Kanadský režim asistované sebevraždy se stal běžícím pásem hororových příběhů

Jonathon van Maren

Kanada se nachází uprostřed krize lidských práv, která se v posledních letech rozrůstá závratným tempem. Trpícím, nemocným a postiženým Kanaďanům je neustále nabízena asistovaná sebevražda v době, kdy jsou nejzranitelnější.

Z kanadského režimu eutanazie mám mnoho obav. Obávám se, že se aktivistům z organizace Dying with Dignity podaří výslovně rozšířit nárok na ni i na děti, zdravotně postižené a osoby trpící duševními chorobami. Obávám se, že rodiny budou jednoho dne bezmocné, aby zabránily svým duševně trpícím blízkým v získání smrtící injekce, a že jim síla státu zabrání zasáhnout. Obávám se, že kanadské radikálně levicové soudnictví bude snahy o omezení našeho režimu eutanazie rušit.

Ale nejčastěji se bojím toho, že otupíme vůči neustálému pásu hrůzných příběhů, které k nám nyní přicházejí téměř každý týden – že nás jejich množství nakonec přestane šokovat a že je přijmeme jako normu ne proto, že bychom je morálně schvalovali, ale proto, že si na tento nový status quo, stejně jako na tiché přijetí potratů až do porodu, prostě zvykneme.

Například 19. července jsem pro LifeSiteNews vedl rozhovor s Rogerem Foleym, Kanaďanem s postižením. Vysvětlil mi, jak mu zdravotníci neustále předkládají asistovanou sebevraždu jako možnost, i když přiznal, že má sebevražedné sklony. Dne 10. července jsem informoval o příběhu Tracy Polewczukové, ženy, která trpí rozštěpem páteře. Dvakrát jí byla nabídnuta asistovaná sebevražda a stejně jako Foley vysvětlila, že proaktivní nabídka smrtící injekce na ni hluboce zapůsobila. Nejsou jediní – tyto příběhy slýcháme už léta. Prosakují z našich zdravotnických zařízení jako krev prosakující pod dveřmi kliniky.

Heather Hancocková, Kanaďanka s dětskou mozkovou obrnou, napsala pro Koalici pro prevenci eutanazie článek, v němž prozradila, že jí zdravotní sestra v Albertě řekla, aby „udělala správnou věc a zvážila MAiD“ (Medical assistance in dying), kanadský program asistované sebevraždy. I ona byla několikrát vyzvána, aby souhlasila s medikalizovaným usmrcením. Napsala, že od legalizace asistované sebevraždy došlo ke změně v tom, jak se k ní chovají:

V nemocnici jsem zjistila změnu v přístupu sester, lékařů, sanitářů a terapeutů. Byl tam jemný spodní proud, který byl téměř hmatatelný. Sestry mě přehlížely, nutily mě, abych se snažila chodit, zatímco ony stály opodál a pozorovaly mě se zkříženýma rukama. Bylo zřejmé, že zdravotnický personál mě raději neošetřuje.

V roce 2018 se jí lékař ve Victoria General Hospital zeptal, jestli někdy uvažovala o asistované sebevraždě. V roce 2019 jí ve stejné nemocnici opět nabídli asistovanou sebevraždu. Aby unikla lékařskému systému v Britské Kolumbii, přestěhovala se Hancocková do města na hranici Saskatchewanu a Alberty. Po pádu byla převezena do nemocnice v Medicine Hat, kde během třítýdenního pobytu přišla k jejímu lůžku zdravotní sestra a poradila jí, aby se rozhodla pro asistovanou sebevraždu. „Na vašem místě bych to vzala okamžitě,“ řekla jí sestra. „Vy nežijete, vy jen existujete.“ Hancocková byla zděšená a řekla sestře, že by se nikdy nerozhodla pro asistovanou sebevraždu a že její „život má hodnotu a žádná lidská bytost nemá právo říkat něco jiného“.

Příběhy, jako jsou ty Foleyho, Polewczukové, Hancocka a mnoha dalších, by nás měly hluboce znepokojovat – svědčí o krizi lidských práv, která se v posledních několika letech rozrůstá závratným tempem. Trpícím, nemocným a postiženým Kanaďanům je neustále nabízena asistovaná sebevražda v době, kdy jsou nejzranitelnější, zatímco aktivisté za důstojné umírání a zastánci eutanazie, jako je například doktorka Ellen Wiebeová, tvrdí, že v kanadském režimu zabíjení je vše v pořádku. Protože pravda je tak strašná, mnoho lidí raději naslouchá těmto uklidňujícím hlasům. Alternativou je uznat, že Kanaďané jsou v místech, kde se poskytuje péče, šikanováni smrtícími injekcemi.

Navzdory tomu všemu nyní kanadský tisk vede kampaň za odstranění posledních bezpečných míst pro trpící. Klíčovým cílem aktivistů za eutanazii je přinutit všechny instituce – ať už náboženské, nebo ne – aby nabízely a prováděly smrtící injekce na místě. Nejprve se sebevražda stala „právem“, nyní se její nabízení stalo povinností. A tak dostáváme příběhy s názvy, jako je tento, od televize CTV: „Žena z B.C. se obrátila na MAiD , aby získala klid. Její rodina říká, že její smrt byla nedůstojná a traumatizující“. Rodiče a lékař ženy, která zemřela eutanazií, žalují společnost Providence Health Care i vládu B.C., protože musela být převezena z nemocnice svatého Pavla, aby dostala smrtící injekci.

Na tuto reportáž navázala CBC další zprávou zaměřenou na Providence Health Care: „Providence Health reveals 19 patients were forced to transfer this year due to its MAiD policy“. Všimněte si zarámování příběhu – žádný pacient nebyl k ničemu „donucen“. Některé nemocnice lidi nezabíjejí, a tak pokud usilujete o smrtící injekci, musíte přestoupit jinam. CBC se rozhodla nemluvit s obhájci zdravotního postižení ani s dalšími lidmi, kteří by mohli zdůraznit mimořádný význam míst bez eutanazie – místo toho hovořila s profesorkou Ottawské univerzity Daphne Gilbertovou, která spolupracovala s kanadskou organizací Dying with Dignity na právní výzvě, aby donutila nemocnice nabízet ji na místě. „Umírání s důstojností“ je absurdně popisováno jako „lidskoprávní charita“.

Kanadští novináři by v tuto chvíli měli vědět, jak katastrofální je legální eutanazie. Informovali o mnoha případech zneužívání; jistě četli zprávy o zneužívání publikované přímo v anglosféře. Ale nepoučili se. Opět plní příkazy kanadských aktivistů za eutanazii a zneužívají bolesti umírajících, aby prosadili zabíjení na posledních bezpečných místech v zemi.

Poznámka editora

Ve jménu depopulace planety se satanistům hodí všechno.