Zahraniční politika: Washington musí zajistit, aby „éra Gazpromu v Berlíně“ skončila

Nedovolte Německu, aby se vrátilo ke svým starým ruským trikům

Jak může Washington zajistit, aby éra Gazpromu v Berlíně skončila

To, že Moskva po desetiletí využívá energetiku jako zbraň proti Evropě, se stalo nezvratným faktem na přelomu let 2021 a 2022, kdy Kreml přerušil dodávky zemního plynu, aby Německu a dalším evropským zemím zabránil v pomoci Ukrajině. Aby se zajistilo, že Rusko nebude moci znovu využívat energii k válce, je načase, aby USA uvalily trvalé sankce na zbývající ruské plynovody do Evropy, počínaje stávajícími, ale brzy končícími sankcemi na Nord Stream 2, neaktivní plynovod spojující Rusko s Německem pod Baltským mořem.

Vzhledem k tomu, že dovoz energie z Ruska do Evropy se nyní snížil na minimum, pozornost se stále více soustředí na jiné otázky – především na to, jak spolehlivá bude v budoucnu podpora Ukrajiny ze strany USA. Nejenže republikáni ve Sněmovně reprezentantů USA loni na podzim a letos zablokovali vojenskou pomoc Ukrajině v hodnotě téměř 60 miliard dolarů, ale Bidenova administrativa postupuje při poskytování pomoci pomalu, chystá se nechat několik miliard dolarů nevyužitých a nadále se zdráhá povolit Ukrajině zasáhnout vojenské a infrastrukturní cíle zbraněmi dlouhého doletu.

Poslední vývoj však naznačuje, že další velký otazník nad podporou Ukrajiny a schopností Evropy vzdorovat Rusku nepochází z Washingtonu, ale z Berlína.

V letech před nedávnou ruskou invazí na Ukrajinu prováděly německé vlády pod vedením kancléřů Gerharda Schrödera, Angely Merkelové a Olafa Scholze politiku vstřícnosti vůči stále autoritářštějšímu a agresivnějšímu Rusku pod vedením prezidenta Vladimira Putina. Její součástí byly koncepty „nové Ostpolitik“, údajné oživení sbližování se sovětským blokem z dob studené války bývalým německým kancléřem Willym Brandtem, a „změny prostřednictvím obchodu“.

Teoreticky měly tyto dvě koncepce vést ke stabilním vztahům a dokonce k demokratickým reformám v Rusku s předpokladem, že posílení obchodních vztahů s Evropou ukáže Putinovi výhody mírových vztahů s Německem a Západem. Na rozdíl od Brandta, který věděl, že mrkev Ostpolitik bude fungovat pouze s klackem silného západního odstrašení, následující německé vlády nejenže nechaly své obranné kapacity atrofovat, ale také vetovaly pohotovostní plánování NATO na východní hranici, aby si nerozhněvaly Kreml.

Úzké vazby s Ruskem bohatým na zdroje také vyhovovaly zájmům německého korporátního sektoru, který má již dlouho nadměrný vliv na politiku v Berlíně a při obchodování s autoritářskými státy se jen zřídka nechá odradit otravnými rozptylujícími faktory, jako je národní bezpečnost nebo lidská práva.

To není jen úvaha. Již téměř dvě desetiletí se opakovaně objevují varování před berlínskou politikou vůči Rusku, jejíž nesmyslnost je dnes stejně zřejmá jako v době jejího přijetí. Navzdory Putinovým stále brutálnějším akcím doma, několikanásobné okupaci sousedních zemí a rostoucím útokům na západní demokracie němečtí představitelé opakovaně předkládají své otřepané argumenty o Rusku, aby zakryli stále špinavější obchodní a energetické vazby, které s Moskvou navázali.

Přispěli k tomu všichni tři šéfové německých vlád. Schröder podepsal v roce 2005 jen několik měsíců před odchodem z funkce vysoce kontroverzní energetickou dohodu s Ruskem a krátce poté přešel do Kremlem ovládaného Gazpromu. Poté zastával funkce v několika ruských státem kontrolovaných energetických společnostech, mimo jiné jako předseda výboru akcionářů projektu plynovodu Nord Stream 1, který podporuje Gazprom a který schválil jako německý kancléř.

