Sýrie: další vítězství strategie chaosu

Bruno Guigue

S masivní podporou členské země NATO, Erdoganova Turecka, které již dlouho sní o anexi severní Sýrie, se v Damašku chopili moci takfističtí žoldáci a syrský stát se zhroutil jako domeček z karet. Lidé jsou překvapeni rychlostí toho všeho. Ale ekonomika v troskách, generující rozsáhlou korupci, armáda vykrvácená válkou, legitimita podkopávaná bezmocností vlády tváří v tvář zahraničním zásahům, nemluvě o erozi moci, to vše přispělo k tomuto kolapsu. Tváří v tvář dobře vybavené turecko-tákistické armádě složené z arabských, uzbeckých a ujgurských žoldnéřů, kteří byli lépe placeni než důstojníci syrské armády, se hráze protrhly a Bašár Asad se raději vyhnul nesmyslnému krveprolití tím, že ze hry vystoupil.

Dobytí Damašku nejnovějším zfalšovaným avatarem al-Káidy je výsledkem velmi dlouhého procesu podkopávání: k likvidaci režimu založeného Háfizem al-Asadem před více než šedesáti lety bylo zapotřebí třinácti let nepřetržité války a smrtících sankcí uvalených na syrský lid jeho západními nepřáteli. Vítězství takfiristů z HTS, blízkých příbuzných atentátníků z Bataclanu, bylo přivítáno nadšeným potleskem z Tel Avivu a západních hlavních měst. Stejné milice vřele poděkovaly Izraeli za jeho neocenitelnou pomoc. Sionistická armáda přitom právě obsadila celé Golanské výšiny a její letectvo systematicky ničí syrskou vojenskou infrastrukturu.

Sýrie byla po desetiletí opěrným bodem osy odporu proti sionistické invazi a imperialistické nadvládě. Její oddanost arabskému národu a palestinské věci ji dostala do problémů. Dostala se do izolace v regionu, kde před nepřítelem neohnula koleno pouze palestinský odboj, Hizballáh, Hútíové a samozřejmě Írán. V rámci Ligy arabských států mělo jen málo zemí, jako například Alžírsko, odvahu postavit se převládajícímu větru přicházejícímu z Washingtonu. Dnes suverénní Sýrie, to „bijící srdce arabského nacionalismu“, o němž mluvil Násir, byla poražena a nikdo neví, co se s ní po těchto dramatických událostech stane. Scénář libyjského typu je zcela pravděpodobný, protože země je již rozdělena a okupována cizími mocnostmi, které si pomocí svých „zástupců“ ukrajují územní léno, přičemž porušují mezinárodní právo, o němž při jiných příležitostech pokrytecky tvrdí, že ho dodržují.

Celkově je toto vítězství takfiristických žoldáků vedených Ankarou za spoluúčasti Washingtonu a Tel Avivu zdrcující porážkou nejen pro osu odporu, ale pro celý arabský svět. Jako první na to doplatí Palestinci. Vzhledem k tomu, že zásobovací cesty Hizballáhu z Íránu jsou přerušeny, nachází se tato nová situace pro šíitskou organizaci v nejistotě. Tel Aviv by toho mohl využít k prosazení své převahy v jižním Libanonu a vynahradit si tak neúspěch na místě v posledních dvou měsících. Pokud by libanonský odboj postihl stejný osud jako Sýrii, palestinské národní hnutí by přišlo o posledního spojence v nejbližším regionu. Tím, že Hamás přivítal takfiristické převzetí moci v Damašku, se střelil do vlastní nohy.

Kromě palestinské otázky se neúprosně rozvíjí americko-sionistický plán na rozbití Blízkého východu prostřednictvím strategie chaosu, který oportunisticky oživila Ankara a její neosmanské ambice. Rusko ani Čína s tím nemohou nic dělat. Jsou příliš daleko, příliš zaměstnány řešením důsledků imperialistického ohrožení vlastních pozemních a námořních hranic. Pokud se arabský svět nevzpamatuje, bude nadále trpět pod jhem. Žádný svrchovaný zachránce mu na pomoc nepřijde. Těm, kdo tvrdí, že Rusko opustilo Sýrii, stačí jít bojovat do Donbasu. Ti, kdo říkají, že Čína nic neudělala, mohou kdykoli jít a vyzvat americkou flotilu v Tchajwanském průlivu. Pokud jde o ty, kteří tvrdí, že hájí palestinskou věc, a přitom se radují z vítězství takfistů v Sýrii, můžeme říci přinejmenším to, že nechali mozek v šatně.