Irácký konflikt z hlediska mezinárodního práva – kdo je teroristou?

V souvislosti s Irákem se v médiích často hořekuje nad "popravami rukojmích" a krvelačných "teroristech". Jak je tomu z hlediska platného pozitivního mezinárodního práva?

Nezávislý pohled na irácké tažení z pohledu mezinárodního práva dává profesor Michael Dorf z Kolumbijské univerzity. Nejde až do důsledků, neboť by potom asi přestal učit, ale drží se platného mezinárodního práva, které USA nerespektují.

Útok na Irák je učebnicovým případem tzv. útočné války jako ozbrojeného útoku - agrese, jak je definovala rezoluce VS OSN ze dne 14. prosince 1974. Čl. 2 této rezoluce praví, že "použití ozbrojené síly státem v rozporu s Chartou (OSN) zakládá zřejmý důkaz útočného činu?" Čl. 5 odst. 1 rezoluce praví, že "žádná úvaha jakékoli povahy, ať politické, hospodářské, vojenské nebo jiné, nemůže sloužit jako důvod k ospravedlnění agrese". Z toho vyplývá, že americké pohádky o zbraních hromadného ničení, ohrožení amerických národních zájmů atp. jsou naprosto liché a bezpředmětné. Dále cit. Čl. 5 odst. 2 rezoluce - "Útočná válka je zločinem proti mezinárodnímu míru. Agrese zakládá mezinárodní odpovědnost." OSN, jak víme, mlčí a dokonce se nesměle snaží na irácké anabázi také přiživit.

USA zaútočily a Irák se bránil. Stále pokračuje odpor kombatantů proti okupačním silám, přičemž o nich nelze hovořit jako o "teroristech", jsou to osoby podléhající ochraně dle Ženevských úmluv (právo na status válečného zajatce), útočí-li na americké cíle či americkou okupační správu. Ve smyslu čl. 44 8. Dodatkového protokolu k Ženevským úmluvám nejsou kombatanti povinni nosit uniformy či se permanentně označovat či odlišovat od civilních obyvatel, postačí, že během každého vojenského střetnutí a před ním nosí veřejně zbraň. Slovo "terorista", tak hojně používané a nikde platně pozitivně nedefinované, lze použít na bojovníky útočící proti civilním cílům, na které však útočí především američané (ať již úmyslně či neúmyslně, své pohnutky z hlediska práva neprokážou, podstatné jsou fakta). Dokonce ani pana Abú Zarkávího, kterého američané tak fanaticky nenávidí, neboť proti nim organizuje efektivní odpor, nelze paušálně označit za "teroristu". Pokud byl najat nebo má slíbenou odměnu, účastní se nepřátelských akcí, není občanem strany konfliktu a neútočí na civilní cíle (policejní stanice jsou součástí okupační americké správy), spadá do definice "žoldnéře" podle Ženevských úmluv a i on má právo na ochranu, tj. status kombatanta nebo válečného zajatce.

Čl. 53 8. Dodatkového protokolu k Ženevským úmluvám výslovně zakazuje mj. "provádět jakékoli nepřátelské činy proti místům konání bohoslužeb".

Z hlediska mezinárodního práva nedošlo k řádnému vyhlášení války, tento institut, který byl respektován po staletí USA ignorovaly, což dává iráckým bojovníkům výhodu neomezených legálních útoků, neboť z hlediska mezinárodního práva válka sice započala (náhlým přepadením jednotkami USA), ale legálně neskončila a stále trvá. Iráckým kombatantům se tak otvírá prostor pro "Útoky" ve smyslu čl. 49 8. Dodatkového protokolu k Ženevským úmluvám.

Taková je tedy situace z hlediska mezinárodního práva veřejného.