Lži neslouží míru

Říká se, že mnohokrát opakovaná lež se stává pravdou. Ale lež se nikdy nemůže stát pravdou, protože pravda je informace o realitě a tu nelze změnit. Lež tedy může být pouze virtuální iluzí. Opakovanou a hromaděnou lží se tedy může pouze vytvářet virtuální realita a lidé ji přijímají za pravdu na základě falešných informací. Taková virtuální realita se potom používá v běžném životě a dělají se na jejím základě nesprávné závěry.

Lživě podaná situace

Měsíc po ruském vpádu na Ukrajinu byla připravena v Istanbulu dohoda mezi Ruskem a Ukrajinou, která měla ukončit válku (nezabývám se zde podrobnostmi). Ano, byl to nátlak Ruska, ale Ukrajina by určitě byla v lepší pozici, kdyby ji přijala, než se jeví dnes. Zelenskij věděl o situaci na Ukrajině, věděl, že polovina Ukrajinců je proruská, konečně pocházel z Dněpropetrovsku, ruského města pojmenovaného podle ruského cara Petra. Věděl, že většina Ukrajinců volila Janukoviče, který vydal ústavu, která dávala regionům velké pravomoci a svobodu rozhodovat o úředním jazyce. Tedy přesně to, co Ukrajina potřebovala k normálnímu mírovému životu. Jestliže chystaná dohoda obsahovala neutralitu Ukrajiny, bylo možno s tím bez výhrady souhlasit, protože taková dohoda znamenala mír a prosperitu. Zelenskij musel vědět, že východní území chtějí k Rusku, že s nimi budou stálé potíže, pokud je nezkrotí tuhou diktaturou a nezlikviduje. V demokratickém státě budou věčně protestovat a mít požadavky. Minské dohody tedy byly v tomto směru ideálním východiskem, měly dát těmto oblastem autonomii. Zelenskij původně při volbách propagoval, že se s Ruskem domluví, nakonec po zvolení to neudělal a pokračoval v nacistické politice diskriminace a kulturní likvidace ruské menšiny.

Nicméně jeho váhání nad dohodou rozhodli evropští politici, když mu prostřednictvím britského ministerského předsedy Johnsona nabídli, že udělají z Ukrajiny jakýsi vítězný stát, který Rusko porazí, dodají k tomu všechny prostředky. Zelenskij na to naletěl proto, že byl vnitřně ukrajinským nacionalistou a hned zavětřil, že může pokračovat likvidace menšin a přenárodnění Rusů na Ukrajince, získá Krym a udělá ukrajinský národ velikým. To se ale muselo dít na základě slibu, že Západ nebude zasahovat do nacistických praktik na Ukrajině: nedodržování lidských práv, likvidace opozičních stran, diskriminace menšin, přenárodňování Rusů na Ukrajince a podobné zhovadilosti, které by Evropa vlastně měla odmítnout a s takovou zemí vůbec nespojovat svoje ambice, naopak ji humanitárně bombardovat. Posledním morálním činem Západu byla Minská dohoda (nemyslím si, že to byl podvod na Rusko. Merkelová potřebovala mír, aby mohla kupovat ruský plyn). Potom už se Západ propadl do bažiny lží a propagandy, a to hlavně tím, že nechal banderovce řádit a politiku ukrajinské vlády dělat nacistickou a likvidační. To ovšem musel ověnčit svým občanům snůškou lží a propagandy a vykreslit Ukrajinu jako neuvěřitelně mírový a demokratický prozápadní stát.

Zde máme několik otázek: 1/ Věděl Johnson o tom, že Ukrajina není schopna nad Ruskem zvítězit, že je rozdělený národ, že polovina obyvatel je proruská 2/ Věděl o tom, že Rusko se nezhroutí, že Putin není na smrtelném loži, že vydrží sankce, že se tam uskutečnit barevná revoluce nedá? 2/ Byl si vědom obrovské zodpovědnosti z rozpoutání takového konfliktu (jaderná válka, mnoho mrtvých, obrovské ztráty na všech stranách) 3/ Byl si vědom, že lže: Západ nemá prostředky k porážce Ruska? 4/ Byl si vědom, že Západ přímo proti Rusku bojovat nepůjde?

Podle výsledků se lze domnívat, že oba nemuseli hrát úplně čistou hru. Zelenskij nemusel sdělit informaci č. 1 a kalkulovat, že Západ do války zatáhne, aby za něj válku vybojoval. Johnson nemusel sdělit informaci č. 3 a 4 a domnívat se, že Ukrajinci jsou odhodlaný a vnitřně konsolidovaný národ, který když dostane zbraně válku vyhraje. Nicméně oběma vyhovovalo k uskutečnění jejich plánů, aby Ukrajina pokračovala ve válce. Zelenskému nacistické cíle a Johnsonovi zničení nebo alespoň oslabení Ruska. Jenže rozhodnutí bylo na základě virtuální reality a zbožných přání, nikoliv na základě pravdivých a otevřených informací. Západ vedl od r. 2008 proti Rusku desinformační kampaň časem stále sílící. Pravdivé informace byly prohlášeny za desinformaci, cenzurovány a lidé hlásající pravdu diskriminováni. Proto bylo rozhodnutí chybné, jak se konečně už dnes projevuje.

