisovatelka a filmařka se zájmem o lidská práva a sociální spravedlnost. Téměř 40 let vykonávala porodnickou praxi a po odchodu do důchodu působila jako odborná asistentka porodnictví a gynekologie na Harvard Medical School. V 70. letech byla lékařskou ředitelkou Women's Community Health Center, Cambridge, MA, kde prováděla interrupce, a působila v krizovém výboru pro znásilnění v nemocnici Beth Israel v Bostonu. (Není spřízněná s největším mega padouchem světa. Shoda jména je opatrně náhodná. Poznámka editora)