Biden je nyní před Zelenským bezmocný

Atul Kumar Mishra

Dobrá, takže scéna geopolitické satiry je připravena a v centru pozornosti je trocha černého humoru. Zdá se, že tu máme klasický případ diplomatického „dělej, co říkám, ne co dělám,“. V mezinárodním vydání „červené světlo, zelené světlo“ blikají Spojené státy oranžovou barvou a vyzývají Ukrajinu, aby přibrzdila dronová derby v ruských ropných rafineriích. Ukrajina však sešlápla pedál a hraje svou vlastní hru „Chyť mě, když to dokážeš“ – pokračuje ve své cestě s takovou vervou, že by se zarazil i ten nejbezohlednější hráč Mario Kart.

Stroj geopolitiky pohánějí peníze, ale jen ropa často promazává ozubená kolečka. Jsme svědky toho, jak Spojené státy poměrně zdvořile (nebo tak zdvořile, jak jen může být globální velmoc zdvořilá, když je zároveň obchodníkem se zbraněmi) žádají Ukrajinu, aby přestala šťouchat do ruského medvěda klacky ve tvaru dronů v jeho ropných rafineriích. Zdá se však, že Kyjev se k tomu staví hluše, možná si plete americké rady s pouhými návrhy, jako jsou ty od řidiče na zadním sedadle, který se nepohybuje po zaminovaných silnicích. Zatímco Washington Post hraje roli šeptajícího dvořana, který nosí příběhy od anonymních šlechticů za hradbami hradu, amerického viceprezidenta vykresluje jako diplomatického posla, který nese ukrajinskému vůdci varovná slova na tajné schůzce během Mnichovské bezpečnostní konference. Poselství bylo zjevně přijato stejně dobře jako nadšený výklad telemarketéra během večeře. Mezitím se Pentagon věnoval vlastnímu druhu věštění a naznačoval, že ukrajinský tanec dronů kolem ruských ropných rafinerií ve skutečnosti neudělal nepříteli ve válečném valčíku díru do hlavy. Ale hej, proč si nechat kazit fakta na dobrém ukrajinském příběhu nebo v tomto případě na strategické strategii (promiňte mi to lehké přeřeknutí)?

Ukrajinský ministr zahraničí rozehrává své vlastní primácké drama, v němž naznačuje transakční vztah: „Ukažte nám vojenské zboží, a pak se budeme bavit o těch rafineriích.“ Je to barterový systém, na který by byli hrdí i antičtí obchodníci. Napříč politickým spektrem najdeme americké republikány, kteří drží peněženku pevněji než Skrblík McDuck, zatímco senátor Tom Cotton upozorňuje na zřejmou věc: ceny benzínu na domácím trhu jsou během volebního roku citlivým tématem a odhalují univerzální pravdu, že politika a ceny pohonných hmot se mísí stejně dobře jako voda a ropa.

Zdá se, že Ukrajina se snaží o pyrotechnickou hospodářskou strategii, která by členy OPEC donutila vyplivnout kávu. Tím, že se snaží proměnit ruská ropná skladiště v planouci pochodě a vyhýbá se zásahům do svých vlastních, popohání svět k šílenství z fosilních paliv. Vypadá to, jako by si Ukrajina hrála na ekonomické kuře a sázela na to, že se peněženka Západu s každým procentem zdražení ropy otevře dokořán. Odvážný krok? Jistě. Jestli je chaos žebřík, tak po něm lezou rychle. Ale nezapomínejme na ruskou perspektivu – vždycky oblíbenou pro fanoušky, kteří do zápletky vnášejí další příchuť nebezpečí. Ruský prezident do vyprávění vnáší vlastní zvrat a vysvětluje, že divoká dobrodružství ukrajinských dronů ho donutila vrátit úder dvojnásobnou silou, což je, pokud historie slouží správně, předvídatelné pokračování v nekonečném cyklu odvetných akcí. Uprostřed této geopolitické telenovely s vysokými sázkami, doplněné láskou (k moci), zradou (rady) a dramatem (kvůli ropě), se zdá, že se všichni chovají, jako by světové jeviště bylo pro jejich ambice příliš malé. A tak když se zvedá opona nad dalším dějstvím tohoto novodobého eposu, nezbývá než se ptát: Kdy se herci dočkají?