Rozdělený národ – zamlčená realita

Na začátku války vypadala realita tak, že Ukrajinci jsou nadšeni jít do války a že celý národ je jednotný ve snaze Rusko porazit. Byl to mylný dojem. Západní pozorovatelé neznali celou realitu, a to tentokrát zřejmě nebyla ani lež. Prostě ti proruští občané Ukrajiny se schovali, protože věděli, co by je čekalo, kdyby řekli svůj názor. Konečně žili v diktátorském nacistickém režimu už 8 let.

Nacionalisté se do války hlásili dobrovolně, proruští se schovávali, někteří odešli do zahraničí, je zajímavé, že svůj názor se báli říci i v zahraničí (sdělovali jej pouze dobrým přátelům). Nacionalistů bylo dostatek, aby tvořili vojenské útvary, a vedli si zpočátku úspěšně, zvláště při obraně měst. To ovšem nebyla opravdová válka. Věřím, že obyvatelé se vetřelcům bránili s velkou dávkou motivace. Rusové si mysleli, že dostanou od ukrajinského obyvatelstva větší podporu. Když se tak nestalo, začali se stahovat. Přesouvání vojsk na východní frontu bylo vykládáno západní propagandou jako prohra. Rusové ovšem neměli záměr dobývat Ukrajinu celou, zvláště když nedostali od obyvatelstva potřebnou podporu. Ústup k východu se jim zcela nezdařil, ztratili území v Charkovské oblasti, museli opustit část Chersonské oblasti. V té době bylo ruské válečné nasazení ještě malé a ukrajinské vzrůstalo. Rusové přikročili k mobilizaci poměrně pozdě a neochotně přijali skutečnost, že jsou ve skutečné válce. Teprve nezdařená ukrajinská ofenziva v létě 2023, hlásaná do celého světa jako úspěch, byla prohrou Ukrajiny, protože útok do minových polí s Abramsy a Leopardy stál Ukrajinu 60 000 mrtvých a obsazené území bylo minimální. Zde začal proces vyčerpávající války.

Postupně se v bojových střetnutích vyčerpala skupina nacionalistických a vlastenecky odhodlaných ukrajinských bojovníků, někteří zahynuli, jiní byli zraněni, další ztratili motivaci, jakmile se ukázalo, že většina národa bojovat nechce. Najednou se diví ve Francii,

kde se měla zformovat a vyzbrojit speciální jednotka, že branci nemají zájem se vůbec něco naučit a že jejich snaha je utéci, což se velké části z nich podařilo. Už nejsou jiní branci než násilím odchycení, jak ovšem tito mohou bojovat, to nevím a jak dlouho se takto může Ukrajina bránit, je mi záhadou. Ale situace je výsledkem propagačních lží. Dnes se už projevilo, jak krátké nohy má lež. Vinen je především Zelenskij, protože na Západě nemohli lidé situaci v ukrajinském národě znát.

Svět se rozdělil na zónu lži a zónu pravdy. Ukázalo se, že většina světa není na amerických přáních závislá, odmítla sankce i lži. Papež František už na začátku řekl, že Západ nese svůj podíl viny na válce a viníkem není jen Rusko. Tvrdila to všechna nezávislá media a lidé. ICC posléze odmítl ukrajinskou stížnost na Rusko a vydal verdikt, že Rusko vstoupilo do konfliktu probíhajícího od r. 2014 jako občanská válka (Putin byl však obviněn z únosu dětí z dětských domovů na obsazeném území do Ruska). Nic z toho se v zóně lži nesmělo vyslovit bez následků, kromě informací dehonestujících Rusko (na případu učitelky Bednářové můžeme vidět, jak dopadla osoba, která prolomila temnotu lží alespoň některými pravdivými informacemi). Pravda ovšem začala prosakovat. Myslím si, že dnes už pravdu každý zná a pokud někdo lži o celé situaci šíří, nečiní tak z nevědomosti.

V čem jsou lži nebezpečné pro mír?

