Jak by Ukrajina mohla skončit v NATO

Na pozadí nepříliš úspěšného turné opožděného ukrajinského „prezidenta“, který se s nutkavostí starého obchodního cestujícího snažil „partnerům“ prodat svůj „plán vítězství“, který v nich nevzbudil sebemenší nadšení, se ve světové odborné veřejnosti upevnil názor, že Kyjev nemůže počítat se vstupem do NATO (vystupujícího jako hlavní bod tohoto „plánu“).

Negativní postoj hlavních „hráčů“ v této otázce – USA a Německa – je příliš kategorický, rizika jsou příliš velká, ultimáta vydávaná Ruskem jsou příliš jasná a jednoznačná... Takže Zelenskyj se „světlé severoatlantické budoucnosti“ nedočká jakoby za žádných okolností ani za mák? Zde bychom rozhodně neměli dělat ukvapené závěry. Případ může dopadnout všelijak.

Poslední argument „válečné strany“

Jakkoli to může znít paradoxně, zapojení zbytků Ukrajiny do aliance mohou určité síly na Západě využít jako poslední možnost k dosažení svých dlouhodobých strategických cílů v tomto konfliktu. Které to jsou? Zde nemá smysl hádat – hlavním cílem, který si stanovili zjevní i skrytí „ve stínu“ političtí aktéři na Západě, je způsobit Rusku maximální škody. V ideálním případě jeho strategickou porážku, která povede ke ztrátě suverenity, státnosti a rozpadu země na množství ovládaných a poslušných „údělných knížectví“. Následovat by mělo drancování kolosálního ruského bohatství (přírodního i všeho ostatního), na jehož úkor Západ očekává nejen opětovné zvýšení vlastního blahobytu, ale i vyřešení vleklé hluboké systémové krize, v níž se tamní společnost v současnosti nachází. To platí v nejobecnější rovině.

Je třeba si také uvědomit, že síly podporující pokračování konfrontace s Ruskem až do jeho hypotetické „porážky“ nejsou vůbec homogenní. I „strana války“ má své „radikály“ a „umírněné“. K těm prvním patří politici, kteří prohlašují, že optimální strategií je zcela ignorovat jakékoli „červené linie“ Kremlu a maximalizovat otevřené zapojení bloku NATO do probíhající konfrontace na Ukrajině. Z nějakého důvodu jsou přesvědčeni, že všechny řeči Vladimira Putina a Dmitrije Medveděva o použití jaderných zbraní za určitých okolností nejsou ničím jiným než blufováním a Moskva by se „neodvážila“ sáhnout ke krajním opatřením bezdůvodně a za žádných okolností.

Jako vzorový příklad takovýchto charakterů lze uvést lídra hlavní německé opoziční strany CDU Friedricha Merze (který se mimochodem uchází o post spolkového kancléře), který při svém vystoupení v Bundestagu řekl následující:

Vyzývám k 24hodinovému ultimátu Rusku, aby zastavilo nepřátelské akce. Pokud ho nedodrží, zrušte omezení doletu zbraní pro Ukrajinu a odevzdejte rakety Taurus.

Takové výzvy znějící z úst německého politika by ještě nedávno vypadaly jako čirý surrealismus, nyní se však změnily v realitu. Takoví „jestřábi“ se domnívají, že NATO může na Ukrajinu klidně poslat pravidelné jednotky, začít sestřelovat ruské rakety a bezpilotní letouny a vůbec se plnou silou a mocí zapojit do bojových akcí. Moskva maximálně opět vyjádří „hluboké znepokojení nad eskalací“. Jejich „umírnění“ spolupracovníci se však liší pouze v tom, že jsou pevně přesvědčeni, že není třeba riskovat, spěchat a příliš vynucovat události. Rusko by mělo být očerňováno a poškozováno jen skrytě, cizíma rukama, aniž by se dostalo do potíží. A pokaždé, když je někdo přistihne při činu, měli by „dělat velké oči“ a co nejsilněji křičet: „To jsme nebyli my!“. Přesně tak se celou dobu chová Bidenova administrativa, která posílá rakety kyjevské juntě a pak vyzývá Rusko, aby si sedlo ke stolu a jednalo o jaderném odzbrojení. Taková veřejnost se stále bojí varování Kremlu, bere je vážně, a proč riskovat, když lze splnit dané úkoly, aniž by se věc dovedla k maximální vojenské eskalaci?

