Stínový peněžní systém, který vládne světu

Keith Woods

V jakémkoli alternativním mediálním prostoru se jistě hodně mluví o nadvládě amerického dolaru, stejně jako o optimistických předpovědích jeho brzkého pádu. To platí i v radikální pravici, kde nacionalisté pinoží po konci imperiální hegemonie USA a nástupu multipolárnějšího světa. Často je však tato naděje pouhým zbožným přáním a nepravděpodobní vyzyvatelé americké moci jsou přeceňováni. To platí zejména pro hegemonii amerického dolaru, což je téma, které je v nejlepších časech zralé na nedorozumění.

Je důležité mít na paměti, že lidé předpovídají úpadek dolaru od chvíle, kdy získal status světové rezervní měny. Již v roce 1960 varoval ekonom Robert Triffin před „bezprostředním ohrožením kdysi mocného amerického dolaru“. Pochopení důvodu Triffinova pesimismu a toho, proč se ukázal jako mylný, je klíčové pro pochopení dnešního globálního měnového systému a trvalé dominance dolaru.

Triffinovy obavy byly podloženější než u většiny ostatních: jeho „Triffinovo dilema“, jak se mu začalo říkat, poukázalo na neodmyslitelný problém národní měny země, která zároveň slouží jako rezervní měna mezinárodního systému. Země, která dodává rezervní měnu světu, musí produkovat přebytek peněz, čímž vzniká obchodní deficit. Jinými slovy, dodavatelská země musí neustále prodělávat, aby mohla naplnit rezervy ostatních zemí a učinit z této měny nízkorizikovou možnost držet ji jako rezervu. Pokud se však dodavatelská země v tomto scénáři příliš zadluží vůči zbytku světa, pak její měna přestane být tak nízkorizikovým aktivem, a to je to dilema.

Po druhé světové válce poslaly USA do zahraničí spoustu dolarů prostřednictvím Marshallova plánu, vojenských výdajů a americké střední třídy, která dovážela spoustu zahraničního zboží. Jak tedy domácí americký dolar obešel Triffinovo dilema? Nevyhnul.

Nastoupil eurodolar

Triffinovo dilema představovalo pro americký dolar problém zejména proto, že byl krytý zlatem. Koneckonců, co by se stalo, kdyby svět potřeboval více dolarů, než kolik by mohly americké zlaté rezervy pokrýt? Podobně jako by došlo ke kolapsu, kdyby se všichni pokusili vybrat své peníze z bank ve stejnou dobu, hrozil celému systému imploze, kdyby USA nemohly udržet své zahraniční dolary kryté zlatem.

Standardně se říká, že tento problém byl vyřešen v roce 1971, kdy Richard Nixon ukončil brettonwoodský mezinárodní systém a konečně oddělil americký dolar od zlata. V té době však již soukromé banky dávno nahradily zlatou směnu a v tichosti přijaly novou formu směny, oproštěnou od jakýchkoli rezerv nebo reálné měny, jednalo se o skutečně globální, offshore ekonomický systém mimo působnost centrálních bank. Jednalo se o eurodolarový systém. V tomto kontextu se slovo „euro“ používá spíše jako synonymum pro „offshore“ než jako označení skutečných eur. Eurodolarový systém je tedy stínový, offshoreový peněžní systém denominovaný v amerických dolarech.

Nikdo si není jistý, jak vlastně eurodolarový systém vznikl (o tom později), ale koncem 50. let 20. století došlo k obrovskému nárůstu dolarových vkladů v evropských bankách, většinou v londýnské City. Při předválečné praxi by tyto vklady byly převedeny do centrální banky nebo uloženy na účty bank v USA, ale postupně banky začaly tyto dolarové vklady využívat k poskytování úvěrů denominovaných v amerických dolarech. V roce 1959 ekonom Paul Einzig uvedl, že

Eurodolarový trh byl po léta před ekonomy a ostatními čtenáři finančního tisku skryt pozoruhodným spiknutím mlčení. Na jeho existenci jsem narazil čirou náhodou v říjnu 1959, a když jsem se o něm pustil do pátrání v londýnských bankovních kruzích, několik bankéřů mě důrazně požádalo, abych o této nové praxi nepsal[1].

