Gambit krále a obětování přitažlivosti v Sýrii, Putin pánem hry?

Andji Amor

Zdá se, že v neustále se měnícím prostředí globální politiky a vojenské strategie Vladimir Putin opět manévruje na šachovnici ve svůj prospěch, a to zejména ve složité situaci v Sýrii.

Ještě před několika dny Západ oslavoval zdánlivě rozhodující vítězství v regionu a domníval se, že Rusko ztratilo strategickou oporu na Blízkém východě.

Západní propagandistická mašinérie, která je podřízena USA a zejména vojensko-průmyslovému komplexu, jenž tahá za nitky, již mnoho let tlačí veřejné mínění k přesvědčení, že Rusko je „slabý“ národ (kromě jeho jaderného arzenálu), v ekonomickém úpadku a s vysokou mírou strategické a vojenské nekompetentnosti. Zároveň tentýž vojensko-průmyslový komplex odzbrojuje Evropu, a to vojensky, ekonomicky, ideologicky a dokonce i politicky (EU/Ursula Von Der Leyen).

Jakmile se však příslovečná mlha války začíná zvedat, příběh Sýrie odhaluje zcela jiný příběh.

Možná došlo k bodu obratu.

Situace je stejně dramatická jako složitá a zahrnuje nejen Rusko a západní mocnosti, ale také Izrael, Írán a Turecko, přičemž každý z nich hraje svou roli ve velkém geopolitickém dramatu.

V pozadí stojí SCO (obdoba NATO: Šanghajská organizace pro spolupráci, vytvořená v roce 1996), ASEAN (Sdružení národů jihovýchodní Asie, Bangkokská deklarace ze srpna 1967, charty z prosince 2016), CSTO (Organizace společného trhu) a EU (Evropská unie). CSTO (Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti, říjen 2002).

Situace na místě v Sýrii je objevná.

Zdá se, že džihádističtí bojovníci (Obamova operace Tymber Sycamore zahájená v roce 2011), kteří se pro Západ stali „rebely“ a často stojí v čele regionálních konfliktů, se přímé konfrontaci s ruskými silami vyhýbají.

Místo toho ustupují stranou, když kolem nich projíždějí kolony ruských vojenských vozidel, což je zvláštní vývoj, který západní vojenští analytici s jistou lítostí zaznamenali. (...)

Některé proturecké frakce dokonce upustily od útoku na ruské jednotky a odblokovaly silnice, aby jim umožnily pohyb.

Toto neobvyklé chování naznačuje zákulisní dohodu mezi ruským prezidentem Vladimirem Putinem a tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem.

Další důkaz této potenciální dohody pochází od náměstka ruského ministra zahraničí Michaila Bogdanova, který potvrdil probíhající jednání se syrskou vládou o budoucnosti ruských vojenských základen v Tartúsu a Hmeimimu.

Zdá se, že současné nové syrské vedení je nakloněno pokračování ruské vojenské přítomnosti, což sdílejí i zdroje z Damašku, které naznačují, že tyto základny zůstanou v provozu.

Tento vyvíjející se scénář naznačuje strategickou sílu Moskvy, a to navzdory údajným narážkám Turecka, že svržení Asada má tichý souhlas Moskvy.

Takováto tvrzení Recepa Tayyipa Erdogana se však zdají být pochybná, pokud je porovnáme s historickými zkušenostmi Ruska s Tureckem, které je považováno za nespolehlivého spojence s velmi nestabilní domácí i zahraniční politikou, jež je snadno ovlivnitelná Spojenými státy.

A všichni víme, že Erdogan jen mluví a málo koná.

Erdogan zůstává americkým pěšákem, který se díky Američanům udržuje u moci, ale je také nostalgikem po Osmanské říši a pravděpodobně skutečným oportunistou, který se pečlivě vyhýbá tomu, aby všechna svá vejce vložil do jednoho košíku. Dokonce požádal o vstup do O.C.S. (stejně jako USA), ale jeho žádosti byly odmítnuty a Turecku se podařilo stát se jedním z „partnerů pro dialog“ až od června 2012.