Jeho nástupkyně Merkelová pak prosadila další projekt plynovodu Nord Stream 2, přestože Rusové provedli kybernetické útoky na německý parlament a kampaň atentátů v Evropě, včetně jednoho jen pár kroků od kancléřství v Berlíně. Ani první ruská invaze na Ukrajinu v roce 2014 nedokázala projekt zastavit.

V polovině roku 2022 Merkelová přiznala, že si nikdy nedělala „iluze“, že se Putin změní díky zvýšenému obchodu s Německem, ale přesto o dohody usilovala. Abychom byli spravedliví, Merkelová nikdy nevládla sama a ve 12 z jejích 16 let ve funkci kancléřky zastávali vlivné pozice tradičně Rusku přátelští sociální demokraté. Patřil k nim tehdejší ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier, blízký Schröderův důvěrník, a tehdejší ministr hospodářství Sigmar Gabriel, který dal zelenou prodeji největší německé infrastruktury pro skladování plynu Gazpromu.

Steinmeier, který ztělesňuje neúspěšnou politiku Berlína vůči Rusku více než téměř kterýkoli jiný politik, je nyní ceremoniálním prezidentem Německa a propásl skvělou příležitost odstoupit 24. února 2022 poté, co Rusko zahájilo invazi na Ukrajinu. Gabriel mezitím také téměř nezaplatil politickou cenu. Se zpožděním přiznal chyby ve vztazích s Kremlem a zdá se, že se znovu objevil jako zarytý transatlantista s vrcholnými pozicemi v Atlantic Bridge, na Harvardově univerzitě a v Eurasia Group.

Scholz naopak lpěl na Nord Streamu 2, který se blížil k dokončení v době, kdy se v roce 2021 a na počátku roku 2022 rozhořela válka Ruska proti Ukrajině. Odmítl dokonce uvažovat o dodávkách obranných zbraní Ukrajině a místo toho nabídl dodávku 5 000 přileb. Nakonec podlehl drtivému tlaku a jen několik hodin před Putinovou invazí zrušil licenci na provoz plynovodu.

Je Scholzovou zásluhou, že jen několik dní po rozsáhlé invazi na Ukrajinu oznámil odvážnou změnu orientace německé zahraniční politiky, tzv. obrat, jehož cílem je konečně čelit ruské hrozbě a obnovit obrannou připravenost Německa. Od té doby se Německo stalo po USA druhým největším dárcem vojenské, finanční a humanitární pomoci Ukrajině.

Dnes už z tohoto obratu mnoho nezbylo. Minulý měsíc Německo ve svém návrhu spolkového rozpočtu na rok 2025 snížilo vojenskou pomoc Ukrajině, a to zhruba o polovinu, tedy o 8 miliard eur (8,9 miliardy dolarů) oproti předchozímu roku. Přestože obranný rozpočet Berlína konečně dosáhl minima NATO ve výši 2 % HDP, německá vláda neprojevuje přílišný spěch se zvyšováním zásob zbraní a vojenské připravenosti. Vzhledem k federálním volbám v příštím roce a rostoucí podpoře prokremelských stran v nedávných regionálních volbách se Scholz zřejmě ve volební kampani staví do pozice „mírového kancléře“, který udržel Německo mimo válku. Přílišná pomoc Ukrajině by byla jen na překážku. Je zřejmé, že snížení pomoci ze strany Berlína by válečnému úsilí Kyjeva zasadilo vážnou ránu, zejména vzhledem k pochybnostem o spolehlivosti Washingtonu po listopadových volbách a potenciální potřebě Evropy postavit se na vlastní nohy.

Zatímco nad německou vojenskou pomocí Ukrajině se vznáší mrak nejistoty, stejně temný by se mohl ukázat i mrak nad budoucí energetickou politikou Berlína. Německu se podařilo v překvapivě krátké době nahradit dodávky ruského plynu, ale bylo by naivní se domnívat, že po vyhlášení příměří mezi Moskvou a Kyjevem nebude existovat silný tlak ze strany německých společností a napříč velkou částí politického spektra na obnovení obchodních vztahů s Ruskem. Tento tlak by byl zvláště patrný v energetickém sektoru, kde se Německo dlouhodobě snaží obchodovat s relativně levným plynem z ruských plynovodů. Po loňském uzavření posledních jaderných elektráren se možnosti Německa v oblasti energetiky ještě více zúžily.