Ekonomický cíl Velké Británie učinit z Londýna centrum mezinárodního finančního kapitálu se projevil v deregulaci a rozsáhlé ochraně tajemství; to městu poskytlo konkurenční výhodu vůči ostatním evropským zemím a postavilo jej a jeho síť britských offshorových teritorií do samotného centra tohoto vznikajícího systému.

Od zvolení konzervativní vlády Margaret Thatcherové v roce 1979 prošla Británie velkým experimentem. Z ekonomického hlediska se Spojené království stalo vzorem neoliberalismu v Evropě. Politicky se Spojené království v tichosti změnilo v postnacionální stát a prošlo jednou z největších demografických proměn na Západě.

S rozmachem eurodolarového trhu se stal životodárnou silou globální ekonomiky a rychle naplnil potřebu bank mít mezinárodní měnový systém. Banky nyní mohly rychle a efektivně provádět transakce napříč zeměmi a kontinenty, aniž by potřebovaly fyzickou měnu, což byla inovace, která pomohla uvolnit hospodářskou aktivitu. Eurodolarový systém fungoval jako raná kryptoměna, existoval spíše jako digitální účetní kniha a komunikační síť než jako tradiční měna.

Hnacím motorem globální ekonomiky je jakási virtuální měna bankéřů, vytvořená a používaná k uspokojování požadavků bank, řada pohledávek a závazků vyměňovaných mezi bankami k uspokojování jejich peněžních potřeb. Jak můžete odcestovat do Indonésie a okamžitě si vybrat z bankomatu, když vybíráte z místní banky doma? Jedině díky nesmírně složité a efektivní komunikační síti propojující globální bankovní systém.

Eurodolar byl vznikem tohoto systému a centrální banky nad ním mají jen malou kontrolu. Přes všechno strašení libertariánů „tiskem peněz FEDem“ jsou to mezinárodní bankéři – mimo regulaci amerického Federálního rezervního systému -, kdo má pod kontrolou vytváření nabídky amerického dolaru na mezinárodních trzích. Velké komerční banky vytvářejí eurodolary pomocí offshore systému bez podpory Federálního rezervního systému. Děje se tak prostřednictvím frakčních půjček, kdy jsou dolarové vklady použity jako zástava za půjčení většího množství dolarů.

Opět: soukromé banky vytvářejí peníze ze vzduchu tím, že vytvářejí dluh

Zjištění, že tvorba peněz spočívá na soukromých bankách, je odhalením, které má tendenci lidi šokovat a uvést je do stavu popření – stát by jistě něco tak zásadního nesvěřil soukromým subjektům.

Ale nechytejte mě za slovo, stejně dobrý zdroj jako Bank of England ve zprávě nazvané „Tvorba peněz v moderní ekonomice“ napsal, že:

Většina peněz v oběhu není vytvářena tiskařskými stroji Bank of England, ale samotnými komerčními bankami: banky vytvářejí peníze, kdykoli někomu v ekonomice půjčí nebo od spotřebitelů koupí nějaké aktivum. A na rozdíl od popisu v některých učebnicích Bank of England přímo neřídí množství ani základních, ani širokých peněz. Z obou typů širokých peněz tvoří bankovní vklady naprostou většinu – 97 % množství, které je v současné době v oběhu. A v moderní ekonomice jsou tyto bankovní vklady většinou vytvářeny samotnými komerčními bankami[2].

Mezinárodní bankéři tedy vytvořili stínový peněžní systém, přičemž eurodolarový systém funguje jako jakási „temná energie“ globální ekonomiky, která je stále přítomná, ale neviditelná, něco, co americký Federální rezervní systém nebo jakákoli jiná centrální banka může jen málo ovlivnit. Ve skutečnosti nikdo ani neví, kolik peněz v eurodolarovém systému existuje, přičemž odhady hovoří o desítkách až stovkách bilionů. Jak jednou řekl ekonom Fritz Machlup na setkání svých kolegů:

Nevíme o eurodolarovém trhu ani tolik, abychom mohli říci, že by měl být kontrolován[3].

Pokud si chcete představit, jak tento systém stínových peněz vypadá, toto je pokus o znázornění všech nástrojů zapojených do nabídky amerického dolaru:

Stále jste zmateni? Nejste sami. Jestli to něco ilustruje, tak to, že federální rezervy a centrální bankovnictví jsou jen malou částí příběhu. Tato nesmírně složitá síť se vyvíjela po desetiletí prostřednictvím soukromých institucí a uspokojovala potřebu skutečně globálního peněžního systému neomezeného národními bariérami.