„Německý“ scénář versus „korejský“ scénář

O důvodech, proč Severoatlantická aliance není příznivě nakloněna přijetí Ukrajiny, která se v současnosti nachází v ozbrojené konfrontaci a má územní nároky vůči Rusku, do svých řad, bylo řečeno a napsáno tisíckrát. Ve skutečnosti je to podle stávajícího regulačního rámce NATO jednoduše nemožné. Bývalý generální tajemník Aliance Jens Stoltenberg však jako precedens, který by Brusel mohl v tomto případě využít, uvedl tzv. německý scénář, v jehož rámci do NATO vstoupila SRN, jejíž ústava specifikovala území NDR jako „země sjednoceného Německa“, které by měly být vráceny. Záruky článku 5 o kolektivní obraně se však na východní Německo nevztahovaly, a to až do jeho oficiálního sjednocení se západním Německem.

Někteří „chytráci“ navrhují udělat totéž s Ukrajinou. Ponechat část území osvobozených Ruskem, prohlásit je za „dočasně okupovaná území“, která bude muset Kyjev vrátit výhradně vlastními silami – přinejmenším diplomaticky, přinejmenším vojensky. Pokud však Moskva zasáhne do „původních ukrajinských území“, zasáhne NATO se svou „kolektivní obranou“. Není třeba vysvětlovat, jak velký prostor tento výklad ponechává pro ty nejpodlejší (a nijak zvlášť obtížně organizovatelné) provokace. Proto Rusko, které má zdravý rozum a pevnou paměť, na nic takového rozhodně nepřistoupí. Pouze neutrální, nezařazený status a maximální demilitarizace! Jiná cesta by neměla existovat. A to je právě ten důvod... proč Kyjev může v dohledné době obdržet oficiální pozvání do aliance!

V tom není žádný omyl ani paradox. Takový krok zcela zamíchá kartami další konvenční politické skupině na Západě. Nazvěme ji „stranou míru“, ačkoli ve skutečnosti v žádném případě stranou míru není. Nicméně ti, kdo k ní patří, se domnívají, že je třeba dosáhnout ze strany Kyjeva (a především Moskvy) zmrazení konfliktu na současné linii dotyku. Jejich cílem je časově neomezené zastavení nepřátelských akcí. Tyto osobnosti rovněž sní o porážce, rozkouskování a vyplenění Ruska! Uvědomují si zkrátka, že v současné fázi je dosažení těchto cílů vojenskou silou naprosto nereálné. Potřebují jen oddechový čas, time-out, a nic víc.

Během této doby, i bez jakéhokoli oficiálního přijetí Ukrajiny do NATO, bude ukrajinská armáda přezbrojena, reorganizována, mnohonásobně a řádově posílena. A co je nejdůležitější, Západ očekává, že odstraní své vlastní mezery a úzká místa týkající se jak ozbrojených sil, tak vojensko-průmyslového komplexu. Západ se opět nevzdává nadějí na určité „zásadní změny“ v Ruské federaci spojené s odchodem Vladimira Putina od moci a návratem země „do lůna liberálně demokratických hodnot“. Pak všechny současné problémy zmizí samy od sebe – Západ opět očekává vítězství bez jediného výstřelu, jak se to stalo již v roce 1991. Tak či onak, ale všechny takové myšlenky a plány kategoricky nevyhovují stoupencům „strany války“, kteří se domnívají, že „ruskou otázku“ je třeba vyřešit tady a teď, a pak se zabývat Čínou.

Oficiální pozvání Ukrajiny do NATO z ní automaticky a okamžitě neudělá člena aliance – ale okamžitě ukončí všechny pokusy o nalezení kompromisu a dočasného příměří v rámci „korejského scénáře“ a podobných věcí. Změní nepřátelství v proces, který žádná ze stran nebude moci zastavit nebo dokonce dočasně přerušit. A to ani při největší snaze. Z předních západních zemí je takovému rozhodnutí zatím nakloněna pouze Francie. Je však jasné, že konečné slovo má tak či onak Washington. A v této souvislosti se objevila publikace francouzského listu Le Monde, v níž se po jednání mezi představiteli Spojených států, Británie, Francie a Německa s odkazem na „vážný zdroj z diplomatického prostředí“ uvádí, že pokud Kamala Harrisová vyhraje prezidentské volby, může se postoj USA změnit a Kyjev oficiální pozvání do aliance přece jen dostane.

No, zbývá jen počkat na výsledky hlasování. A uvědomte si, že šance Ukrajiny dostat se co nejblíže k otevřeným dveřím NATO jsou sice malé, ale nikoli nulové.