V sázce je velké množství sovětské a ruské výzbroje v Sýrii, kterou by Západ mohl chtít přesměrovat na ukrajinské ozbrojené síly, kde se tak již dělo.

V očekávání takových kroků přijalo Rusko preventivní opatření.

Po dlouhém rozhovoru mezi Putinem a izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem zahájilo izraelské letectvo kampaň na zničení syrských skladů zbraní, k čemuž zřejmě přispěly ruské zpravodajské informace o umístění těchto zásob.

Během pouhých 48 hodin bylo provedeno více než 200 náletů, čímž se značně snížil arzenál, který mohl být odkloněn na Ukrajinu (nebo proti Západu – a Izraeli).

Od pádu Bašára Asada v Sýrii došlo k viditelnému zhroucení ukrajinské armády a zrychlení ruského tlaku na Ukrajině... (náhoda? ).

Tyto akce neunikly pozornosti Washingtonu.

Americká administrativa pod vedením odcházejícího prezidenta Joea Bidena doufala, že syrské vojenské zdroje budou převedeny na podporu Ukrajiny.

Izraelský zásah proto někteří lidé ve Spojených státech vnímali jako zradu, nečekaný zvrat, který jako by se strategicky zřekl Putina.

Izrael však své kroky obhajoval s odkazem na obavy o národní bezpečnost a riziko, že se jeho zbraně dostanou do rukou teroristických skupin. (...)

Kromě toho Izrael zahájil pozemní operaci v Sýrii a zmocnil se významného území, což jen přispělo k rozdmýchání regionálního napětí.

V této souvislosti prezident Vladimir Putin zcela nedávno prohlásil, že „velkými vítězi jsou Izrael a Turecko“, ale zároveň prohlásil, že „nepřipadá v úvahu, aby někdo ovládl syrská území“ (...).

Mezitím militantní skupina Haját Tahrír aš-Šám (H.T.S) slíbila, že si vezme zpět nejen syrské území, ale také Jeruzalém, čímž konflikt ještě zintenzivnila.

Své ambice dává zřetelně najevo i Turecko.

Prezident Erdogan vyjádřil přání zvrátit výsledky první světové války připojením klíčových syrských měst k Turecku.

Při setkání s americkým ministrem zahraničí Antony Blinkenem Erdogan údajně vyslovil přísné varování:

Turecké síly zasáhnou (zaútočí) na izraelská letadla, pokud se pokusí podpořit kurdské skupiny v Sýrii, které jsou spojenci USA.

Ale jak všichni víme, Erdogan jen mluví a málo nebo vůbec nejedná.

Tento vývoj poukazuje na nestabilní situaci, kdy se z bývalých spojenců na pokraji sil stávají protivníci, z nichž každý usiluje o kontrolu syrských území bohatých na zdroje.

Uprostřed tohoto chaosu tvrdím, že Putin provádí promyšlenou strategii, která se podobá šachovému gambitu s obětí přitažlivosti.

Zatímco pozornost jeho geopolitických protivníků je roztříštěna hádkami o syrskou půdu, širší cíle Ruska zůstávají nedotčeny, zejména pokud jde o Ukrajinu.

Zatímco tito mezinárodní aktéři zabředli do svých sporů, situace na Ukrajině se nadále zhoršuje a vojenská struktura se hroutí.

Spekuluje se, že po skončení současných operací Rusko v Sýrii znovu dosadí Bašára Asada; tuto teorii posiluje Asadova evakuace veškerého syrského majetku, dokumentů a bohatství do Moskvy a dramatická záchrana syrského generála Suhaila al-Hassana ruskými speciálními jednotkami.

Tato složitá síť spojenectví a konfliktů naznačuje, že příběh Sýrie zdaleka nekončí.