V procesu oddělování dolaru od kontroly Federálních rezerv si však bankéři sami sobě dali moc vytvářet nesankcionované a neregulované peníze. To se promítá do obrovské moci rušit měnovou politiku národních vlád a plnit mnoho rolí, o kterých se většina lidí domnívá, že je centrální banky a jejich vlády zvládají:

Protože euroměny dávají soukromým finančním institucím neomezenou možnost rozšiřovat dostupnost určité měny, země, jejíž měna je cílem euroinstrumentu, již nemá výlučnou kontrolu nad svou peněžní zásobou.

...

Navíc absence povinných minimálních rezerv u eurodolarů vytváří potenciálně nekonečný peněžní multiplikátor, který může vést k nekonečnému stupni inflace, a to vše bez přispění Federálního rezervního systému nebo Ministerstva financí USA. Pravomoc kontrolovat počet dolarů (nebo dolarových ekvivalentů) na trhu tak byla vyňata z výlučné kontroly amerických úřadů a rozptýlena mezi zahraniční bankovní instituce[4].

Diskuse kolem ekonomiky se stále výrazně zaměřuje na měnovou politiku centrálních bank a vládní programy, jako je kvantitativní uvolňování, což pomáhá udržovat iluzi, že jsou to stále odpovědní, volení zástupci, kteří mají poslední slovo.

Je pochopitelné, že jsme zaujati zaměřením na vládní instituce: vždy se chápalo, že měnová suverenita je předpokladem politické suverenity. Nyní je však zřejmé, že vlády se v tichosti vzdaly velké části měnové suverenity ve prospěch soukromých zájmů, které řídí mezinárodní bankovní systém – jde o jednu z nejvýznamnějších a nejrevolučnějších politických změn vůbec, o které se však téměř nemluví.

Je šokující zjistit rozsah a vliv tohoto systému a zjistit, že vše, co je zde prezentováno, je již léta na očích, podivně ignorováno nebo přehlíženo populárními ekonomy, finančními analytiky i politiky. Přesto někteří vážení ekonomové, jako Paul Einzig a Milton Friedman, tento systém identifikovali a studovali a oba také psali o velkém „spiknutí mlčení“ globálního bankovního kartelu, jehož cílem bylo utajit jeho existenci. Protože ho většina ekonomických analýz stále ignoruje, zůstává nám vždy jen částečný pohled na fungování ekonomiky.

Proč dolar nezmizí

S pochopením systému stínových peněz přichází ještě jedno důležité zjištění: eurodolar je skutečnou globální rezervní měnou. Vznik eurodolarového systému byl emergentní inovací, která vzešla od mnoha hráčů zapojených do globálního finančního systému, kteří hledali maximálně efektivní formu peněz pro své obchody. Pochopení této skutečnosti nám pomůže pochopit, proč bude tak těžké sesadit dolar z jeho dominantního postavení.

Představte si svět bez dolaru. Předpokládejme, že německý výrobce potřebuje dovážet suroviny z Brazílie. Brazilský vývozce preferuje platbu v brazilských realů, zatímco německý dovozce má prostředky v eurech. Jenže z Evropy toho není mnoho, za co by brazilská společnost měla zájem utratit svá nová eura, a neustálá výměna měn může být nákladná a časově náročná.

Díky eurodolarovému systému však může německý dovozce použít své eurové vklady k vytvoření eurodolarového vkladu v německé bance. Tento eurodolarový vklad pak může být převeden do brazilské banky, která jej převede na brazilské realy a zaplatí vývozci. Brazilská banka může eurodolarový vklad držet nebo jej použít k financování svých vlastních eurodolarových úvěrových aktivit. Všichni vyhrávají! (Alespoň tak se to muselo zdát lidem, kteří tento systém vymýšleli.)

A teď si představte vládu nebo vlády, které se snaží tento systém nahradit. Existují desítky let velmi složitých a provázaných technologických opatření, díky nimž tento systém bez problémů funguje. Dolar si udržuje svou sílu, protože existuje stálá poptávka po cenných papírech americké státní pokladny, které tento systém kryjí.