Je v zájmu USA a všech zastánců svobodné a mírové Evropy, aby se Německo nevrátilo ke svým starým ruským trikům.

USA tomu naštěstí mohou pomoci zabránit. V roce 2019 přijal americký Kongres omezené, technologicky cílené sankce proti plynovodu Nord Stream 2 v podobě dvoustranického zákona o ochraně energetické bezpečnosti v Evropě, což vedlo k ročnímu zpoždění výstavby, protože Rusko hledalo jiné technické prostředky k dokončení projektu. Platnost zákona, jehož působnost byla o rok později rozšířena, však vyprší na konci letošního roku, pokud Kongres nezakročí. Přestože Nord Stream 2 nebyl nikdy uveden do provozu, členové senátního výboru pro zahraniční vztahy nedávno předložili nový návrh zákona, který by sankce prodloužil.

Pro Kongres by to mělo být bezvýznamné rozhodnutí. Výbor pro ozbrojené služby a bankovní výbor Senátu se již údajně dohodly na prodloužení sankcí prostřednictvím pozměňovacího návrhu ke každoročnímu zákonu o autorizaci národní obrany. Nyní zbývá, aby se dohodlo vedení senátního výboru pro zahraniční vztahy, což se pravděpodobně stane brzy.

Problémem je však Bílý dům. Na konci roku 2021, kdy už Putin rozmísťoval vojska na prahu Ukrajiny, zrušila Bidenova administrativa sankce, které Nord Stream 2 zdržely. Uzavřela dohodu s odcházející vládou Angely Merkelové: výměnou za zrušení sankcí Berlín slíbil sankce na národní úrovni a na úrovni EU v případě, že se Rusko „pokusí použít energii jako zbraň nebo se dopustí dalších agresivních činů proti Ukrajině“.

Navzdory jasným důkazům o tom, že Kreml již nyní nedostatečně zásobuje evropské zásobníky plynu a po zvolení prozápadní vlády v roce 2019 ohrožuje Moldavsko, nebyly pod německým vedením žádné sankce zavedeny. Místo toho administrativa kancléřky Merkelové urychlila schvalovací proces a jen několik týdnů před ruskou invazí vyslala do Washingtonu vyslance, aby v Kongresu lobbovali za ušetření Putinova plynovodu. Biden a Scholz, který Merkelovou v prosinci nahradil ve funkci kancléře, nakonec projekt zastavili těsně předtím, než se ruské tanky převalily přes ukrajinskou hranici.

Pro opakování neexistuje žádná omluva. Éra nadvlády Gazpromu v Evropě musí konečně skončit a německá ekonomika ani prokremelské politické frakce v zemi by neměly znovu přispívat k podkopávání míru a stability v Evropě. A pokud se Bidenova administrativa, která se sblížila s Berlínem na úkor většiny ostatních evropských spojenců, rozhodne postavit proti plánům obou kongresových stran na rozšíření sankcí, měla by tento přístup přehodnotit.

Po všech obětech posledních let není důvod, aby zlovolné ruské energetické zájmy využívaly své přátele v Německu k tomu, aby se opět vkradly do Evropy. A ať už v listopadových prezidentských volbách v USA zvítězí kdokoli, americká evropská politika by již neměla tak jednostranně naslouchat názoru Berlína.

Biden by však mohl opět nahrávat Scholzovým nejhorším instinktům, pokud chce zablokovat prodloužení sankcí na Nord Stream 2, které vyprší, pokud Kongres nebude jednat. Na Kapitolu je podpora prodloužení sankcí dvoustranná. Je načase, aby Biden a předseda senátního výboru pro zahraniční vztahy Ben Cardin, kterým oběma zbývá do konce funkčního období méně než pět měsíců, posílili dlouhodobou bezpečnost Evropy tím, že umožní prodloužení sankcí.

Když už jsou v tom, mohli by Biden a Cardin také navrhnout novou legislativu, která by bývalým úředníkům jednou provždy zakázala pracovat pro ruské státní společnosti nebo jejich dceřiné společnosti. A měli by vyvinout tlak na Berlín, aby učinil totéž. V opačném případě ruské zájmy zajistí, že celá řada obchodů projde potrubím bez větších změn.