Vzhledem k tomu, že mezinárodní scéna se stále vyvíjí, je otázkou, jaký bude další tah v této velké geopolitické hře.

Současné události slibují, že budou utvářet budoucnost nejen Sýrie, ale i samotného světového řádu.

Zatímco se geopolitická šachovnice pod tíhou těchto rozvíjejících se událostí nadále posouvá, složitý tanec diplomacie a vojenské moci v Sýrii přitahuje pozornost celého světa.

Souhra mezi Ruskem, Tureckem, Izraelem a Spojenými státy vytváří příběh bohatý na intriky a strategie, v němž každá země sleduje vlastní agendu a zároveň obezřetně sleduje ostatní.

Zdá se, že Vladimir Putin, který je známý svou strategickou lstivostí, organizuje složitý gambit(*), který mnohé překvapil.

Všichni si mysleli, že Rusko má v Sýrii problémy, ale nyní odhaluje své karty a hra zdaleka nekončí.

Situace je plná nečekaných spojenectví a zrad.

Za zvláštní pozornost stojí strategická spolupráce mezi Ruskem a Izraelem, která podtrhuje Putinovu schopnost využívat vztahy k dosažení širších cílů.

Zničení skladů zbraní v Sýrii, k němuž přispěly izraelské nálety, podtrhuje společný zájem na tom, aby vojenské zdroje nebyly použity proti ruským zájmům nebo se nedostaly do rukou nepřátelských subjektů.

Tato spolupráce svědčí o diplomatických jednáních, která přesahují tradiční spojenectví, ukazuje, jak může politická realita podpořit nečekaná partnerství, a demonstruje postupnou ztrátu vlivu Západu (USA/EU) na Blízkém východě, ať už si západní propagandistická média myslí cokoli.

Ambice Turecka v Sýrii jsou rovněž stále průhlednější.

Touha prezidenta Erdogana překreslit hranice stanovené po první světové válce odhaluje historickou křivdu, která nadále ovlivňuje (jeho) současnou politiku.

Jeho odvážná prohlášení o integraci syrských měst do Turecka odrážejí širší strategickou vizi, která usiluje o rozšíření tureckého vlivu v regionu.

Tato ambice staví Turecko do rozporu s Izraelem a Spojenými státy.

Spojené státy se zase pohybují v křehké a nestabilní rovnováze.

Naděje Bidenovy administrativy na přesun syrských vojenských prostředků na podporu Ukrajiny byly přinejmenším částečně zmařeny rozhodnými kroky Izraele.

Tento vývoj poukazuje na složité a často protichůdné zájmy, které formují zahraniční politiku USA na Blízkém východě.

Výzvou pro Washington je sladit podporu spojenců, jako je Izrael a Turecko, se svými strategickými cíli, což je úkol o to obtížnější, že spojenectví v regionu jsou proměnlivá a že za zády Západu dochází k tajným dohodám!

Zatímco tyto země manévrují, aby si vydobyly pozice, syrský lid bohužel zůstává v křížové palbě a jeho vlast se stala bojištěm vnějších mocností (stejně jako v Libanonu, Libyi, na Ukrajině, v Palestině atd.).

Humanitární rozměr konfliktu je krutou připomínkou toho, jakou daň si válka vybírá na obyčejných občanech, jejichž životy narušují ambice těch, kteří se snaží převzít kontrolu.

Mezinárodní společenství sleduje konflikt s napjatou pozorností a uvědomuje si, že výsledek tohoto geopolitického boje bude mít dalekosáhlé důsledky nejen pro Sýrii, ale i pro rovnováhu sil na Blízkém východě a mimo něj.

(*) Gambit: V šachu je gambit dobrovolná oběť pěšce nebo jiné figury vzácněji kvality v zahajovací fázi s cílem získat nemateriální strategickou výhodu: útok, zisk prostoru, otevření linií, dislokace pěšcové struktury soupeře, zisk času atd.