Při pohledu na to, jak finančníci s těmito cennými papíry zacházejí, se dolar zdá být bezpečnější než kdykoli předtím: Údaje amerického ministerstva financí ukazují, že zahraniční poptávka po těchto cenných papírech v posledních letech masivně vzrostla. Držba dlouhodobých amerických státních dluhopisů soukromými zahraničními investory vzrostla za poslední tři roky o přibližně 52 % na 3,4 bilionu USD a poprvé tak předstihla držbu centrálních bank.

Všimněte si, že zde nejde o americké letadlové lodě nebo loutkové režimy, ale o soukromé zájmy bankéřů, kteří tento systém tvoří. Mnoho dolarových doktůrků tvrdí, že jde jen o geopolitiku. Říkají, že USA jsou churavějícím impériem; mají velký a rostoucí seznam nepřátel i potenciálních vyzyvatelů na světové scéně, jako je Čína, a vstupujeme do multipolárního věku, kdy USA nemohou dominovat světovým záležitostem jako ve 20. století. To vše může být pravda, ale neznamená to, že by systém eurodolaru byl pro globální bankovní kartel méně efektivní.

Čína vynaložila mnoho úsilí na to, aby se její jüan stal životaschopnou alternativou k dolaru, a přesto jsou v jüanech denominována méně než 3 % světových devizových rezerv. Podle jednoho odhadu je dolar součástí 88 % všech mezinárodních transakcí, euro 31 %, zatímco jüan se podílí na pouhých 7 % (na jedné transakci se může podílet více měn).

Pokud by Čína chtěla z jüanu učinit skutečnou globální rezervní měnu, musela by přijmout rozsáhlou finanční deregulaci a zrušit své v současnosti přísné kapitálové kontroly, aby umožnila masivní příliv cizí měny a jüanu do Číny. Čína však potřebuje zachovat přísnou finanční regulaci pro úspěch domácí ekonomiky a politickou stabilitu. Je nepravděpodobné, že by se Čína někdy rozhodla opustit etatistický model, kterým se řídí již desítky let, jen proto, aby se stala lepším centrem mezinárodního finančního systému.

Někteří hovoří o BRICS, jehož je Čína členem, jako o potenciálním vůdci při vytváření alternativního měnového systému. Na papíře to vypadá slibněji: Země BRICS mají 42 % světové populace a odhaduje se, že tvoří 37 % světového HDP.

Mohl by BRICS přistoupit k vytvoření vlastní měny? Pravděpodobně by potřeboval centrální banku, která by se pravděpodobně soustředila v Číně, což by představovalo nepřijatelnou ztrátu suverenity pro ostatní země aliance, zejména Indii, s níž má neustálé územní konflikty. Myšlenka „mince BRICS“ se v průběhu let objevovala často, ať už podložená zlatem, nebo plně digitální. Ještě loni však šéf Nové rozvojové banky BRICS jasně uvedl, že skupina nemá žádné bezprostřední plány na vytvoření společné měny.

I kdyby země BRICS byly ochotny odložit své neshody a zavázat se k vytvoření mince BRICS, je těžké zjistit, jakou konkurenční výhodu by měla oproti současnému systému. Měna krytá zlatem? Bankéři opustili zlato a přijali systém eurodolaru především proto, že měna krytá zlatem byla překážkou jejich činnosti.

A co písmeno „R“ ve slově BRICS? Možná, že osudy Ruska ukazují na potenciální alternativu k dominanci dolaru. Koneckonců od ruské invaze na Ukrajinu americká vláda vyzbrojila finanční systém dosud nevídaným způsobem. Není to pro svět ukázka nejistoty spoléhání se na přízeň Ameriky při udržování svého finančního systému? Mnozí uvažovali, že pokud Spojené státy přeženou sankce vůči Rusku, je to lekce, kterou si zbytek světa vezme, a pak bude jen otázkou času, kdy se dostatečný počet zainteresovaných stran spikne, aby mocný dolar zničil.

Sankce proti Rusku, které nejvíce zaujaly titulky novin, přišly, když USA a jejich západní spojenci využili toho, co někteří analytici nazývali „jadernou variantou“, a domluvili se na vyřazení Ruska ze systému SWIFT (Society for Worldwide Interbank Financial Telecommunication). To bylo velmi významné, protože SWIFT používají banky po celém světě jako druh služby pro okamžité zasílání zpráv. Prezident Biden slíbil, že to „zajistí odpojení těchto bank od mezinárodního finančního systému a poškodí jejich schopnost působit v celosvětovém měřítku“.