Lži byly stvořeny pro válku a nevyhovují pro mír. Putin chce čtyři východní provincie, ale na Západě, kromě disidentů, nikdo neřekne, že většina obyvatelstva těchto provincií nechce Banderovnce a raději přijmou Rusko. Budou to srovnávat s Mnichovem a Sudety, ale území přece dobyla Kateřina Veliká v osmnáctém století a osídlila převážně ruským obyvatelstvem. Ukrajině ho daroval Lenin. Krym daroval Ukrajině Chruščov. Otázka, co by dělala Ukrajina s tímto územím, když obyvatelstvo v Ukrajině být nechce, se nenastoluje, přesto, že je meritem věci. Předstírá se jakási lež nebo nevědomost o tomto území. Neřeší se občanská válka, která by propukla, kdyby Ukrajina toto území dostala zpět. Smírné řešení podle dohody Minsk II byly odmítnuty Zelenským a tím se z toho stala situace: buď a nebo, buď území dobudeme a Rusy v něm zlikvidujeme, nebo ho ztratíme; jiná možnost není.

Stejná otázka vzniká přijetím Ukrajiny do NATO. Původně to byl plán rozšiřování NATO a zatlačování Ruska. Mělo se to dít hybridní válkou tak dlouho, až se Rusko zhroutí a předá svoje nerostné bohatství mezinárodním korporacím. Ani USA nepočítaly s horkou válkou, proto ani nebyly dostatečně vyzbrojeny na tento konflikt. Americké základny na Ukrajině měly Rusko strašit, vydírat a sloužit k různým pokusům s biologickými zbraněmi. Dnešní Ukrajina není vhodná k přijetí do NATO a většina států by to ani nepodpořila (určitě ne Turecko, Maďarsko a Slovensko). Ukrajina i Rusko potřebují kolektivní bezpečnost. Bezpečí musí být pro všechny, Rusko nevyjímaje.

Další lež je, že Rusko je nebezpečné pro Evropu. Tomu nevěří ani Trump. Rusko nedobylo ani Kyjev. Bude snad dobývat Evropu kilometr za měsíc se ztrátou 1 000 mužů? Proboha proč by to dělalo! Navíc v Evropě už nic není, co by stálo za řeč. Jak to vypadá, budeme rádi, když obnovíme dodávku plynu.

Lži nám brání přijmout skutečnou realitu a konstruktivně řešit problém míru. Proto se Západ může cítit poražen, když ustoupí Rusku a Ukrajina přijde o území. Ale i tato porážka je iluzorní. Není to porážka, je to jen vítězství pravdy, je to věc, kterou jsme měli chtít od začátku, aly Ukrajina řešila. Když jsme to nechtěli, podporovali ukrajinský nacismus, je to i naše vina, že nakonec Ukrajina o území přijde. Teprve, kdyby Rusové překročili určitou hranici, měli bychom vystartovat a Ukrajinu bránit s plným nasazením. Tu hranici bychom měli stanovit na Dněpru, protože je to přibližně i etnická a historická hranice. Ale to není pravděpodobné, protože konflikt je regionální a požadavek Ruska nerozšiřovat NATO je přirozený bezpečnostní zájem. Větší požadavky může Rusko mít jen jako jednací strategii.

Pohádky o tom, že Rusko bylo vždy nebezpečné, jsou těmi nejlživějšími narativy. Rusko je nebezpečné jen tenkrát, když se cítí ohroženo. V minulosti nedobývalo nikdy západní území ve vlastním bytostném zájmu, polský sektor dostalo při trojím dělení Polska mezi Německem, Rakouskem a Ruskem. Tím se dostala do ruské správy i západní Ukrajina a Pobaltí. Války s Tureckem vedlo v souladu s evropskými zeměmi. Na východě se chovalo jako koloniální mocnost obdobně jako všechny koloniální metropole. Naopak Evropa byla pro Rusko nebezpečím, nemusím snad připomínat Německo v obou válkách a Napoleona. Neměli důvod nikdy, když se cítili z této strany bezpečně a nemají k tomu důvod ani dnes, pokud bude zajištěna bezpečnost.

Komunistický režim byl výjimkou proto, že byl světovým, nikoliv ruským hnutím, a SSSR byl podporován mnoha silami na Západě; vítězství komunistů nebylo vítězstvím Rusů, komunistické garnitury ve východní Evropě byly převodovými pákami sovětské moci k ovládání těchto států. Po válce většina Evropy chtěla nějaký druh socialismu. V Československu v r. 1948 polovina obyvatel věřila komunistům. Tuto specifickou situaci nelze slučovat s dnešní situací. Lidé jsou dnes svobodnější a cizí nadvládu nesnesou, protože nemá jen politický, ale podstatnější národní charakter. A to platí i pro obyvatele Donbasu a Krymu, Kosovské Albánce, Ukrajince v západní části země, ale i pro Poláky, Slováky, Maďary, Rusy atd. Jen Češi zatím nejsou schopni pochopit, že by měli také svoje zájmy hájit a nenechat si vládnout kliku, která má cizí zájmy přednější.