Vzhledem k základnímu chápání amerického dolaru jako něčeho, co je pod přísnou kontrolou americké vlády, mnozí předpokládali, že mohou Rusku jednoduše zamezit přístup k dolaru tím, že je odříznou od systému SWIFT. Ale navzdory vysoce prominentnímu deplatformingu neutrpěly ruské banky odepřením přístupu k systému SWIFT o mnoho víc než nepříjemnost, a to vzhledem k tomu, jak efektivní je systém eurodolaru.

Ekonom Eurodolaru Jeffrey Snider shrnul problém tohoto pokusu o deplatformování ruské ekonomiky:

SWIFT představuje velmi málo, pokud jde o vnitřní fungování offshore bankovní sítě.

...

Zbavte některé ruské instituce možnosti posílat zprávy korespondentům pomocí SWIFT a ony s nimi prostě budou komunikovat (jaká to další ironie!) jiným způsobem (včetně pouhého zvednutí telefonu), protože offshore korespondenti tu stále jsou. Budou nadále provádět své peněžní obchody bez ohledu na způsob zasílání a přijímání žádostí o platby.

Ironií je, že právě skutečnost, že americká vláda mohla udělat tak málo, aby ruským bankám zabránila v přístupu na eurodolarový trh, ukazuje, proč je tak efektivní a proč si dolar v dohledné budoucnosti udrží své postavení.

Tím se vracíme na začátek tohoto příběhu, kdy eurodolarový trh vznikl za pochybných a tajných okolností v Londýně. Napsal jsem, že nikdo si není jistý, jak eurodolar vlastně vznikl, ale nejpravděpodobnější teorií je, že skutečný původ ve skutečnosti leží v Sovětském svazu.

V roce 1956 byli Sověti také v situaci, kdy se obávali mezinárodních sankcí za napadení menšího souseda. Poté, co v roce 1956 potlačili povstání v Maďarsku, se sovětští představitelé obávali, že se USA zaměří na jejich dolarové vklady v amerických bankách.

V reakci na to Sověti své dolary stáhli a přesunuli je do dvou ruských bank se sídlem v Evropě: Commercial pour L'Europe du Nord (BCEN) v Paříži a Moscow Narodny Bank v Londýně. S využitím těchto dolarových vkladů se tyto ruské banky mohly stát prvními věřiteli na světovém eurodolarovém trhu.

Dne 28. února 1957 půjčila Moskevská národní banka v Londýně 800 000 dolarů. Tato skromná částka byla vypůjčena a splacena zcela mimo americký bankovní systém – nebo jakýkoli centralizovaný bankovní systém. Bankéři právě objevili úžasnou inovaci. BCEN v Paříži si také vzala několik dolarů Narodnyj a půjčila je. Pařížská banka byla známá pod svým telexovým názvem EUROBANK, a tak se údajně dolarům uloženým v bankách mimo USA začalo říkat „eurodolary“.

A tak v jedné z největších ironií dějin vyvolal velký komunistický režim 20. století na finančních trzích inovaci, která výrazně rozšířila moc kapitálu a posunula aktivity bankéřů mimo působnost vlád.

Eurodolarový systém se stal tak dominantním díky inovacím lidí, kteří se snažili vyhnout kontrole vlády USA nad svými dolary, a právě proto je tento systém tak odolný – vůči alternativním měnám, geopolitickým otřesům i vůči samotné vládě USA.

Nic netrvá věčně, ale prozatím je globální dominance dolaru na docela pevných základech.

Odkazy

[1] Einzig, Paul. "Půjčky v cizích dolarech v Evropě." (1965).

[2] McLeay, Michael, Amar Radia a Ryland Thomas. "Vytváření peněz v moderní ekonomice." Čtvrtletní bulletin Bank of England (2014): 1. čtvrtletí.

[3] Trestrail, Richard W. 1972. „Eurodolar zastarává definici peněz“. Financial Analysts Journal 28 (3): 55–63. doi:10.2469/faj.v28.n3.55.

[4] Fowler, Stephen A. "Pátá měnová kolona: hrozba eura pro finanční stabilitu a ekonomickou suverenitu." Vand. J. Transnat'l L. 47 (2014): 825.